Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Jsme zvyklí sloužit vlasti. Za krále i za prezidenta

Na podzim zemřela Alžběta II. a její úmrtí připomnělo, že i našinec k monarchii či aristokracii vzhlíží s obdivem. A čerstvě skončil seriál ČT Modrá krev. Šlechta a postoj tuzemské společnosti k ní je tedy dlouhodobě ve vzduchu. O tom, jaký vztah k české šlechtě chováme, debatují v Salonu hrabě a místopředseda Senátu Tomáš Czernin, baronesa a radní Kutné Hory Kateřina Daczická, režisérka Alena Činčerová, ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný a monarchista a emeritní předseda politické strany Koruna Česká Václav Srb.

Bastardi aneb Jak důležitá je kinematografie o Romech pro Romy

Občas v tuzemské kinematografii dojde k úkazu, který překvapí – což hned není hodnocení, nýbrž konstatování skutečnosti, z níž hodnocení teprve vyplyne. Píšu o tom, jelikož právě teď se nacházíme v takovém bodě skutečnosti a jelikož nyní budeme čekat, jaké její hodnocení se projeví. Abych byl srozumitelný: do kin vstoupil čtvrtý díl čili třetí pokračování snímku Bastardi. To je vyprávění, jež pojednává o osudech romských žáků (zvláštní) základní školy, jež se v kinech prvně objevilo v roce 2010 a jež připravil jeden z úspěšných tuzemských filmových samouků Tomáš Magnusek. Dopřejme si trochu historie.

Amerika, jakou bychom chtěli?

Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.

Oscary podruhé bez Zelenského

Ve čtvrtek se objevila zpráva – nejprve ji přinesl web časopisu Variety, poté třeba Los Angeles Times, u nás následně v pátek kupříkladu Seznam –, že stejně jako vloni nebude ani letos dána příležitost ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému, aby v přímém přenosu udílení stále ještě nejprestižnějších světových filmových cen, tedy Oscarů, směl promluvit k divákům a vyslovit jedno ze svých poselství věnovaných potřebě udržení světové jednoty při obraně proti ruské agresi na půdě jeho země.

Poslední národní vzepětí?

„Brandon Shanahan musí dát. Pokud ne, jsme tam!“ sděluje vzrušeným hlasem Robert Záruba televizním divákům, následuje nájezd jmenovaného kanadského hráče na českého gólmana, ten vykrývá zamýšlený blafák, načež vytryskne radost zmíněného sportovního komentátora v páru a souzvuku s kolegou Petrem Vichnarem: „Jóó! Je to tady! Je to tady! Jsme ve finále! Jsme ve finále! Dominik chytil! Dokázali jsme to!“ Nehleďme na rozpor posledních dvou vět vyjadřující suverénní přechod od uznání singulárního výkonu k přivlastňovacímu plurálu, z něhož pramení pověst Nagana coby synonyma pro údajné poslední zdejší celonárodní vzepětí.

Miloš Zeman jako mravní vzor

Mnoho už bylo a mnoho ještě bude napsáno o konci Miloše Zemana v prezidentském úřadu, o jeho odkazu, o tom, jak jeho éra vypadala, o jakosti lidí, jimiž se obklopil, o tom, co se Zemanovi povedlo a co ne (toho bude asi víc). Ačkoli je účtování s odcházející hlavou státu logické a žádoucí, zároveň nelze přehlédnout podstatný rys těchto počtů: je to účtování s objektem projekce, hodnocení někoho druhého, o kom vlastně víme málo a o kom si děláme rychlý názor na základě jeho mediálního vystupování a obrazu.

