Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
„Jakákoli forma odporu proti autoritářskému režimu v imperialistickém Rusku je legitimní,“ je věta z prohlášení Zóny solidarity – občanské skupiny, jež se v Rusku soustřeďuje zejména na pomoc zatčeným za protiválečné aktivity, kteří nejsou v hledáčku lidskoprávních organizací.
Vzrušené, pochvalné a především rozzlobené ohlasy na nejnovější snímek slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové zazněly dávno před jeho tuzemským uvedením: nejen v televizních rozhovorech na něj otevřeně a nevybíravě nadával polský prezident Andrzej Duda i představitelé vládní strany Právo a spravedlnost, vlastně čílila se ne nepodstatná část polské pravice, zatímco levice dílu většinou tleskala.
Velký divácký zájem v posledních dvou třech týdnech vzbuzuje dokumentární seriál Netflixu, jednoduše nazvaný podle hlavního hrdiny Beckham. Ve čtyřech zhruba hodinových dílech tento počin amerického herce a režiséra Fishera Stevense, kterého si starší diváci mohou pamatovat z filmů jako Číslo 5 žije nebo Hrdina proti své vůli, sleduje postupně fotbalovou kariéru anglického záložníka Davida Beckhama – nejprve to, jak se dostal nahoru a jak se seznámil se svou neméně slavnou manželkou Victorií, členkou někdejší dívčí kapely Spice Girls, následně to, jak se k němu macešsky zachoval národ po kiksu na mistrovství světa.
Problém románu Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského spočívá v jeho zjevné schematičnosti: představuje prostor východní Evropy za druhé světové války, kterým neznámo kam putuje malý chlapec, kterého v každé kapitole někdo trýzní – pokaždé šíleněji a odporněji než v kapitole předešlé. Třebaže román západnímu publiku předestřel část světa, již obvykle není s to vnímat, bylo to za cenu travestie, jelikož původem polský Žid Kosiński Zápaďanům vlastně potvrdil předsudek, že do vyspělé civilizace má obyvatelstvo východního bloku daleko.
Po útoku Hamásu na Izrael bylo vlastně jasné, o čem vést Salon v tomto čísle – o tématu, které se týká jak Izraele, tak arabského světa, tak světa našeho. Totiž o minulých i současných podobách a historických příčinách antisemitismu. V Salonu Týdeníku Echo diskutují vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon, novinář, publicista a spisovatel Jakub Szántó, novinář a nakladatel Jan Dražan a judaista, teolog a historik Jiří Blažek. (Velmi plodná a bohatá debata se do písemného záznamu nevešla v úplnosti, celý záznam rozhovoru je v našich podcastech.)
V den polských voleb a v čase ustavování nové slovenské vlády je asi dobře probrat slovensko-český seriál Víťaz, který minulý týden skončil a který v šesti půlhodinových epizodách pojednává o osudech smyšleného nejdéle sloužícího premiéra Slovenska Viktora Hudáka, jenž byl po deseti letech v úřadu sesazen a zhrzený se vydává domů na nevytoužený odpočinek. Tam se setkává se svou ženou a třemi dcerami a uvědomuje si, že rodina jeho přítomnosti dávno odvykla a žije si po svém. A že svět za zdmi parlamentních paláců se také posunul a vypadá jinak než dřív.
Česká televizní sezona má v podstatě pravidelný rytmus – respektive měla ho až do nedávného rozmnožení původních tuzemských streamů, jako je novácké Voyo, které dosavadní přehlednost přece jen poněkud narušily přerývaným uváděním novinek prakticky kdykoli. Původně to bývalo jinak: na jaře se objevily seriálové novinky, v létě přes prázdniny se reprízovaly staré prověřené filmy jako německé indiánky, francouzské kriminálky a komedie z šedesátých až osmdesátých let, na podzim následovaly zas seriálové novinky, jež o adventu a Vánocích vystřídalo kratší období repríz osvědčených pohádek a konejšivých rodinných, ideálně zimních snímků.
Minulý týden kromě mnoha jiných událostí znamenal souběh dvou poznámek dvou výrazných českých osobností: nejprve čtvrtého října uběhlo šesté výročí od podpisu prozatím poslední smlouvy Jaromíra Jágra v NHL. Následně šestého října oznámil principál Divadla Na Jezerce, herec Jan Hrušínský, že po osmnácti letech působení na jeho scéně a po šestašedesáti letech účinkování v divadle vůbec ukončuje svou divadelní kariéru herečka Jiřina Bohdalová. Osudy obou zmíněných jsou si v něčem podobné – zdají se totiž být nesmrtelní.
Úspěšnost některých témat u veřejnosti přece jen překvapí, třebaže disponují parametry příběhu, který by měl dokázat zaujmout naráz hodně lidí. Například bych si nevsadil, že se bude tak dlouho a intenzivně diskutovat v médiích i na sociálních sítích o stomilionové sbírce pro Martínka Zatloukala, které byly vybrány na genetickou léčbu jeho vzácné choroby snížené produktivity enzymu AADC. Nebudu se tvářit, že vím, co přesně toto onemocnění znamená a co svým charakterem obnáší. Mohu jen konstatovat, že výsledek sbírky bezesporu je velký úspěch tuzemského crowdfundingu.
