Třídní boj v podání ČSSD se veze na předlistopadové nostalgii

V náruči komunistů

Třídní boj v podání ČSSD se veze na předlistopadové nostalgii
V náruči komunistů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Samozřejmě existuje třídní boj. Je to boj bohatých proti chudým a zoufale chybí levicová odpověď. S tím poselstvím objíždí svět univerzitní profesor a autor bestsellerů Didier Eribon a minulý týden vzbudil ohlas i ve Vídni. Novinářům levicového deníku Der Standard Eribon vysvětlil, že boháči vedou třídní boj proti ostatním zpřísňováním pracovního práva, úspornou politikou, snižováním daní, ale také tím, když staví s pomocí veřejných peněz své honosné vily. Odpor proti sociální nespravedlnosti však neexistuje, boj za svobodu a rovnoprávnost se nekoná.

Pod vlivem plamenných proslovů profesora Eribona a dalších se zasloužilí sociální demokraté v celé Evropě rozpomínají na revoluční minulost svých stran. Na barikády třídního boje vystoupila také Česká strana sociálně demokratická a má to řadu důsledků. Třeba ten, že Bohuslav Sobotka pozval do společné vlády komunisty. Se superlativy se to obvykle přehání, tentokrát by se však dalo mluvit o největším přelomu v polistopadové historii.

Probuzení opravdové levice

Myšlenka třídního boje neožila teprve v období finanční krize. Znovu se objevila už v časech třetích cest a nového středu před čtvrt stoletím, když premiér Tony Blair s kancléřem Gerhardem Schröderem modernizovali nejen ekonomické poměry ve svých zemích, ale samotnou sociální demokracii podle liberálních představ o světě. Levičáci v obou stranách se proti tomu postavili a začali naopak vzpomínat na historické počátky dělnického hnutí i úderné formulace Marxova Komunistického manifestu.

„Poslední třídní společností bude kapitalismus, za jehož vlády se výrobní síly natolik rozvinou, až vytvoří materiální předpoklady beztřídní společnosti, která musí být prosazena revoluční cestou,“ sliboval Karel Marx už před 169 lety sociálně spravedlivou společnost. Blair, Schröder a další jeho dědictví vědomě ignorovali.

Levičáci zaznamenali zpočátku jen dílčí úspěchy, v dobách finanční krize však byl jejich hlas slyšet nejen ve Velké Británii a Německu. Vlády s účastí sociálních demokratů se v té době staly ve větší části Evropy protagonistou úsporné politiky, což se neobešlo bez škrtů v oblasti sociálních dávek i veřejných služeb. Skončilo to úpadkem jejich obliby a přesunem části jejich voličů k protestním, zvláště pravicovým stranám. To se začalo měnit teprve před dvěma lety, poté, co se stal šéfem britských labouristů Jeremy Corbyn. Nejenže odmítl Blaira, ale oprášil také tradiční program včetně „zestátňování výrobních prostředků“, odchodu z NATO, zrušení monarchie, zvýšení daní a mohutných investic do sociálních bytů.

Corbynův vzor zabral ve Francii, kde se v lednu stal kandidátem socialistů na prezidenta Benoit Hamon. Spolustraníky oslovil hlavně tím, že si osvojil plán na zaručený základní příjem pro každého, který v Evropě prosazují opravdu radikální levičáci. Německá sociální demokracie zčistajasna jmenovala svým kandidátem na kancléře Martina Schulze, který také neváhal a začal se distancovat od svého předchůdce Schrödera a slíbil revizi jeho Agendy 2010. Tento program omezil práva pracujících včetně sociální podpory nezaměstnaným a platí mezi levičáky za počátek všeho současného zla.

Sobotkovy kroky je možné interpretovat jako návrat k třídnímu boji, také vyrazily dech mnoha pozorovatelům a vyvolaly už několik vln kritiky - Foto: ČTK. Demonstrace před sídlem KSČM s názvem „Ne, nikdy více! Vymítání Temna z ulice Politických vězňů“ na výročí 25. února 1948

ČSSD nepřišla s ničím novým, řeší obdobné potíže obdobnými prostředky jako Britové, Francouzi a Němci. Přesun západoevropské strategie do syrového prostředí východní Evropy však může mít nečekané vedlejší účinky. Konkrétně snaha o spolupráci s radikální levicí je určitě v logice postupu zavedených socialistických nebo sociálně demokratických stran na západě Evropy, tam ovšem ani nemůže být výzvou k rehabilitaci někdejší komunistické státostrany a jejího učení.

