Jako obyvatelé moravských úvalů i české kotliny se ocitáme ve velkém dilematu. Na jednu stranu se nám vrátil jeden z nejpozoruhodnějších druhů evropské přírody, ale zároveň se jedná o zvíře tak inteligentní a pracovité, že se bude stále víc dostávat do konfliktů s člověkem. Nejedná se jen o pokácené jabloně a další stromy, ale zejména o údržbu rybničních a protipovodňových hrází.
Když začaly ve čtvrtek 7. dubna na základnu syrského letectva Šarját pršet tomahawky vypálené z amerických torpédoborců Ross a Porter, nepřehledný a brutální konflikt v Sýrii vstoupil do nové a možná nejnebezpečnější fáze za posledních šest let.
Na žádost, ať zaplatí pokutu 22 milionů za svůj střet zájmů, o které jako první informoval deník Echo24.cz, reagoval Jaroslav Faltýnek slovy: „Ale já se zeptám, kdo zaplatil korekci 2,5 miliardy, když ROP Severozápad machinoval s projekty? Kdo zaplatil 235 milionů korun Severovýchodu? Kdo zaplatil tyto peníze?“
Teolog, orientalista, bojovník ve válce o Arábii Alois Musil byl velkolepě činorodý muž. Zásluhy o založení republiky si ovšem zpovědník císařovny a rakouský generál nedělal žádné. „To jsi ty, ten Músa, který se již loni pokoušel proniknout do našeho území?“ špičkoval beduín kdesi ve žhavé pustině Negevu. „Loni jsem se tě nebál a ani letos se nebojím.
Je to jedno z nejpůsobivějších míst na sever od Prahy. Je odtud nádherný výhled dolů do kraje, na blízké městečko Úštěk, na protější kopec Sedlo a pak dál směrem k Litoměřicím. Stojíte na zdevastovaném poutním místě, kdysi jednom z nejkrásnějších v Čechách.
Lidé, kteří chodí na výstavy, většinou očekávají, že tam budou nějaké umělecké předměty. Nebo aspoň předměty, které jsou za umělecké označeny. To je správné a přirozené. Ale představme si, že nejdeme na výstavu, ale k někomu do bytu, kdo nám půjčil klíče (nebo jsme je našli) a odešel. Neznáme ho nebo ho známe jen trochu.
Poslední březnový den přinesli statistici zprávu, že loni odtekla na ziscích do zahraničí rekordní suma. 289 stažených miliard korun představuje jen za jediný rok vzestup o 62,5 miliardy korun. Potvrzuje to náš status země, která se stala zónou levné práce. Zahraniční investoři sem přijedou vydělat peníze v oborech, v nichž se proti většině evropských zemí nabízí výrazně levnější práce.
Do budovy britského parlamentu se koncem března pokusil proniknout terorista, který předtím zabíjel autem na Westminsterském mostě přes Temži. Titulky v médiích hlásily „útok na kolébku demokracie“.
Spojené státy hrály při vzniku Československa podstatnou roli. V zakladatelských mýtech nenápadně koluje i jméno vědce, jehož si Masaryk velmi vážil: Aleše Hrdličky.
Opět vzplála poslední bitva a celé pokrokové lidstvo se dalo na pochod. No, možná ne úplně celé, ale určitě jeho nejuvědomělejší předvoj – showbyznys a hromadné sdělovací prostředky. Hlavní proud amerického tisku zvláštní deklarací vyhlásil novému prezidentovi válku až do úplného impeachmentu. Konkrétní důvod pro jeho zahájení se teprve hledá, leč je to otázka čistě technická.
Vláda ČSSD–ANO–KDU-ČSL se blíží ke konci mandátu a veřejnost jí – zdá se – přiznává kredit, že nastartovala ekonomiku. Skutečně, hospodářství je přes tři roky v plusu, nezaměstnanost klesá, mzdy rostou, státní rozpočet je v přebytku. Zdá se, jako by už šlo jen o to, kdo za ty pěkné výsledky slízne smetanu ve volbách – Sobotka, anebo Babiš?
Andrej Babiš přes elektronickou evidenci tržeb nutí každého malého obchodníka on-line posílat finančnímu úřadu informace o každém prodaném pivu a rohlíku. Tvrdí, že je to jediná možná a efektivní cesta, jak je donutit platit státu daně. Sám Andrej Babiš ale po celou svou podnikatelskou kariéru hledá cesty, jak ze státu vytáhnout co nejvíc dotací a maximálně se vyhnout placení daní.
Policejní zásah ve skladu společnosti Rohlík.cz v Praze-Liboci má nečekané důsledky. Může za to jeho dramatický průběh. „Ráno naběhlo do skladu komando, které se chovalo jak StB. Řvali a s nikým se nebavili. Zavřeli provoz, kde pracují i Češi, a nechali všechny jak zločince postavit na rampu.
Již fakt, že u nás se o odolnosti či resilienci téměř nemluví, zatímco například v Bavorsku se její techniky povinně praktikují už v mateřských školách a německá i americká armáda z tohoto pohledu pravidelně vyhodnocují své zaměstnance, svědčí – podobně jako tomu je u diskuse o klimatické změně – o jistém tuzemském zaostávání.
