Nejhorší jsou nezamýšlené důsledky. Těžko říct, jaký byl plán davu, který násilně vnikl do amerického Kapitolu. Rozhodně však nebylo v plánu, že jejich idol, prezident Spojených států Donald Trump, přijde o svůj nejefektivnější komunikační kanál a nadějná sociální síť, na které se čím dál více sdružovali, přijde o možnost, jak fungovat.

Již se objevila srovnání s 11. zářím. Ta lehce pokulhávají, jelikož 11. září byl teroristický útok, který vedl k třem tisícům mrtvých a dvěma válkám. Útok na Kapitol byla demonstrace, která se vymkla kontrole, něco, co je běžného i v rozvinutých západních zemích, Francouzi by mohli vyprávět. Nicméně jeden společný rys by se našel. Důsledkem 11. září byla i změna dosavadního způsobu života a jisté okleštění svobod. Na letištích se staly normou vyčerpávající bezpečnostní prohlídky, takzvaný PATRIOT Act ulehčil tajným službám sledování, byly zavedeny matoucí a neprůhledné seznamy lidí vyloučených z letecké přepravy, na něž se mohl člověk dostat bez vlastního přičinění. Podobně útok na Kapitol nejspíš povede k omezení svobody slova na internetu. Rozdíl je ten, že zatímco po 11. září větší kontroly zaváděly státy, nyní se do toho pouštějí soukromé společnosti.

Okamžitým a nejviditelnějším důsledkem útoku na sociálních sítích byl zákaz účtu Donalda Trumpa Twitterem a Facebookem. Nicméně zabanování Trumpa je pouze vrcholem ledovce. Zdá se, že Twitter zahájil obsáhlou čistku. Smazal například i účty bývalého poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna a Trumpových právníků Sidney Powellové a Lina Wooda. Řada populárních konzervativních uživatelů si stěžovala na rapidně klesající čísla sledovatelů, znak masového mazání účtů.

Obhájci kroku Twitteru argumentovali tím, že Twitter je soukromá firma, takže si může nakládat se svými uživateli, jak chce. Koneckonců Trumpovi a dalším svobodu vyjadřovat se nikdo nebere, mohou si psát na jiné platformy či komunikovat prostřednictvím tradičních médií, jak to činili všichni předchozí prezidenti. Také upozorňují na kauzu cukráře, který odmítl udělat dort na homosexuální svatbu. Pokud jste obhajovali jeho právo odmítnout zákazníky, byť z pochybných důvodů, a chcete být konzistentní, musíte nyní podporovat právo Twitteru mazat svévolně uživatele, argumentují. Jenže je tu jeden zásadní problém, v případě cukráře, který odmítl upéct „homosexuální dort“ (známé případy jsou dva, jeden z amerického Colorada, druhý ze Severního Irska), jsou oba účastníci, zákazník i prodávající, poškozeni stejně. Jeden nedostane dort, druhý nedostane peníze. Zákazník však může jít k jinému cukráři. Rozdíl by nastal, kdyby cukrář ovládal 95 % všech cukráren a měl monopol na zásobování moukou. V tom případě je moc v rukou cukráře a jasně jí zneužívá.

V případě Twitteru a Facebooku je to podobné. Zvlášť Twitter představuje nejlepší způsob, jak dostat své sdělení k co největšímu množství uživatelů. Je skvěle uzpůsoben ke zvirálnění příspěvků. Vzhledem k tomu, že Twitter je hlavní sociální sítí novinářů, je velká šance, že populární sdělení z něj skončí v tradičních médiích. Oslovit tolik lidí bez něj je dost složité (pokud tedy nemáte krásně vypracované tělo, pak je tu pro vás Instagram). Je velký rozdíl mezi tím, když můžete psát na Twitteru pro statisíce fanoušků, nebo si něco smolit na svém blogu pro tři nejlepší kamarády. Vykopnutí z Twitteru není jen zákazem mluvit, ale je to podobné, jako když zpěvákovi na megakoncertě vypnete mikrofon, uslyší ho jen přední řady.

