Komentáře - 23. února

Lukáš Novosad

James Bond (1962–2025) R. I. P.

Na dobrém umění je nejkrásnější jeho neustálá schopnost stávat se aktuálním komentářem společenského dění. Nyní se to týká případu agenta 007 s povolením zabíjet, Jamese Bonda. Když před čtyřmi lety vstoupila do kin prozatím poslední bondovka, nazvaná Není čas zemřít, mnohé diváky pohoršila svým závěrem. Pochopili ho jako definitivní rozloučení s postavou. Tedy tak, že už nebude žádný další film. Přitom šlo o jinou rozlučku: loučil se prozatím poslední představitel role Daniel Craig.

22. února

Alexander Tomský

Pláč a skřípění zubů

Proč vznikl tak šílený poplach, jako by šlo o život? Co řekl na mnichovské konferenci o bezpečnosti americký viceprezident J. D. Vance tak strašného? Čím evropské „mandaríny“, jak kariérní diplomaty, poradce, experty fór, komisí a panelů celé té nomenklatury eurounijního provozu nazval Jiří Peňás v Echu, tak vyděsil, že organizátor zasedání nebyl na závěr mocen slova a měl slzy v očích? Někteří delegáti se nad jeho slovy o společných euroamerických zásadách svobody a demokracie, jež spojil s obranou Evropy jako kdysi Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, zašklebili nebo uchechtli. Vance jim totiž s americkou přímočarostí vynadal.

21. února

Ondřej Štindl

Hlavně se nezatěžovat fakty

Tyhle dny nejsou z nejveselejších. O to víc je člověk vděčný za důvod trochu se zasmát. Dostal jsem ho ze strany celkem nečekané – od Elona Muska, což není ten největší vtipálek na světě, i když si tak někdy asi připadá. Po převzetí Twitteru (dnes X) umožnil přidávat ke statusům takzvané komunitní poznámky, které uváděly na pravou míru faktické nepravdy v tom statusu obsažené. Často a úspěšně a pro uživatele užitečným způsobem byly korigovány absurdity, jež přicházely z „woke“ tábora.

20. února

Martin Weiss

Tenkrát v Mnichově

U zpráv o tom, jak v nějaké západoevropské zemi migrant nebo potomek migrantů zaútočil na lidi, už pomalu nevíte, jestli se ještě mluví o té z minulého týdne, nebo o nějaké nové. Tak pravidelně teď přicházejí. Jsou strašné, a přesto jako by k nim nebylo co říct. Tedy co nového říct. Podobně fungují třeba pravidelné zprávy z Ruska o tom, že člověk s nějakou funkcí či postavením náhodou vypadl z okna. Víme, co znamenají, i bez komentářů. Samozřejmě že komentáře přicházejí. Obohacení. Wir schaffen das. Sarkastické, kruté a vždy stejné.

19. února

Jiří Peňás

Slzy evropského mandarína

Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.

18. února

Dalibor Balšínek

Evropa v slzách, Evropa mimo hru

Před třemi lety Rusko napadlo Ukrajinu. Válka visela ve vzduchu dlouho, režim Vladimira Putina několik měsíců stahoval vojska o síle téměř dvou set tisíc mužů a velké množství techniky k hranicím s Ukrajinou. Rusko udeřilo 24. února – a k překvapení celého světa narazilo na tuhý odpor. Nečekaný hrdinný vzdor Ukrajinců vyvolal obrovskou vlnu podpory, hlavně v Evropě. Notně překvapen byl ale i agresor, který počítal se snadnou a rychlou anexí. Ukrajina platila za jednu z nejzkorumpovanějších zemí s rozpadlými státními strukturami, kterou fakticky řídili tamní oligarchové.

17. února

Tereza Viry

Ženské sporty byly díky transženám konečně koukatelné

Ou nou!!! Ženské sporty díky kvalitním výkonům transžen konečně začínaly vypadat aspoň trošku koukatelně, ale přišel Trump a hodil do toho vidle. Trumpův šikanózní dekret o vyloučení biologických mužů z ženských soutěží totiž vrací sportující Američanstvo do tělocvičného pravěku. Opět se bude z otevřených a inkluzivních klání ostentativně vylučovat celá skupina osob pouze na základě přítomnosti nesprávného chromozomu!

