KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Skončil druhý alžbětinský věk, zlatá éra monarchie

Se smrtí Alžběty odchází poslední kus starého dobrého světa, píše Ondřej Šmigol. - Shutterstock
KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Skončil druhý alžbětinský věk, zlatá éra monarchie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Korunovace Alžběty II. 6. června 1953 byla první takovou akcí vysílanou živě. Přesto kamerám nebylo dovoleno natočit vše. V momentě, kdy nastal nejposvátnější moment celé ceremonie, totiž pomazání svatým olejem, se královna odebrala za závěs. Tento obřad, kdy je monarcha pomazán a tím je stvrzeno jeho vyvolení Bohem, byl považován za tolik posvátný a mystický, že se nehodilo, aby se odehrával před zraky celého světa.

Pomazáním byl stvrzen jakýsi kontrakt. Královna se stala matkou celého národa, tak jak jí předurčil její původ a sám Bůh. Ne nadarmo je mottem britských monarchů heslo „Dieu et mon droit“, tedy „Bůh a mé právo“, jasně značící, odkud pramení oprávněnost vladaře vykonávat svou funkci. Za to se Alžběta zavázala sloužit po celý život svému lidu a své vlasti. „Prohlašuji před vámi všemi, že celý svůj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, bude věnován službě vám,“ slíbila při příležitosti svých jednadvacátých narozenin. Tento závazek splnila.

Se smrtí Alžběty odchází poslední kus starého dobrého světa. Královna byla nesmírně privilegovaná. Nikdy nestrádala, patřila k nejbohatším lidem Británie, očekávalo se, že lidé se jí budou klanět, jezdila ve zlatých kočárech, měla k dispozici letadla, vrtulníky i vlak. Byla si své privilegovanosti však vědoma, byla ztělesněním poučky „noblesse oblige“, tedy urozenost zavazuje. Do posledního dechu plnila své povinnosti, jen dva dny před smrtí přijala a jmenovala novou premiérku, tak jak nakazovala ústavní zvyklost.

Nesmíme tak zapomínat na královninu klíčovou roli v britském systému. Vydržovat si královskou rodinu se vší pompou může v dnešní době vypadat jako drahý a reakční luxus. Jenže královna byla zárukou tohoto systému. Tím, že hlava státu byla naprosto apolitická, o jejích politických názorech nevíme naprosto nic, mohla sloužit jako svorník celého národa. Někdo, ke komu mohli Britové bez rozpaků vzhlížet. Pro britské premiéry byla věčnou připomínkou, že ať vyhrají, kolik voleb chtějí, ať mají jakkoliv velkou podporu parlamentu, jsou jen prvními rádci královny, sloužící z její vůle. Jistá míra takovéto pokory se může nejvyšším politickým představitelům hodit. Podmínkou úspěchu však bylo také nevyslovené pravidlo, že královna „reigns but not rules“, tedy „panuje, ale nevládne“. Moc anglického monarchy omezují zvyklosti a nepsaná pravidla, ne přesně daná ústava. To, že Alžběta přesně věděla, kde leží nepřekročitelné linie, byl další střípek k její velikosti a skvělosti.

Také to znamenalo, že ať se britská politika propadla do sebevětší krize, ať vášně vřely a příkopy se hloubily, vždy nad tím vším stála královna, laskavá matka národa. Británie tak nikdy nezažila pocit, že politické rozdělení ohrožuje samotný stát. Premiéři, ministři i politické strany přicházeli a odcházeli, ale monarchie je věčná.

Věčná se zdála i Alžběta. Panovala 70 let, nejdéle v britské historii. Když nastupovala na trůn, Británie stále měla impérium, Sovětskému svazu předsedal Stalin, Číně Mao a v USA byl v prezidentském úřadě Harry S. Truman. Zažila tak na trůně rozpad koloniální říše, 15 premiérů, přeměnu Británie z průmyslové mocnosti na ekonomiku založenou na službách a financích, nespočet krizí, od suezské krize až po válku o Falklandy, zažila Beatles, Rolling Stones, Sex Pistols, Oasis, Blur i Spice Girls. Zahrála si ve scénce s Jamesem Bondem. Po celou dobu byla stoickým a klidným lídrem Spojeného království, zárukou, že v dobrém i špatném, vždy bude stát na straně svého lidu. A Britové ji za to milovali. Republikanismus se nikdy nestal mainstreamovou záležitostí, jen vírou pár bláznů.

Cizinci, zvláště Američané, jejichž národní mýtus je založen na rebelii proti britské monarchii, na to hledí nechápavě. Nedochází jim, jak národ může tak uctívat jednoho člověka, který zdánlivě nic nedělá. Rozumem to asi vysvětlit nejde. Je to mystické a svaté pouto, potvrzené korunovačním pomazáním. Již asi málokdo věří v božské právo králů vládnout. Královna v něj ale nejspíše věřila, proto byla tak úspěšná. A v koutku duše v něj nejspíše věří i většina Britů.

Otázka je, co bude nyní. Král Karel III. má před sebou těžký úkol. Musí potlačit svou osobnost, musí doufat, že Britové zapomenou na jeho skandály. Jako princ z Walesu Charles byl ohledně své politiky mnohem otevřenější. Jeho rozvod s Dianou otřásl monarchií.

Alžběta II. byla ideálním konstitučním monarchou. Navázat na ni nebude lehký úkol. První alžbětinská éra je považována za zlatý věk. Druhá za něj bude považována také. Uvidíme, jak dopadne třetí, karolinská vláda. Precedenty nejsou povzbudivé. Karel I. dovedl zemi do občanské války a sám skončil na popravišti. Karel II. zase proslul jako zkorumpovaný smilník. Čím se zapíše do historie Karel III.?

Královna je mrtvá, ať žije král.