Maškary a smutek světa

V minulém čísle vzpomínal v rozhovoru filmový střihač Alois Fišárek na svou spolupráci s Jurajem Jakubiskem a líčil, jak slovenský režisér a scenárista neměl problém připravit si desítky hrubých sestřihů denních prací, aby si mohl hrát s výtvarným pojetím chystaného filmu a hledat jeho nejlepší vizuální podobu. Bylo to vyznání režisérově posedlosti detaily a současně připomenutí, proč tak dlouho čekáme na pokračování Perinbaby, která se měla v kinech objevit už v listopadu 2021. Jenže kdy pohádku uvidíme, a zda vůbec, náhle není jasné: v pátek 24. února Juraj Jakubisko zemřel.

Za Jurajem Jakubiskem, uzavretou filmovou abecedou

Zemřel režisér a scenárista Juraj Jakubisko, a jak bývá zvykem při úmrtích tak významných a originálních tvůrců, okamžitě se vyrojila řada oslavných a neproblematických nekrologů, oficiózních i intimněji laděných. Jistěže také nejedna osobní vzpomínka pamětníků, kteří s nebožtíkem něco prožili. Je to v pořádku, Jakubisko v česko-slovenské kinematografii představoval ojedinělý zjev, jenž ve vidění světa nenašel rovného – ale ani pokračovatele. Nenapadá mě tuzemský či slovenský tvůrce, který by šel stejnou nebo podobnou cestou jako Jakubisko.

Jenom málokdo ví, co je to filmový střih

Legenda českého filmového střihu Alois Fišárek způsobně sedí za hospodským stolem a trpělivě na mě čeká, protože jsem se trochu opozdil. Uvítá mě ale milými slovy: „Moc rád čtu Echo, to je jeden z posledních objektivních časopisů u nás.“ Protože považuji za slušné poklony vracet, je-li čím – a ono je –, začneme společné povídání připomínkou jedné z mých nejoblíbenějších filmových scén.

Cesty hrdinů a vyprávění

V pondělí 27. února skončí odvysíláním osmé epizody televizní premiéra pátého seriálu scenáristy a režiséra Jana Prušinovského, jenž byl nazván Dobré ráno, Brno! a pojednává tragikomické osudy brněnské redakce veřejnoprávní televize zajišťující vysílání ranní show všedního dne. Novinka má ledasco společného s předešlými autorovými žánrovkami (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST!), ale zrovna tak v ledasčem je jiná a zmíněná díla rozvíjí o nové finesy.

Exkrementy Rusů a ověřování „hoaxů“

„Žádná zvířata nevykazují takovou – řekl bych – EXKREMENTÁLNÍ ZUŘIVOST, jakou vykazovali Rusové. Svými hovny ucpávali a vyplňovali poničené salony, nemocniční sály, bidety, klozety; srali na knížky, koberce, oltáře..." „Žádná zvířata nevykazují takovou – řekl bych – EXKREMENTÁLNÍ ZUŘIVOST, jakou vykazovali Rusové. Svými hovny ucpávali a vyplňovali poničené salony, nemocniční sály, bidety, klozety; srali na knížky, koberce, oltáře […]

Paběrkování po špičkách příběhů

S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.

Seriál zásadní otázky: co cítíme k této zemi a proč?

ČT vysílá třetí a prý poslední řadu seriálu Modrá krev, nové medailony českých a moravských šlechtických rodů v doprovodu Františka Kinského. Je to bulvár v nejlepším slova smyslu, ve smyslu služby dobré věci: relace nabízí příležitost seznámit se s osudy mnoha perzekvovaných spoluobčanů, přináležejících k jedné, dosti výlučné společenské vrstvě. Jsou to příběhy bohaté, neopakovatelné, výjimečné, protože v nich jde nejen o obrovský majetek, nejprve ukradený státem, poté jím zpravidla v mnohem horším stavu navrácený, ale též o silné intelektuální a emocionální pouto s touto zemí.

Slovenské podoby lásky 20. století

„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.

