Ten paradox snad nemůže být křiklavější. Na jedné straně země v neustále obnovovaném lockdownu s drakonickými omezeními podnikání, svobod a běžného života, jaké mnohdy obyvatelstvo nezažívalo ani za světových válek (koneckonců i Švejk si za své budějovické anabáze mohl pořád zajít na točené pivo). Vše odůvodňováno rizikem explozivního a pro zdravotní systém zcela nezvladatelného šíření vysoce infekčního onemocnění covid-19.
Do nového roku vstoupila republika s fialovým psem, v pátém, nejtěžším stupni rizika v Protiepidemickém systému. PES byl do světa vypuštěn v polovině listopadu, brzy po nástupu nového ministra zdravotnictví Jana Blatného, ve chvíli, kdy právě doznívala podzimní „druhá“ vlna nákazy čínským koronavirem. Až nový nárůst infekce před Vánocemi dal novému výstražnému systému příležitost ukázat, co umí.
Na českém mediálním poli vládne hned několik vlivných oligarchů. Žádný z nich ale není tak kontroverzní a skandály prošpikovaný jako podnikatel a současný premiér České republiky – Andrej Babiš. Nejdřív přímo vlastnil a nyní má ve svěřenských fondech média všech forem a dosahů – tištěné deníky, zpravodajské servery, zájmové časopisy, rádio i televize. Babišův vstup do světa médií i politiky odstartoval nejen táhlé spory o jeho střetu zájmů, ale také masivní odliv zkušených novinářů z jím vlastněných vydavatelských domů.
„Při líčení vánoc dlužno jásat. Já jsem jásal jenom tehdy, když jsme měli ve škole komposici na téma Kouzlo vánoc. Bylo předepsáno, že vánoce jsou svátky plné dojímavé něhy a všelijakého kouzla, že jsou to svátky rodinné pospolitosti. O Štědrém večeru je dojat i nenapravitelný zpustlík a každý marnotratný syn se vrací k rodinnému krbu, aby se kál, pojedl vánočky a napil se čaje s rumem.
Je to trápení věčné, nebo přinejmenším stoleté. Jak na Štědrý večer povečeřet, aby to bylo jídlo tradiční, a přitom ne každý rok úplně stejné? Není ostuda si tím lámat hlavu teď, tahle otázka doprovázela Vánoce vždy, pokud lidé zrovna nemuseli řešit válku nebo hospodářskou krizi. Časopis Eva, který byl rukovětí moderní ženy ve dvacátých letech minulého století, nabízel odpověď hned na několika stranách.
Čínský koronavirus nerespektuje rovnost pohlaví. Je to mužská nemoc. Všichni lékaři z první linie jednotek intenzivní péče po celém světě popisují typického pacienta s těžkým průběhem nemoci covid-19 stejně. Muž staršího věku. Obézní, s několika nemocemi. Cukrovkou, vysokým tlakem, nemocným srdcem. Muž zasažený civilizačními chorobami, k nimž si sám výrazně přispěl svým životním stylem. Nezdravým jídlem, přemírou alkoholu, nedostatkem pohybu, stresem.
Británie působí jako student, který měl půl roku na vytvoření závěrečné práce, ale píše ji až o víkendu před uzávěrkou. Celý rok probíhala jednání mezi Británií a Evropskou unií ohledně obchodní dohody, kterou se mají řídit vzájemné vztahy, až vyprší 31. prosince přechodné období.
Dobrý sexuální skandál potěší každého. Můžeme se pohoršovat nad pokrytectvím aktérů, nad nemorálním chováním, analyzovat politické dopady, ale tajně všichni chceme číst hlavně uniklé pikantnosti a smát se neštěstí druhých. Potvrzuje to i nedávná kauza homosexuálních orgií v Bruselu, kterých se měli účastnit europoslanci a diplomaté.
Začátek úpadku médií začal v roce 1995. Tehdy Craig Newmark, softwarový inženýr ze San Franciska, spustil e-mailovou službu, spočívající v tom, že lidé mohli svému okolí rozesílat informace o společenských událostech. K Newmarkovu překvapení čím dál víc lidí používalo službu k rozesílání pracovních inzerátů, protože to byl dobrý způsob, jak oslovit velké množství lidí najedou.
