V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přičemž již od květnového úmrtí prezidenta této přehlídky Jiřího Bartošky se čekalo na to, v jakém duchu se zahájení a první hodiny slavnosti ponesou. Bylo to zjevné téma, nešlo se mu vyhnout. Na Bartošku vzpomínaly v rozhovorech všechny tuzemské hvězdy, které se na zahájení festivalu vypravily. Od některých, jako třeba od Bartoškova spolužáka Miroslava Donutila, vyzněly úvahy o oslavě kamarádovy práce směrem k pořadatelům vlastně jako závazek (aťsi nezamýšlený). Patrně i proto, právě kvůli všeobecnému vzpomínkovému napětí a očekávání, připomínal výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha ve svých rozhovorech, že cílem pořadatelů bude vyhnout se tryzně. A dodával, co se málo ví: že na průběh akce bez Bartošky se chystali v minulosti již několikrát, rozhodně v posledních dvou letech, kdy se do poslední chvíle nevědělo, zda těžce nemocný prezident zvládne přijet.

Čili vzpomínalo se všelijak. Především se promítla dojemná festivalová znělka, kde jiný Bartoškův spolužák, než je výše zmíněný, Boleslav Polívka, rozmlouvá v hospodě s nepřítomným kamarádem, jako by nikam neodešel a stále tu byl. Na ploše dvouminutového filmečku je opět znát, jak suverénní herec Polívka pořád je a jak dokáže udržet patos a kýč na hraně snesitelnosti a vyvažovat je náležitou, přesně dávkovanou mírou sentimentu. Promítnut byl ovšem také hodinový dokument Milana Kuchynky a Jakuba Juráska nazvaný Musíme to zarámovat!, který byl pořízen už v roce 2021 v (post)covidové atmosféře. Je to jakési hercovo vzpomínkové pásmo, což odpovídá prezentovanému asi lépe než spojení filmový dokument.

V podstatě jde o vyprávění o Bartoškově životě, jež vzniklo namísto knihy vzpomínek, kterou po herci kdekdo chtěl, jíž se ale on sám údajně vyhýbal – jelikož je to dle něj žánr, který nelze napálit naplno, protože člověk musí mít ohledy na druhé, tudíž nemůže být otevřený a psát to, co by opravdu chtěl. (Jsou samozřejmě tvůrci, kteří by s Bartoškou nesouhlasili: například spisovatel Ludvík Vaculík, jenž si servítky věru nebral.) Kupodivu vyprávění na kameru, snad proto, že na ni byl zvyklý, Bartoškovi nevadilo. Ve filmu je spontánní, povídá, vzpomíná, směje se. Zároveň je to samozřejmě mytologický film. Tedy ve smyslu znovu připomenout, že filmový festival v Karlových Varech je mimořádný tuzemský podnik, nesamozřejmý, vyvzdorovaný, vypracovaný, a to pílí skupiny lidí, která ho uhájila navzdory nezájmu státu, jemuž naopak připravila šperk, o který se reputačně může suverénně opírat.

A současně se připomíná, že ledasco, co máme za samozřejmé, je dílem náhody. Pojíme-li si filmové Karlovy Vary s Jiřím Bartoškou, je třeba říct, že v onom roce 1994, kdy tehdy už velmi samozřejmě známý herec festival přebíral, byl až několikátou volbou zadavatelů (tedy státu) a stál ve frontě například až za režisérem Jaromilem Jirešem. Ti před ním ale odmítli – snad i proto, že viděli, jak si po sametové revoluci na tehdy ještě obroční přehlídce, střídající se s filmovým festivalem v Moskvě, vylámal zuby například Jiří Menzel. Ale především: Jiří Bartoška tehdy neměl do čeho píchnout, protože neměl stálé divadelní angažmá. Byl zrovna bez soustavné práce, takže na festival měl čas, vzal ho za pačesy a spolu s dalšími, hlavně s programovou čarodějkou Evou Zaoralovou, ho – jak rád zdůrazňoval ještě vloni, při svém třicátém roce ve funkci – „začali zachraňovat“. A zachránili ho.