Možná jste si toho už všimli, ale kdyby přece jen náhodou ne, dovolíme si vás na to upozornit: v poslední době se pohledem na mladé české muže našinec může přesvědčit, že právě teď se nám před očima odehrává veliká národní proměna a další vlna zdejší módní revoluce (ačkoliv vzhledem ke zpátečnictví jevu, o němž chceme zavést řeč, vlastně jde spíše o kontrarevoluci).
Jeden z mých polských přátel, který žije v Praze, rád říká, že málokde na světě se mají ženy tak dobře jako v současném Polsku – a rád tím provokuje své české známé a kamarády. Myslí svou formuli tak, že současná polská společnost je k ženám velmi otevřená a netrpí předsudky vůči tomu, že by snad ženy do některých profesí neměly patřit a neměly za ni být řádně ohodnoceny.
O tom, jak v týdnech těsně před slovenskými parlamentními volbami vnímat slovenskou politiku a její mimořádně vybičovanou kampaň, a o tom, jak se to vše proplétá s politikou maďarskou, v Salonu Echa diskutují hungarista a historik Evžen Gál, novinář, právník a spisovatel Tomáš Němeček a historik, slovakista a náměstek generálního ředitele Národního muzea Michal Stehlík.
Přiznávám, že příliš nerozumím tomu, co bylo lze v uplynulých dnech zaznamenat na sociálních sítích i v recenzích kulturních rubrik zdejších žurnálů. Vůbec mi není jasné, čím je vyvolán onen rozruch kolem nového seriálu Eliška a Damián, jejž minulý týden začala vysílat televize Prima. Lidé i kritici se kousku posmívají, utahují si z něj a všelijak si jej dobírají, a přitom jsou zřejmě přesvědčeni, že jsou chytřejší, vtipnější a nápaditější než tvůrci vysmívaného díla.
K hvězdným okamžikům nejnovějších českých dějin patří těch několik měsíců minulého roku, kdy našinci bez váhání a pochybností pomáhali stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků, odváželi je z hranic do tuzemského vnitrozemí, nabízeli jim své příbytky, hledali pro ně ubytování u přátel a známých či pro ně sháněli zaměstnání, lékařskou péči, vhodnou školu pro děti nebo jim jen zkoušeli vyřídit sociální a zdravotní pojištění. Patrně jen málokdo v této zemi nemá po loňsku s ukrajinskými uprchlíky osobní zkušenost – a zároveň jistě není v této zemi nikdo, kdy by neměl osobní zkušenost s průběžnou slovenskou a ukrajinskou imigrací.
Prázdniny jsou fuč, nastává léto babí. S ním přichází i čas, kdy se k dalšímu předělu chystá zdejší výstavnická sezona. Některé expozice s počátkem podzimu končí, jiné s koncem léta začínají, a tak se podívejme, co v tomto čase uvádí jedna z vyhlášených galerií, GASK v Kutné Hoře. Jelikož je toho víc, než co tento text může obsáhnout, vybíráme tři kousky: František Štorm i Jiří Surůvka nabízejí krásu a rozjímání vyvěrající z humorného gesta – první si dobírá okolí anekdotickým šklebem, druhý převrácením běžných vzorců.
Letní prázdniny se překulily na svůj konec a to znamená, že se vrací doba stresu: děti vyrazí do školy, což okamžitě zahltí městské silnice řidiči nervózně poposouvajícími se v táhlých šňůrách, aby tak dostrkali potomstvo do školských zařízení, kam by se přitom – soudě dle mnohých případů pozorovaných v okolí – nezřídka šlo rychleji a pohodlněji dostat pěšky nebo veřejnou dopravou.
Jisté je, že snímek ONEMANSHOW: The Movie bude hit, minimálně premiérový víkend tomu nasvědčuje. Projekcí totiž bylo nejvíc, co jich kina pamatují, ostatně přidávány byly jedna za druhou, jelikož jejich první várka se brzy vyprodala, takže kinaři vyšli vstříc maximalizované poptávce. Například konkrétně v multikině v pražských Letňanech to vypadalo tak, že k prvnímu promítání, začínajícímu „vtipně“ minutu po půlnoci, aby se přesně dodržel avizovaný premiérový filmový termín 17. srpna, byla vždy s odstupem minuty přidána ještě tři další představení.
V průběhu prázdnin se stalo už dvakrát, že se orbánovské Maďarsko rozhodlo zarýt do maďarsko-slovenských vztahů, které samozřejmě odjakživa mají svůj citlivý bod: Maďaři považují Slovensko neboli Horní Uhry za své území (ostatně není těžké najít na YouTube záběry z triumfálního příjezdu Miklóse Horthyho na běloušovi do Košic, které si Maďaři na podzim 1938 nadšeně vzali zpět jako svou tradiční državu).