16. února

Maciej Ruczaj

Národ je zpět? K J. D. Vanceovi a „řádu lásky“

Většina vyjádření zástupců nové americké administrativy vyvolává v Evropě, včetně Česka, dost živelné reakce. A to i přesto, že jde zatím spíše o kakofonii občas protichůdných výroků než harmonický sborový zpěv. K řeči viceprezidenta J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci se už vyjádřili snad všichni. Naopak zcela zapadl v Česku jiný Vanceův výrok: před 14 dny v rozhovoru pro Fox News hájil Trumpovu migrační politiku odvoláním se na katolickou doktrínu „řádu lásky“, tedy ordo caritatis.

15. února

Markéta Malá

Konec éry bruselské převýchovy

Projev amerického viceprezidenta J. D. Vanceho na konferenci v Mnichově se evropským lídrům a fanouškům současné evropské politiky nelíbil. Jak by také mohl. Vance de facto řekl, že Evropa se odklání od demokratických hodnot Západu a přestala se starat o své občany a voliče, kterých se bojí. A to je klíčové. Nejde jen o otázku migrace a útoků přistěhovalců, kdy si například němečtí nebo britští občané mohou už zcela oprávněně připadat tak, že pro své vlády už dávno nejsou na prvním místě a že za daně, které odvádějí, se jim nedostává požadované míra ochrany, zajištění bezpečí a dodržování práv.

14. února

Ondřej Štindl

Kdo obstojí ve „flyntovském“ testu?

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat. Tahle sentence mylně připisovaná Voltairovi byla po dlouhé roky stálicí české názorové publicistiky, používala se někdy s až legračně veledůležitým důrazem. Jsou horší věci. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem na ni už dávno nenarazil. Je to docela příznačné. Důvod, obávám se, není to, že by se stoupenci svobody projevu, mezi něž se počítám, naučili podepírat svoje teze méně okoukanými citacemi. Ale spíš to, že vnímání svobody projevu (i dalších svobod) jako univerzální hodnoty je dnes o dost méně rozšířené než dříve.

13. února

Martin Weiss

Podle ruských notiček

„Gaza je naše země. Palestina je náš domov. Mír nemůže nastat na úkor naší země.“ Moranová se narodila v londýnské čtvrti Hammersmith a je poslankyní za Oxford. Jako dcera diplomata vyrůstala v různých zemích, ne ovšem v Palestině. Její matka je ale palestinského původu, což stačí k tomu, aby Palestina byla i „její země“. Obyvatelé oxfordského volebního obvodu a nejspíš i celé Británie mohou jen kroutit hlavou – měli za to, že člověk, který je zastupuje v parlamentu, považuje za svou zemi Británii.

12. února

Bohumil Pečinka

Nenápadný reformátor Jurečka

Zní to banálně, ale v některých krajích nedokončí základní školu až 16 procent dětí, což působí jako návrat do éry Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku. Část české veřejnosti se bojí nové vrstvy pologramotných imigrantů, přitom si je tady vyrábíme z vlastních zdrojů. Tyto jevy jsou koncentrovány především v kraji Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském.

11. února

Alexander Tomský

Revolucionář Donald Trump

Má židovská duše zajásala jako pták na jaře, ale já té fantastické zprávě nemohl uvěřit, až v neděli, kdy americký prezident v letadle cestou do New Orleans svůj záměr zopakoval a jednoznačně potvrdil. „Ano, rozhodl jsem se, že koupím Gazu. Pod naším dohledem se k práci na rekonstrukci Gazy mohou připojit státy Blízkého východu, my ji ale budeme vlastnit, abychom Hamásu jednou provždy zamezili návrat. Vybudujeme Riviéru na Blízkém východě… Gaza je zdemolovaná a její obyvatelé se nemají kam vracet… Postaráme se o ně a zamezíme vraždění… A některé vezmeme k sobě.“

Zpět na hlavní stranu