Válku a daně palácům

Sobotkovy kroky je možné interpretovat jako návrat k třídnímu boji, také vyrazily dech mnoha pozorovatelům a vyvolaly už několik vln kritiky. Tím mediální ofenziva splnila účel, protože přitáhla širokou pozornost na dosud nezajímavou sociální demokracii. Nejen to, podařilo se vzbudit dojem, že sociální demokraté svou revoluční rétoriku myslí vážně.

Čtrnáctého února začala ofenziva dělostřeleckou přípravou, konkrétně oznámením o budoucím zavedení bankovní daně. Opravdu to zní logicky: proč nezdanit toho, kdo je nejbohatší, zvlášť když jde o obvyklý nástroj používaný v patnácti evropských zemích? Peníze se pak utratí za lepší školství a silnice, užitek tedy budou mít všichni. Je to možná v České republice revoluční, zároveň to však nemá chybu. Bankovní daň funguje i jako strategická zbraň. Předem se dá spočítat, že proti jejich zdanění bude arcinepřítel sociální demokracie Andrej Babiš, jehož bývalá firma Agrofert využívá od bank miliardové úvěry. Když se jich bude zastávat, tradičním sociálně demokratickým voličům dokáže, že jako miliardář kope za ty nejbohatší, a jejich hlasy nezíská.

Následovalo Sobotkovo prohlášení v rozhovoru pro Hospodářské noviny, že koalice s komunisty „není problém“. Z rozhovoru a následné diskuse vyplynulo, že se na březnovém sjezdu, spíše ale potichu má zrušit usnesení sjezdu, který proběhl před 22 lety v Bohumíně. Odhlasoval tehdy „nepřípustnost spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami“, mezi které tehdy počítal kromě KSČM ještě tři další postkomunistické strany, Sládkovy republikány a moravské nacionalisty.

I tento Sobotkův výrok je z pohledu předvolební strategie úplně pochopitelný. Politická scéna je rozbitá, eroze postihla i sociální demokraty, kteří musí počítat s výsledkem mezi 15 a 20 procenty. Zříkat se předem případné podpory KSČM nedává smysl, zvlášť když bývalý komunistický prominent Andrej Babiš (ANO) žádné zábrany pro spolupráci s bývalými spolustraníky nemá. Oslabená ČSSD nevytvoří vládu ani s desetiprocentními komunisty, přesto není možné vyloučit, že se bude opakovat příběh z Ústecka.

Loni tam Babišův kandidát vyhrál celkem suverénně krajské volby. Vyjednával však nešikovně a koalici sestavili sociální demokraté s komunisty a Okamurovou SPD. Na republikové úrovni to není úplně nejpravděpodobnější varianta, k realitě však má blíže než jiná Sobotkova úvaha, podle níž pod vedením ČSSD vznikne proevropská a sociálně citlivá koalice, tedy bez komunistů, Okamury, TOP 09, ODS a příliš silného hnutí ANO.

Následoval třetí krok, návrh daňové progrese, která má pomoci všem chudým. Znalcům se nad složitostí návrhu zatajil dech, protože zavádí daňovou progresi se sazbami od 12 do 32 procent počítaných ze superhrubé mzdy, což je nepřehledný a ve světě nevyzkoušený model, jenž se vzpírá každé věcné analýze. Dopady jsou však zřetelné, protože většině z těch, kdo mají příjmy na úrovni průměrné mzdy a níže, se měsíčně sníží daň zhruba o tisícovku. Kdo daně neplatí už dnes a má děti, ten dostane vyšší bonusy. Jak odpovídá třídnímu boji, tento model zaplatí „boháči“ s platem nad 50 tisíc, jejichž daně vyrostou ve většině případů na dvojnásobek.