Patří k významným lužickosrbským a východoněmeckým spisovatelům 20. století. Po druhé světové válce studoval na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu. Pracovně formoval Lužickosrbský rozhlas a utvářel moderní lužickosrbskou reportáž. Ale také byl veden jako agent Stasi, a dokonce v roce 1968 působil v redakci okupačního rádia Vltava. S Jurijem Kochem je věru o čem si povídat…
V době, kdy neustále někde čteme, že novinařina prochází krizí a že na novinářské řemeslo už není spolehnutí jako dřív, zemřel Jiří Černý – kdysi sportovní novinář, po sametové revoluci dlouho též politický komentátor, celoživotně však především hudební kritik, který se vlastně zdál nesmrtelný. Mohli jste s ním nesouhlasit, mohli jste se s ním přít, ale nebylo lze nevidět, jak fundovaný a stylisticky suverénní autor to je.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.
Na závěr letošního ročníku festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov stalo se v průběhu představení inscenace Totování souboru D.R.E.D., že jednu z hereček napadl divadelní technik. Údajně se mu nelíbilo, že herečka ničí vybavení městského divadla. Názory na to, co přesně se stalo, se liší – porůznu na sociálních sítích vyjádřili se fachmani od divadla i běžní diváci, lidé, kteří byli situaci blízko, i ti, kteří ji viděli z dálky. Přesto není shoda na tom, co si oba zainteresovaní přesně řekli a proč ke střetu došlo. Stejně jako není shoda na tom, o jaký typ úderu se jednalo. Nejčastěji se sice hovoří o facce, ale ne že by zrovna na tom záleželo.
V Hollywoodu již čtvrt roku stávkují scenáristé a o prázdninách se k nim přidalo sto šedesát tisíc herců a hereček sdružených v odborech. Usilují o zlepšení platových a pracovních podmínek. Budoucnost filmového průmyslu je otevřená, boj o ni se vede teď. Jak vypadá? Co přináší? V Salonu Echa diskutují programová ředitelka festivalu, novinářka a překladatelka Iva Hejlíčková, filmový historik a teoretik, zástupce vedoucího Ústavu filmu a audiovizuální kultury MUNI Radomír D. Kokeš a novinář specializující se na hollywoodské zákulisí a zakladatel portálu MovieZone Václav Rybář.
Uprostřed léta proměnil se zásadně dosavadní život redakce Echa24: přestěhovali jsme se na novou adresu. Ze starobylého domu na Malostranském náměstí do zrekonstruované staré továrny na Zlíchově. Je to nedaleko, tramvají od sebe čtvrt hodiny, ale jsou to jiné světy. S tím starým bychom se po devíti letech měli řádné rozloučit, vždyť Echo se tam narodilo, přečkalo dětství i dospívání. Nuže: v pravém horním rohu Malostranského náměstí – čili v jeho horní části nad kostelem sv. Mikuláše, na niž běžný Pražan zapomíná a již jako součást možná nejkrásnějšího pražského náměstí nevnímá .
O prázdninách je možné dohánět filmové resty, protože některé snímky s premiérou na jaře se znovu začínají objevovat především v menších a vesnických kinech jako nabídka ke zpestření dovolených. Týká se to hlavně děl česko-slovenské produkce, na něž jsou diváci u nás zvědavi i v delším časovém horizontu. V případě snímku Invalida o to víc, že ho doprovází šuškanda mimořádně povedené komedie, která si tropí žerty ze slovenského soužití bílých s Romy, která v tomto punktu dospěje k smířlivému konci, aniž zastírá potíže, a které se podařilo vše vyjádřit moderními výrazovými prostředky.
Před několika dny zemřel Petr Kratochvíl neboli spisovatel Václav Kahuda. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech, pro leckoho – přinejmenším pro mě – asi nečekaně a především brzy. Kahuda patřil ke zjevům tuzemské literatury. Jednak stylem velmi bohatého a hutného jazyka a bezbřehé fantazie (jeho texty jsou mocný tok, jenž se valí nekompromisně vpřed, a přitom svedou zpomalit kolem malebných ostrůvků, při nichž si lze odpočinout), jednak nepřehlédnutelnou figurou: obrovský chlap, hřmotný, přitom většinou vesele naladěný smíšek, který rád rozesmál lidi kolem sebe.
Letošní prázdniny nabízejí v kinech program bohatý a hojný, jako by se svět filmu vrátil o několik let zpátky a nepostihla ho ani covidová pandemie, ani ekonomická krize, ani pokusy pátrat po nových formách ideální distribuce skrze streamovací platformy, zkracující, nebo dokonce úplně odstraňující časové prodlevy mezi uvedením snímků v biografech a v „televizi“. Ukázalo se totiž, že uvedení souběžné či velmi brzké puštění filmu do televizí odčerpává diváky z kina – zatímco dřív byli ochotni chodit na veřejná filmová představení i čtvrt roku po jejich premiéře, protože jinde je vidět nemohli.
Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak
S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.
