Nakladatelství Torst vydalo první díl obsáhlého Deníku režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. První svazek z let 1948 až 1956 nabízí pohled na formující se osobnost muže, který následně výrazně ovlivnil československou novou vlnu, na jeho odmítavý postoj ke komunistickému režimu, artikulovaný už od studentských let, ale i celkový světonázor, vždy založený na kritickém myšlení světa.
Lidé si možná tolik nepřejí vládu pevné ruky, v každém případě chtějí posílit stát, na jehož území žijí. To platí také v Česku, kde pod heslem „silný stát“ proběhnou za měsíc volby. Silnější ochranu shora nabízejí ANO, ČSSD i KSČM, první tři strany žebříčku preferencí, současnou míru svobody chtějí nějak omezit i strany z druhé linie, jen výjimečně ji chtějí zachovat.
Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a).
Pohledy zdáli klamou i bystrozraké. V historických ohlédnutích to platí dvojnásob. Nemusíte hledět až do eneolitu, stačí zhlédnout nedávné století. To už lidé měli noviny a uměli s nimi pěkně šikovně zacházet. Obrazy z deníků a magazínů přenášejí štiplavou atmosféru stále živoucího nacionalistického blouznění.
Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích.
Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět.
Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla.
„Občané – Voličové! Již konec dosavadnímu životu, již konec hospodaření politických stran a již konec sedmnáctiletému utrpení ve Vlasti, kterou jsme si krví našich legií a vojsk revolucionářských vydobyli.“ Plakátík s germanismy partaje čísla 13 z voleb z května 1935 ujišťuje, že „fašisté udělají ve vlasti pořádek“ a ovšemže půjdou „cestou zákonitou a parlamentární“.
Rozhovor s francouzskou historičkou Muriel Blaive se stal záminkou k novému kolu dlouhodobé polemiky, v jakém to režimu jsme to tehdy vlastně žili. Jde samozřejmě o to, jaký ten „starý režim“ byl a jak ho nazvat, což není jen nějaký teoretický problém. Klíčové je slovo totalita.
Je těžké být hrdinou, dneska zvlášť. Od hrdinů se totiž očekává dokonalost, protože ne každý je hoden respektu tak vybraného publika, jako jsou uživatelé sociálních sítí na dnešním Západě. Může v tom být něco uklidňujícího, když člověk, k němuž se – třeba nakrátko – vzhlíží, zase padne, jeden se aspoň nemusí trápit zjištěním, že někdo jiný je v nějakém ohledu lepší člověk.
Proč by se člověk s majetkem v hodnotě desítek miliard korun obtěžoval tím, aby si z evropských dotací zajistil ze svého pohledu „drobných“ necelých 50 milionů korun na stavbu své víkendové haciendy, do níž pak z vlastních peněz prokazatelně investuje násobně vyšší částky? Proč by miliardář podvodem získával tak malou částku?
Televizní duel: Merkelová jasně ztratila proti Martinu Schulzovi. Takový titulek nabízela německá verze vyhledávače Google minulou neděli ráno. Divné na tom bylo, že jediná televizní debata mezi kancléřkou a jejím vyzývatelem proběhla až v neděli večer. Sociální demokracie, která reklamu o úspěchu svého volebního lídra zadala, se stala právem terčem posměchu.
Ukrajinou v nedávné době otřásl politický skandál personálního charakteru. Bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili a blízký přítel ukrajinského prezidenta Porošenka přišel zprvu o funkci gubernátora Oděsy a teď i o ukrajinské občanství. Jelikož se vzdal gruzínského pasu, ocitl se tento kdysi vrcholový politik prakticky v pozici hlavní postavy z filmu Terminál.
Mnoho Čechů neví, kde leží Vitorazsko, pro řadu z nich je však srdeční záležitostí. Nevelký region pod Novohradskými horami pokrývají hluboké lesy, ve kterých se skrývají zapomenuté samoty i zamlklé rybníky, ospalá řeka Lužnice se vleče rovinatou krajinou ve složitých meandrech. V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století.
„Německou propagandu vedl zejména hospodářský attaché dr. Albert. Němci v různých továrnách, zejména továrnách muničních, organisovali stávky, dále bylo organisováno spiknutí proti lodím, dovážejícím Spojencům potraviny, zbraně, střelivo…
Dne 25. února 1980 u nás pochodovaly na oslavu převzetí moci komunisty Lidové milice a v Paříži, kousek od bulváru Saint-Germain, odpoledne srazila dodávka filozofa a literárního vědce Rolanda Barthese. Náhoda?
Západní společnost se potýká se závažnou demografickou krizí. Podle oficiálních statistik EU třetina všech německých žen zůstává bezdětných. Mezi absolventkami vysokých škol je číslo ještě vyšší. V naprosté většině případů se jedná o bezdětnost dobrovolnou. Státy si hledí ekonomických aspektů a dopadů na důchody, ale stárnutí populace a její úbytek o nás něco vypovídá.