Pokud člověka nebaví zprávy o koronaviru a dozvucích amerických voleb, má velmi mnoho možností, jak obohatit svůj život. Na síti se dá poslouchat obrovské množství skvělé hudby a listovat mnoha knihami. Z hudby mne osobně potěšila například Debussyho skladba o zvuku zvonů pronikajících listím a z knih jsem nalezl snad nejvíc obskurní titul, na jaký jsem kdy narazil. Jsem si vědom, že mohu být podezírán z mystifikace, ale existence knihy se dá lehce dokázat.
„Petr Kellner investuje do bitcoinu, podívejte se na jeho okamžité pohádkové výdělky,“ láká jedna z četných reklam, na které lze v poslední době narazit na internetu. A všechny do jednoho jsou podvod. Takový, proti němuž se nemůže bránit ani nejbohatší Čech na světě, ani sociální síť Marka Zuckerberga. Dobře organizovanou skupinu podvodníků, skrývající se pod rouškou internetové anonymity, je totiž téměř nemožné vypátrat, natož potrestat.
Dva europoslanci maďarské vládní strany před týdnem plnili stránky evropských novin. Zatímco u Jozsefa Szájera, přistiženého na ilegální orgii s dvacítkou vesměs nahých pánů, jeho strana rychle vyvodila závěry (Szájer „dobrovolně“ odstoupil), v druhém případě má skandál politický, tedy zcela přípustný základ: Tamás Deutsch podobně jako Szájer patří k disidentské garnituře, která v březnu 1988 zakládala opoziční Svaz mladých demokratů – Fidesz.
Knihtisk. Rotačka. Rozhlas. Televize. Každý z těchto vynálezů přinesl razantní změnu socioekonomických pravidel na globální šachovnici. S každou technologickou novinkou a jejím komunikačním kanálem se musela nejen média, ale také politická scéna i běžní lidé přizpůsobit transformovanému společenskému řádu. Pak přišly počítače, poté internet. A rozkopaly všem hračky.
Příběh rapamycinu začíná podobně jako příběh penicilinu, totiž náhodou. V roce 1964 se skupina kanadských vědců vypravila studovat život obyvatel Velikonočního ostrova, jednoho z nejizolovanějších kousků suché země na naší planetě. Valná většina výsledků jejich práce dnes odpočívá v archivech a sbírá prach. Až na jeden, ten nejzásadnější.
Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.
Bylo jen otázkou času, kdy radikální islamisté využijí koronavirem oslabenou Evropu k útokům. První a nejhorší ránu, přesněji řečeno sérii hned tří vražedných ataků zažila nikoli překvapivě Francie. V posledních letech má právě ona ve srovnání s ostatními evropskými státy s převahou nejvíc útoků islamistů a nejvíce obětí.
Když minulý týden ve středu Donald Trump rozkázal zahájit kroky k předání moci, bylo to vlastně uznání porážky. Skončilo tak třítýdenní drama, kdy prezident bojoval zuby nehty proti realitě ve volebních místnostech. Čas vyplňovaly čím dál šílenější konspirační teorie a řada soudních proher Trumpova týmu. Zároveň se ale začaly rýsovat obrysy nastupující Bidenovy administrativy. Na obojí stojí za to podívat se podrobněji.
Vypadá to jako pozoruhodná snaha o odlákání pozornosti za vládní selhání v krizi čínského koronaviru. Podle aktuálního žebříčku sestaveného agenturou Bloomberg zvládáme krizi jako pátí nejhorší ze třiapadesáti sledovaných zemí světa. Z celé Evropy už je na tom hůř jen Belgie. Máme jeden z nejvíc restriktivních režimů s největším omezením mobility ve společnosti.
Když v roce 2010 kancléřka Angela Merkelová ohlásila, že chce mít do roku 2020 na německých silnicích milion elektrických aut, mnozí si klepali na čelo. Přiznám se, že jsem byl mezi nimi. A prvních pět sedm let uplynulé dekády dávalo skeptikům za pravdu. Jenže pak nastal obrat a segment elektrických aut chytil pořádnou dynamiku.
Měl to být blitzkrieg, ale Arméni dokázali bránit Náhorní Karabach celých 44 dní. Pro Armény válka proti masivní přesile skončila porážkou, uhájili jen malý kousek Arcachu (tak zní arménské jméno Náhorního Karabachu). Prožívají to bolestně, toto území považují za kolébku své historie. Opouštějí zemi a do dobytých území směřují dlouhé kolony ruských mírových sil. I Turecko sem posílá svoje jednotky.