Před 80 lety zamordovali lužickosrbského faráře v Dachau, teď okradli svatého Metoděje o berlu

V pátek třetího února uběhlo právě osmdesát let ode dne, kdy byl v koncentračním táboře Dachau zavražděn ve svých osmadvaceti letech lužickosrbský římskokatolický kněz Alojs Andricki. Zatčen byl v lednu o dva roky dříve za to, že v kostele kázal proti nacismu – oficiální vysvětlení znělo „za zákeřné útoky na stát a stranu“. Jeho osud připomíná, jak se nacistický režim choval ke své slovanské menšině, ergo k nejmenšímu slovanskému národu.

Potíže (ne)nasycených vyprávění

Současná filmová a televizní produkce je zahlcena fantasy, neboť s rozvojem digitálních triků lze jednoduše pořídit prostředí úchvatných přírodních scenerií, bájné fauny i realisticky vizualizovat podobu smyšlených bytostí a kouzel mágů různé úrovně a pověsti. A tak není problém pravidelně hovět touze diváků po příbězích s čarovnými zápletkami, tedy po žánru, jenž v naší éře bývá jako pohrobek či následník mýtu vzýván coby nejoblíbenější. Snadnost dosažitelnosti však znamená, že kdysi pracně pořizované příběhy aktuálně trpí nadprodukcí a zaměnitelným vizuálem.

Vezmi mi prst a dám ti celou ruku

Aniž ještě vstoupil do tuzemských biografů (kam se dostává až tento týden s čtvrtletním prodlením oproti uvedení v jiných západních zemích), již se nejnovějšímu a celkově doposud čtvrtému snímku anglického dramatika, scenáristy a režiséra Martina McDonagha nazvanému Víly z Inisherinu (v originále The Banshees of Inisherin) dostalo u nás desítek ohlasů od diváků, kteří film zhlédli buď řádně na platformách oficiálních, anebo pokoutně na těch kradených – což je výsledek právě oné časové průrvy při čekání na zdejší kinodistribuci jmenovaného titulu, která nehledě na ceny, jež film mezitím nasbíral přinese zřejmě malou návštěvnost.

Takže teď se zase všichni uklidníme

„Skončili jsme jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,“ zpívá v jedné z nejznámějších písní skupiny Olympic její frontman Dalibor Janda na text Pavla Vrby a je to samozřejmě píseň milostná, která pojednává o smutku po partnerském rozchodu. V nastalých chvílích jde ovšem citovaný text aplikovat na povolební situaci Ti, kteří se dočkali svého prezidentského vítězství a kteří před jeho završením šturmovali emoce kupříkladu tvrzením, že zastánci opačného názoru jsou zlo, by se teď, když už se nedokázali ovládnout dřív, měli fofrem uklidnit a zpytovat svědomí.

Úvaha o kvalitě našich životů v době prezidentské volby

Dokola se teď, v době vrcholícího vzrušení z blížícího se finále prezidentské volby, objevují v souvislostí s ní lecjaké úvahy na lecjaká témata. Můžeme si o nich myslet ledasco, třeba že se s nimi dávno roztrhl několikátý pytel, takže už by to mohlo stačit a další názory už by si každý mohl nechat od cesty. Nebo že kvůli jiným volbám se tolik nevyvádí. Což je dobře, protože lidé si tak aspoň svedou zachovat důstojnost, například se dokážou vyhnout úvahám na téma, proč volí jinak venkov, velká města a – proč jinak ta nešťastná, panovačná a jistěže sebestředná Praha.

Trailer není lež, je to chvástání

Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Pojednává o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž umřelo devět set lidí, přitom se vymyká všemu, co u nás lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Jeho režisér Jan Bušta, který mě právě zamkl ve střižně na Žižkově, kde mě nechal samotného s vystavenými filmovými plakáty s originálními podpisy Quentina Tarantina, neboť rozesmátý odešel kamsi do noční Prahy koupit čokoládové tyčinky, aby se nám lépe povídalo, je přitom náš nejoceňovanější tvůrce trailerů.