Podnikatel a populista Andrej Babiš nepřestane aktivně zasahovat do života společnosti, i kdyby neuspěl v nadcházejících volbách. Kdo chce pochopit jeho roli a význam, ten ať se rozhlédne po české a moravské krajině.
Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svou prací, chci dosáhnout nesmrtelnosti tím, že neumřu. Nechci žít dál v srdcích svých bližních, chci žít dál ve svém bytě. Známý fórek Woodyho Allena se v hyperbole dotýká něčeho velmi skutečného. Působí jako absurdní i pravdivý. Absurdní proto, že umřít se musí, to přece každý ví.
Taky vám bitva o budoucnost osobní dopravy připadá jako bouřka, která se spustila, sotva jste si stačili všimnout mraků, a než odtekla voda, už se z jejího průběhu dělají dalekosáhlé závěry o budoucnosti aut? Na ráně je teď dieselový motor a v druhém plánu spalovací motory jako takové. U dieselů je to vyvrcholení procesu, který začal v září 2015.
Nedávno věhlasný americký politolog Fareed Zakaria otiskl v deníku The Washington Post článek s provokativním názvem „Vítejte v postamerickém světě“. Dalo se tušit, že jiskrný intelektuál, donedávna placený poradce bývalého prezidenta Obamy, se pokusí dokázat, že vina za současný propad americké autority padá celá na hlavu furianta Trumpa.
Scénku jako desítky dalších v epopeji o putování prostého českého vojína do války nepochybně zná kdekdo, jak uvidíme, i v Rakousku, vždyť jde o exkluzivní almanach bizarností a velepočin psaného tuzemského vypravěčství.
Před sedmi lety se na internetovém fóru Bitcointalk.org objevil příspěvek od diskutéra s přezdívkou „Laszlo“. Uživatel, vlastním jménem Laszlo Hanyecz, programátor z Floridy, nabízel deset tisíc bitcoinů výměnou za to, když mu někdo objedná pizzu.
Celkem nenápadně zachvátila rozvinutý svět epidemie deprese mezi mladými lidmi. Nezdá se, že by měla jednu příčinu a nedá se jednoduše vysvětlit. Její součástí může být důraz na požitkářské složky života, egocentrismus, rychlost současných změn a obtížná orientace ve světě, obavy z budoucnosti a mnoho dalších faktorů.
Vždy záleží na tom, kdo píše váš životopis, a pro ty, kdo pro Evropany píšou životopis amerického konzervatismu – tedy mainstreamoví evropští a američtí novináři –, byl americký konzervatismus vždy jen o malý krůček od Kukluxklanu, mccarthismu a náboženského fanatismu.
Zdá se, že evoluce nás naprogamovala tak, že hledání nových věcí, jako jsou zdroje potravy či informace, „jak přežít“, nás naplňuje radostí. Je to „novost“, která působí na chemii mozku a vytváří pocit, že se cítíme dobře. Psycholožka Eva Ritvo dokazuje, že pobyt na sociálních médiích funguje dvěma směry – snižuje pocit osamění a uvolňuje dopamin, který přináší příjemné pocity.
Závětrnictví Františka Soukupa mělo jistý půvab. Muž 28. října přečkal těžké partajní rozbroje a užíval pohody v čele Senátu.
Prázdninovou hladinku veřejného mínění v červenci rozvířil rozsudek českého Ústavního soudu, který přiřkl rodičovská práva gayům vychovávajícím děti. Ty byly počaty díky embryu vajíčka od anonymní dárkyně a spermatu jednoho z partnerů a odnošeny náhradní matkou, se kterou muži uzavřeli smlouvu, na jejímž základě je kalifornský soud prohlásil rodiči a zapsal do rodných listů dětí.
Šéfovi hnutí ANO hrozí v případu dotačního podvodu s Čapím hnízdem vězení. Přestože Andrej Babiš celý případ na veřejnosti shazuje jako „pseudokauzu“, ve skutečnosti ho bere velmi vážně. Podle dobře obeznámeného zdroje loni na jaře po mimořádné schůzi sněmovny a následné solidární návštěvě prezidenta Zemana s komparzem z dětských domovů na Čapím hnízdě Babiš zkolaboval.
K image rockerů patří nějaký ten zdvižený prostředník a nějaké to „fuck you“, kterým od těch dob, co je rock rockem, šokují mravokárce, cenzory a buržoazii. Ale někdy nejenom je. Thom Yorke ze skupiny Radiohead nedávno z pódia v Glasgow ukázal prostředníček netradičnímu terči – demonstrantům, kteří ho, mávajíce palestinskými vlajkami, vyzývali, aby nehrál v Izraeli.