Když ve středu 26. června 2013 miliardář a nastupující politik Andrej Babiš oznámil, že koupil vydavatelský dům Mafra a s ním i dva nejvýznamnější seriózní deníky, Mladou frontu DNES a Lidové noviny, znamenalo to přelom. K postupnému odchodu zahraničních vlastníků z českého mediálního rybníka však začalo docházet mnohem dřív, po roce 2008, kdy započala finanční krize. Povětšinou německé menší hráče, kteří na tuzemský trh s médii od začátku devadesátých let vstupovali, uvrhla krize do problémů, a proto neměli důvod zde svoje investice držet.
Barack Obama dal perfektně načasovaný rozhovor – není lepšího kontrastu než minulý prezident vyrovnaně, poučeně a rozvážně komentující svět, zatímco se jeho nástupce zmítá v hysterických rétorických křečích a utíká před porážkou do fantazie. Rozhovor, který vyšel v časopise The Atlantic, je možná nejzajímavější svými pasážemi o kultuře.
Stříbrnou kulkou proti čínskému koronaviru, na kterou všichni netrpělivě čekají, je vakcína. Bez ní nemá žádná z vyspělých zemí, které nejsou izolované jako Austrálie nebo Nový Zéland, šanci se koronaviru zbavit, aby mohly žít bez vážnějších omezení a restrikcí. Celá už téměř roční historie ukazuje, že normální život s koronavirem zvládají jen společnosti, které dokážou ovládnout technologii, logistiku a vyspělou medicínu. To jsou přesně věci, které oddělují civilizačně nejvyspělejší státy od těch méně vyspělých.
Americké prezidentské volby byly vnímány jako klíčový střet pro další vývoj kulturní války, možná měly být dokonce jejím Stalingradem (nebudu zabrušovat do tématu, kdo je v té analogii Žukov a kdo Paulus). Jaký je ale skutečný význam proběhnuvších voleb pro ten kulturní (hodnotový) střet, jenž se na současném Západě vede a jistě bude vést dál? Co vyhráli vítězové a co ztratili poražení?
Nadace Svoboda slova a myšlení byla založena za účelem podpory nezávislosti médií. Po dlouhých diskusích jsme došli k myšlence propojit individuální akcionářství s předplatným.
Uprostřed newsroomu Washington Post je velká elektronická tabule, která živě promítá nejdůležitější informace o webu, jako je aktuální počet návštěvníků, nejčtenější články a podobně. Tabule byla jednou z inovací Jeffa Bezose, zakladatele Amazonu, nejbohatšího člověka na světě a od roku 2013 majitele deníku Washington Post. Bezosova akvizice se od té doby stala příkladem veleúspěšného příběhu.
Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ty přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.
V závěru americké volební kampaně začaly sociální sítě s čím dál větší frekvencí opatřovat posty prezidenta Trumpa a jemu blízkých lidí varovnými cedulkami ve smyslu, že tento post obsahuje neověřené nebo nepravdivé informace. V televizích se tato sdělení začala objevovat v „chyronech“ (takových těch páskách na dolní straně obrazovky, kde běží text). Nejvíc však veřejnost zaujalo, když některé zpravodajské stanice krátce po začátku prezidentovy čtvrteční tiskové konference ustřihly její přímý přenos s tím, že prezident šíří lži.
Konec října byl v Evropě ve znamení ohlašovaných lockdownů. Co den, to projev premiéra, prezidenta nebo kancléře k občanům s oznámením, co všechno se zavírá kvůli šíření čínského koronaviru a obavám, že nemocnice nezvládnou velké přívaly pacientů. Sérii odstartovala německá kancléřka Angela Merkelová, oznamující na evropský standard poměrně měkké vypnutí. Bary a restaurace se zavírají. Obchody zůstávají otevřené, žádný večerní zákaz vycházení.
„Bude to dlouhá noc.“ Takové bylo poselství, které se začalo šířit na všech amerických televizních stanicích poté, co začalo být jasné, že Donald Trump uhájí Floridu. Bez ní by bylo téměř vyloučeno, aby Trump dosáhl na nutných 270 hlasů volitelů, a Biden by tak směřoval k jasnému vítězství. To se však nestalo a místo toho jsme se dočkali nervy drásajícího finiše, kdy Amerika – a zbytek světa s ní – napjatě několik dní sledovala, zda Biden dožene Trumpův náskok v klíčových státech. V sobotu již bylo jasné, že Trumpova éra končí a nastupuje Joe Biden. Chaos střídá velká nuda.