Tři na jednoho

Problém monopolu a svobody slova je tedy zásadně propojen. Nejlépe je to vidět na související kauze sociální sítě Parler. Ta vznikla v roce 2018 jako přímá odpověď na zvyšující se cenzuru a tendenčnost Twitteru. Bylo to naplnění rady Pokud se vám tady nelíbí, založte si vlastní síť. Od 10. ledna t. r. je nedostupný, kvůli krokům jen tří firem, Applu, Googlu a Amazonu. Apple a Google odstranily mobilní aplikaci Parleru ze svých obchodů, takže tam již není dostupná. Amazon přes svou dceřinou firmu Amazon Web Services odmítl dál poskytovat hostující servery, na kterých Parler běžel. Parler doufal, že sežene hostování u konkurence, ale poté, co se jej zbavily tři nejmocnější firmy internetu, nikdo se ho nechtěl ani dotknout. Smlouvu mu vypověděla také zabezpečovací firma Orta, vzápětí data firmy napadli hackeři a stáhli 70 TB dat. Nijak se netají tím, že je chtějí využít proti uživatelům Parleru. Spolupráci firmě vypověděli dokonce vlastní právníci. Ze Založte si vlastní síť se stalo Založte si vlastní internet. Vše kvůli tomu, že Parler prý soustavně neřešil urážky, rasismus, výhrůžky smrtí a další děsivé věci. Parler také měl být využit k naplánování útoku na Kapitol.

Je pravda, že Parler nejspíš nebyl úplně nejpříjemnější místo k trávení virtuálního času. Podíl podivínů, konspiračních teoretiků, rasistů a vůbec odpudivých lidí byl na něm vyšší než na tradičních sociálních sítích – kvůli tendenci těchto zjevů sdružovat se a vyhledávat místa bez moderátorské politiky. Často také vyženou těch pár slušných. Analýza sociální sítě Reddit zjistila, že za 38 % problematických příspěvků může jen 0,1 % uživatelů a 74 % pochybných komentářů má na svědomí jen 1 % uživatelů. Takže banování trollů může být celkem rozumná politika. Problém je, že nikdo nevěří velkým sociálním sítím, že dokážou být nestranné; a nejde jen o ignorování trollů na levici. V posledních dnech po internetu obíhal vtip s Trumpem, čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a íránským vůdcem Chameneím. Trump říká: „Zakázal mě Twitter“, Si Ťin-pching: „Zakázal jsem Twitter“ a Chameneí: „Zakázal jsem Twitter, mám na něm účet, postuju o zničení Izraele, a stejně mě nezabanoval“.

Paradoxní je, že technologičtí giganti považují Parler a podobné sítě za zodpovědné za obsah vytvářený uživateli, přitom sami jsou před podobnou zodpovědností chráněni zákonem. Amazon přišel s podrobným popisem obsahu na Parleru, který měl porušovat smluvní podmínky. Jenže podle slavné sekce 230 amerického telekomunikačního zákona platformy (tedy sociální sítě) nejsou právně zodpovědné za obsah vytvářený jejich uživateli.

Odstřihnutí Parleru tak naplno ukázalo sílu technologických gigantů podřizovat si sobě internet. Katalogem praktik, kterým si velké firmy udržují své postavení, se stala zpráva podvýboru amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti, který zkoumal chování Googlu, Facebooku, Amazonu a Applu. Jeho závěry na svém blogu dobře shrnuje přispěvatel Týdeníku Echo Marian Kechlibar. Zde ta nejhorší provinění. Firmy na svých tržištích, jako je Google Play, Apple Store a Amazon, prodávají produkty třetích stran, ale upřednostňují svoje vlastní. Tato praktika je zakázaná již od 19. století, v roce 1893 Kongres zatrhl železničním kartelům přepravovat vlastní zboží, vyřazení produktu z nabídky může být likvidační, přitom firmy „pravidla vymýšlejí za pochodu a jednostranně“, arbitráže a odvolací prostředky jsou natolik neprůhledné a svévolné, že se jich třetí strany obávají víc než klasických soudů, Apple vůbec neumožňuje existenci alternativního zdroje softwaru pro svoje zařízení, Google ano, ale s velkými omezeními. Google i Apple nutí prodejce, aby využívali pouze jejich platební systém, ze kterého si strhávají velké poplatky.