Holanďané volili rozum a odmítli chaos, populistická revoluce se nekoná. Těmito slovy a s ulehčením glosovala výsledek nizozemských voleb většina evropských politiků. Obávali se, že volby vyhraje populista Geert Wilders ze Strany pro svobodu, který nejenže chtěl zavřít hranice přistěhovalcům a zakázat islám, ale také požadoval vystoupení země z eurozóny.
V sobotu 19. března zemřel emeritní arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Ohlédnutí za touto mimořádnou osobností, která formovala nejen porevoluční římskokatolickou církev, ale i diskusi o společenských a politických tématech ve veřejném prostoru, není snadné. V postavě kardinála Vlka se totiž sbíhá mnoho nitek, mnoho facet, které teprve dohromady vytváří celkový obraz.
Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie. Podle všech civilizačních i mocenských měřítek jeden z nejúspěšnějších členů klubu. Odchod úspěšných je vždycky nejlepším důkazem toho, že ten klub má problém. Lidé ve většině členských zemí jsou s jeho směřováním čím dál více nespokojeni.
Tuzemské úřady si nevědí rady, co udělat s verdiktem Evropské komise o střetu zájmů prvního místopředsedy hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Případ se totiž může snadno změnit v noční můru při čerpání evropských dotací a v miliardové ztráty. Ministerstvo zemědělství pouze uvedlo, že v případě nutnosti bude Českou republiku hájit před soudem.
Perpetuum mobile na rýžování městských peněz vytvořili pražští radní smlouvou o provozu a údržbě veřejného osvětlení. Dodavatelská firma vyúčtuje libovolné množství práce a město bez kontroly zaplatí, kolik si dodavatel řekne. Pro daňové poplatníky to letos zcela jistě znamená zaplatit o dvacet milionů víc, než je nutné, nejspíš však půjde ještě o další desítky milionů.
Jméno Jana Masaryka jsem poprvé slyšel koncem roku 1989. Pád komunistického režimu přinesl i záplavu informací, které by jinak jedenáctiletého školáka sotva zajímaly. Poté, co se na televizní obrazovce objevila tvář někdejšího ministra zahraničí, se mí vesničtí prarodiče rozzářili: „No jo, náš Jenda.“
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
Život obsazuje člověka do různých rolí. Za 56 let z vás tak může být potulný básník, kreativec reklamní agentury i bezdomovec, byť „profesionální“. Tuhle sekvenci si odbyl Jan Badalec, známá pražská postavička, kterou zvrat osudu poslal na ulici. Z té už se vlastně nikdy nedostal…
Pražské úřady definitivně ovládly největší pohoří v republice. Přes odpor místních a regionálních samospráv, přes intervenci prezidenta republiky bude o veškerém dění na území Národního parku Šumava rozhodovat ministerstvo v hlavním městě. Venkované budou mít maximálně poradní hlas. Předem se neví, k čemu to povede.
V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.
V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy.
Stále víc slýcháme o příjmové nerovnováze, ale i teplotní nerovnováze celého zemského systému a o dalších vychýleních ze situace tradičního světa. Pojďme se podívat na pojem nerovnováha pohledem civilizací, které se touto otázkou zabývaly skoro tři tisíciletí. Jedná se o staré, ba prastaré motivy, které po staletí řešily tak významné civilizace, jako byla ta čínská, sumerská či egyptská.
Je známo, že na evropské jižní frontě tikají dvě bomby – jednou je Řecko, které opět zápasí s mezinárodními věřiteli o podmínky refinancování úvěrů, druhou Itálie, kde by letos mohly být předčasné volby a průzkumy vede Hnutí pěti hvězd, přímluvce pro odchod z eurozóny.
Jedna milá známá, se kterou jsem se dostal do půtky kvůli nějaké politické prkotině, mi napsala jakoby na usmířenou: „Máš kliku, že nejsi na Facebooku. Za posledních pár let se tam všichni slušní lidé rozhádali na smrt z nejrůznějších důvodů: Zeman, Klaus, Babiš, Putin, Krym, Donbas, utečenci, islám, Židé, Merkelová, Obama, Trump…“
Volby skončily podle předpokladů. V podvečer 21. října 2017 už je jisté, že hnutí ANO získalo okolo pětatřiceti procent. Za pár dnů jsou v plném proudu jednání o vládě a předem se ví, že vítěz voleb nevezme do koalice těžce poražené sociální demokraty. V té době odstupující ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (ČSSD) nařídí sloučit některé státní nemocnice.
Samozřejmě existuje třídní boj. Je to boj bohatých proti chudým a zoufale chybí levicová odpověď. S tím poselstvím objíždí svět univerzitní profesor a autor bestsellerů Didier Eribon a minulý týden vzbudil ohlas i ve Vídni. Novinářům vysvětlil, že boháči vedou třídní boj proti ostatním zpřísňováním pracovního práva, úspornou politikou, snižováním daní a tím, když staví s pomocí veřejných peněz své honosné vily.