Důvtip, kombinatorika, pointy

Představitelé Jamese Bonda jsou do role pravidelně vybíráni tak, aby sice šlo o schopné tvůrce, ale zároveň o jména nanejvýš prostřední svítivosti, jelikož postava nejslavnějšího tajného agenta nemá být zastíněna dosavadní hvězdnou kariérou zvoleného herce, nýbrž naopak ji sama svou blyštivostí má pomoci rozvinout. Skutečností však je, že s výjimkou Seana Conneryho se žádný bondovský herec filmovou superstar nestal (a i Connery ztvárňoval, byť nepřehlédnutelně, především vedlejší party).

Hašek byl jako rocková hvězda, a taky tak vyhořel

V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.

Největší sebevražda minulého století jako školní besídka

Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Jeví se jako dokument pojednávající o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž 18. listopadu 1978 umřelo v jihoamerické Guyaně v komunitním městečku nazvaném na počest svého zakladatele reverenda Jima Jonese devět set patnáct lidí, z toho na tři stovky dětí. Film se přitom se vymyká standardům, jaké u nás běžně lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům

Němec vadil, Slovák ne – skutečně měříme všem kandidátům stejně?

Za týden už budeme znát výsledky prvního kola prezidentské volby a jména obou jejích finalistů – neděle bude akorát tak den, kdy si voliči oddechnou, zklamaní se začnou vyrovnávat se svým zklamáním a pomalu řešit, jak se postavit ke kolu druhému, spokojení budou dál spokojení, načež od pondělí vypukne nový boj o druhé volební kolo.

Návrat velkého vypravěče

S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem. Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic.

Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme

Říká se, že člověk míní a pánbůh mění: o tomto víkendu je to svatá pravda. Vždyť včera ráno jsem plánoval sloupek o zemřelém fotbalistovi Pelém, protože jeho skon je událost jistěže nepominutelná, přesto na ni v Echu osobně laděným komentářem prozatím nedošlo. Chtěl jsem se vyznat, že Pelé byl výjimečný i pro nás, kteří – protože jsme se narodili dávno poté, co „král“ ukončil svou kariéru – jsme ho nikdy neviděli na hřišti, a nemohli jsme tak zažívat okamžiky, kdy podle pamětníků „jásot stadionu byl tak jednolitý, že se o něj (tedy o Pelého) téměř zastavil padající déšť“.

Princ, princezna a bohové

V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje.

Lézt ladně jako veverka

Vítá mě v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín , kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme.

Poselství o ruském belzebubovi, italské čarodějnici a prvním vánočním stromku v Čechách

Dnes je Boží hod, vy už víte, co vám nadělil od Ježíšek a blízcí, víte, jak jste strávili svůj Štědrý večer, s kým jste si zatelefonovali, s kým si napsali zprávu, na jakou pohádku jste se podívali v televizi či jak se letos panu faráři povedlo půlnoční kázání. Méně či více spokojeně odpočíváte, máte letošní Vánoce za skoro vyřešené a teď si bůhvíproč čtete vánoční komentář svého oblíbeného periodika. A já mám splnit nároky tohoto dne a přinést vám do něj radost, potěchu, poučení či rozčilení. Jenom ne nudu.

Otázka kánonu: je lepší Pelé, nebo Messi? A Babiš, nebo Pavel?

Ač jsem měl původně v plánu rozebírat fotbalové úspěchy a kariéru Lionela Messiho a před závěrem jeho celkově pátého a finálovou účastí druhého mistrovství světa se nad ní zamyslet a srovnat ji s kariérou a úspěchy Maradony a Pelého – obou dosud prý nejvýznamnějších hráčů fotbalové historie – a tipnout si, zda je nynější ofenzivní bijec překoná [což, pokud Argentina Francouze porazí a titul mistrů světa vyhraje, po mém soudu překoná (ačkoliv, vyhraje-li Francie a s ní trenér Didier Deschamps, nebude nejúspěšnějším on?), nakonec podlehnu závaru posledních dní a stejně jako jiní se rovněž odvážně vyjádřím k tomu, co našince aktuálně pálí nejvíc.

Novější články Starší články