Likvidovat konkurenci hned v zárodku

Technologičtí giganti se snaží likvidovat konkurenci hned v zárodku. Hlavně nákupem možných konkurentů, dokud jsou ještě malí. Apple se takhle chlubil, že kupuje firmu každé dva až tři týdny. Amazon nakoupil přes sto firem, Facebook 63. Dělají to, i pokud je to ztrátové, do budoucna se to vyplatí. Někdy se však uchylují k šikanózním praktikám. Například když se firma Acer pokoušela o vyvinutí vlastního mobilního operačního systému, Google pohrozil, že jí nedovolí prodávat zařízení s Androidem, čímž celý projekt zabil. Proti duopolu Applu a Googlu, který panuje na mobilech, se postavila firma Epic Games, tvůrce populární hry Fortnite. Té začalo vadit, že si Google a Apple strhávají 30 % z každé platby, která proběhne na jejich zařízeních. Epic Games tedy nově umožnily v mobilní verzi své hry nakupovat buď přes Apple a Google, nebo přímou platbou Epic Games, což bylo o 20 % levnější. Následně hru zakázaly ve svém obchodu jak Google, tak Apple, za porušení smluvních podmínek. Epic kontroval žalobou, čeká se vpravdě epická právní bitva.

Technologičtí giganti však šikanují i menší zákazníky. Google například zvýšil poplatek za využití informačního rozhraní Google Maps o 1400 %, Apple vymýšlí pravidla za pochodu, takže firmy nikdy nevědí, co zrovna porušily, Amazon nutí firmy, aby prodávaly pouze přes něj, zakazuje jim inzerci, pokud je chce potrestat, „v jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů“, píše Kechlibar.

Není tedy divu, že na technologické giganty míří řada žalob. Google a Facebook zažalovalo americké ministerstvo spravedlnosti. Na Facebook navíc míří žaloby od americké Federální obchodní komise a od 48 ministrů spravedlnosti z jednotlivých států a území. Vzhledem k tomu, že pod těmito žalobami jsou podepsaní jak republikáni, tak demokraté, není pravděpodobné, že tento tlak povolí s odchodem Donalda Trumpa.

Proto někteří pozorovatelé vnímají vykopnutí Trumpa a likvidaci Parleru jako vzkaz nastupujícím demokratům, a to ve smyslu Neubližujte nám, jsme na vaší straně.

Pak je tu problém Twitteru, který podle právních měřítek není monopolem, není to technologický gigant. Má relativně málo uživatelů (321 milionů proti facebookovým 2,7 miliardy), nemá zásadní postavení na trhu s reklamou, technologiemi, aplikacemi, mobily a podobně. Jeho vliv je jen na základě faktu, že je to síť politiků a novinářů, tudíž se ho netýkají normální protimonopolní prostředky, které čekají ostatní firmy, pokud žaloby proti nim uspějí. Proto se diskuse v Americe ohledně Twitteru točí hlavně kolem toho, jestli na něj má být pohlíženo jako na sociální síť, což mu umožňuje ochranu před žalobami ohledně obsahu, nebo na vydavatele, což by znamenalo ztrátu této ochrany.

V Evropě mají jiné plány. Jednou z osobností, které vyjádřily znepokojení nad zabanováním Donalda Trumpa, byla překvapivě německá kancléřka Angela Merkelová. Polsko zase chystá zákon umožňující pokutovat sociální sítě za mazání příspěvků, které nejsou protizákonné. Rozdíl je v přístupu. V USA je to považováno za otázku svobody slova, v Evropě za otázku, kdo tady vlastně rozhoduje.