Z toho už i komunisté pochopili, že získali v extrémnějších levicových polohách konkurenci, a reagovali, jak se dalo čekat. Předseda Vojtěch Filip uvedl, že případná koalice mu je spíše lhostejná, protože sociální demokraté na rozdíl od komunistů neplní své sliby voličům. Jeho strana prosazuje daňovou progresi už dlouhá léta a od Sobotky se nikdy nedočkal podpory. Místopředsedovi Jiřímu Dolejšovi však Filip povolil přátelské gesto. „Zatímco pravice se umí pospojovat, levici to dosud dělá problém. Je dobře, že podobná omezení a bariéry padnou,“ řekl benevolentní Dolejš.

Jako pochopitelný postup hodnotí Sobotkovu strategii mnozí experti. „Sociální demokracie ani tak nesází na střet levice a pravice, ale spoléhá na to, že levicové názory mají ve společnosti většinu. A když bude ČSSD dostatečně vlevo, nemusí se o ten zbytek starat,“ hodnotí sociolog Jan Herzmann. Varuje pouze, že o úspěchu není předem rozhodnuto. „Posunout se doleva, když je ekonomika v kondici – je to optimální sázka?“ ptá se sociolog.

Skryté kouzlo Sobotkova populismu

Podstatnější než výsledek sociálních demokratů ve volbách je možnost, že program ČSSD mapuje nějakou společenskou změnu, která by se dala popsat jako návrat k hodnotám normalizačního Československa. Nešlo by o nic menšího než o revizi polistopadového uspořádání.

Třeba bankovní daň tak sice vypadá, nepatří však k běžné výbavě levicových populistů ze Západu. Byla zavedena jako kompenzace státní pokladně za záchranu bank během finanční krize. Jako boj proti boháčům představil bankovní daň maďarský premiér Viktor Orbán. Ovšem také on ji využil k sanaci rozpočtu a dnes ji pod tlakem finančníků oslabuje. Česko banky v období krize nezachraňovalo, nemusí řešit ani rozpočtový deficit, bankovní daň se proto dá zdůvodnit populismem, který k třídnímu boji samozřejmě patří.

Daňová progrese z dílny sociálně demokratických rozpočtářů je také něčím víc než pouhým návratem k progresi, která byla v Česku před rokem 2008. Tzv. rovná daň vymyšlená Topolánkovou vládou sice stanovila jedinou sazbu daně z příjmů ve výši 15 procent superhrubé mzdy, ve skutečnosti však progresi úplně nezrušila, protože zavedla velkou daňovou slevu. Zaměstnanci s nejnižšími příjmy reálně daní 5 nebo 7 % z hrubé mzdy, ti nejlépe vydělávající 18 %. Sobotkův návrh z minulého týdne by bezdětným zaměstnancům s patnáctitisícovým platem srážel něco přes dvě procenta. Ti, kdo berou přes 100 tisíc hrubého, by na dani z příjmu odvedli 34 procent.

Ve srovnání s Německem nebo s Velkou Británií jde o úplně jiné poměry. Daň pod deset procent platí v Německu jen ti, kdo jsou na minimální mzdě, v Česku by ji platili ještě zaměstnanci s nadprůměrným platem 30 tisíc. Pak však podle Sobotky progrese zrychlí, úrovně třiceti procent dosahuje u trojnásobku průměrné mzdy a pak se dál zvyšuje. Také v Německu platí lidé s platem na úrovni trojnásobku průměru sazbu třiceti procent, tato sazba se už ovšem dál nezvyšuje.

Přerozdělování v Německu naplňuje do značné míry sociálně demokratický ideál sociální spravedlnosti, v Česku jde o jinou kvalitu. Všichni musí mít stejně, a kdo se nevymyká širokému průměru, ten neplatí skoro žádné daně. Jinak se ovšem vystaví relativně tvrdému trestu. Může to být hodnoceno jako pokus realizovat jinými prostředky myšlenku zaručeného základního příjmu, připomíná to rovněž komunistický režim, kdy běžní pracující neměli nárok na vyšší příjmy ani přístup k lepšímu zboží. To bylo výsadou stranických a ekonomických špiček, případně veksláků.

S komunisty ke kořenům marxismu

Nejspornější je přesto spolupráce s komunisty východního střihu. Na Západě se poválečné komunistické strany už dávno integrovaly do demokratického systému, buď se přejmenovaly, nebo odsunuly na okraj. Portugalští socialisté přibrali před dvěma lety do vlády pět miniaturních radikálně levicových stran, přitom jedna se stále jmenuje Strana komunistů Portugalska. V takovém prostředí se zdá být přirozené, když předseda sociálních demokratů v Česku mávne rukou nad bohumínským usnesením se slovy: „Která jiná politická strana se vrací k usnesením starým 25 let? Která se k tomu vrací a neustále o tom diskutuje?“

Jedna existuje a jmenuje se Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Její epochální sjezd proběhl v roce 1959 v Bad Godesbergu a při něm přijala program, který jí pak po třinácti letech umožnil převzít spolkovou vládu. Převratem byla definice tří kořenů, z nichž vychází její učení. Ve výčtu se vedle křesťanské etiky, humanismu a klasické filozofie poprvé neobjevil marxismus. Marx sociální demokracii zakládal, bylo však nutné se distancovat od jeho revolučního učení, které požadovalo zlikvidovat kapitalismus, aby mohla být nastolena nová, sociálně spravedlivá společnost. Godesberský program platil bez velkých změn třicet let, pak byl nahrazen berlínským programem, který ovšem ostražitý postoj k marxismu uchoval.

Z tuzemského pohledu je taková distanc od marxismu přehnaná. Stačí se přece zříci revolucionáře Lenina, Marx byl filozof a jeho myšlenky otevřely cestu k lepší budoucnosti. Dobře to vědí komunisté. „Úsilí KSČM směřuje k vybudování spravedlivějšího společenského řádu – socialismu,“ tvrdí rezolutně v úvodu svého dlouhodobého programu.

V Německu by s takovým postojem měli potíže. V zásadovém marxismu se uchovalo dědictví východoněmeckého komunistického režimu, proto se od něho byla nucena distancovat i radikálně levicová strana Die Linke, která vznikla ze strany východoněmeckých komunistů SED. Uchovala se v ní ovšem Komunistická platforma, která má dvanáct set členů. Ti se označují za marxisty všemu navzdory a dnes třeba prosazují zaručený základní příjem. Patří mezi ně dokonce vůdkyně opozice v Bundestagu Sahra Wagenknechtová, přesto platformu zařadil do svých kontrol Spolkový úřad pro ochranu ústavy, který ji ve svém hlášení označuje jako „otevřeně extremistickou“, protože usiluje o „překonání kapitalismu a nastolení socialismu“. Konečným cílem je prý prosadit v celém Německu poměry, jaké vládly v NDR.

Čeští komunisté jsou ve vztahu k marxismu stejně zásadoví, a když dnes ČSSD nadhodila možnost spolupráce po volbách, logicky se ptají, jak to je s jejím vztahem k revolučnímu učení. Protože jestli se tohle nevyřeší, nemá smysl mluvit o vážné spolupráci. „Jestliže se KSČM hlásí k Marxovu odkazu, v případě ČSSD tomu tak jistě není. V ČSSD je těžké hledat fundamentální základ, na kterém stojí jejich politické směřování,“ postěžoval si blízký Filipův spolupracovník Petr Braný. Teprve v zásadní diskusi o kořenech Marxovy teorie je možné objevit politiku, která by měla „charakter dějinné iniciativy“.

Hlasatel třídního boje Didier Eribon v Česku ještě nepřednášel, měl by se však přijet podívat do země, kde vzniká opravdová jednotná fronta proti boháčům. Těžko může věřit, že to s třídním bojem myslí vážně třeba šéf SPD Martin Schulz. Jeho plamenné výzvy na revizi Schröderovy Agendy 2010 končí u běžných předvolebních slibů, že se o něco prodlouží výplata dávek v nezaměstnanosti, nechce ani nový společenský řád a stačilo by mu jen „korigovat zákony, které vytvářejí nespravedlnost“. Úvahy o spolupráci s Die Linke Schulz odmítl jako provokaci CDU, jíž by se ve volbách hodilo bojovat proti spojené levici.

ČSSD má na barikádu boje za lepší společnost našlápnuto radikálněji. Teď ještě najít odvahu k opravdu zásadní diskusi s komunisty o tom, jak to ten Marx vlastně myslel.

1. března 2017