Životopisný film o zakladateli nejslavnější automobilky světa

Ferrari, jméno pro odvážné

Životopisný film o zakladateli nejslavnější automobilky světa
Ferrari, jméno pro odvážné

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ti, kteří viděli upoutávku na nový snímek režiséra Michaela Manna Ferrari a poté i celý film, si možná pomyslí, že jde o kompozici zavádějící, jelikož trailer slibuje příběh závodní a sportovní, plný adrenalinu a krásných žen podporujících vzletnými frázemi o nutném vítězství své soutěživé muže v jejich úsilí dosahovat rekordů. Zatímco film je o něčem jiném. Ne že by rozpor příslibů filmových vábniček a hotových děl nebyl trvalou součástí filmového průmyslu, stálou hrou, na které kouzlo filmového mámení částečně stojí. V případě Ferrariho však obvyklý proces podtrhuje to, jak funguje celý film: diváky neustále svádí k touze očekávat něco jiného, než co jim je prezentováno – je to jeho záměrná součást. A jestliže čteme nespokojené ohlasy prvních kritiků i diváků (není jich málo), sledujeme, jak se tito lidé přiznávají, že se nechali napálit a neporozuměli Mannovým cílům. Ostatně pouze divák neznalý režisérovy dosavadní tvorby by si mohl myslet, že tento tvůrce velkých konceptů by se spokojil se standardním dílkem o tom, jak se několik chlapů snaží vyhrát jeden závod v severní Itálii.

Ferrari je samozřejmě snímek složitější a strukturovanější. Patří k životopisným dílům, jež neusilují o to, představit celý život vybrané osobnosti, nýbrž jen jeho drobnou část: buď typickou, anebo naopak atypickou, která se běžným dnům vymyká, ale která právě proto odhaluje charaktery svých hrdinů možná ještě lépe. V tomto případě sledujeme rok 1957 v životě zakladatele slavné automobilové značky Enza Ferrariho, přezdívaného Il Commendatore neboli Komendátor čili duchovní správce kláštera. Tím je míněna jednak Ferrariho firma, jednak jeho rodina, jednak jeho rodné město Modena, jednak celá Itálie, pro niž Ferrari – slovy šéfa jiné slavné italské automobilky Fiat – představoval „národní poklad“. Rok to patrně není zvolený náhodně, protože jsme-li dnes zvyklí na suverénní existenci značky Ferrari a vztahujeme-li se k ní jako k čemusi dokonalému, je dobré si uvědomit, že žádné bytí není samozřejmé. Právě v uvedeném roce automobilka procházela krizí a mohla zaniknout. Stála před krachem, hledala investora, Commendatore přemýšlel, jak z dluhové oprátky uniknout, aniž by musel přestat dělat to, co má nejraději: tedy stavět závodní auta a s nimi vyhrávat. A současně se mu značně přeskládaly rodinné vztahy. Léta střežené tajemství o nemanželském synovi, informace pečlivě utajovaná před manželkou, totiž náhle praskne…

Enzo Ferrari (v podání Adama Drivera) vždy přísně hledí na výkony svých jezdců na závodním okruhu a nemá rád, když jsou piloti v práci vyrušováni návštěvami svých milenek. - Foto: Profimedia.cz

Matky a synové

Většinu času sledujeme Ferrariho v podání zarputilého, vážného, až nasupeného Adama Drivera (hrajícího sice anglicky, ale se zjevně vypilovaným drobným italským přízvukem), který veřejně nedává najevo skoro žádné emoce – respektive nedává najevo emoce pozitivní či niterné, svede se jen rozčilovat na své zaměstnance, když není adekvátně připraven vůz pro jednoho z arabských králů, na novináře, když má dojem, že o něm píší nepravdu a kazí jeho renomé, na své jezdce, když je nespokojen, že řídí příliš zbaběle, místo aby šli kvůli vítězství do životního rizika. Svede být i sžíravý a v holičství si dobírat šéfa modenského fotbalového týmu, že se mu nedaří. Jiné city v sobě pečlivě skrývá, vlastně i před sebou samým, vyhýbá se například uvědomění, že nemanželský syn potřebuje jméno, ukotvení v životě a že jeho matce vadí, že Enzo odmítá konečné rozhodnutí – protože vůči svým ženám je slabý.

Ferrari je film nikoli o nádherných autech, dokonalých strojích, nikoli o zakladateli značky, je o onom jméně, o tom, co znamená jej nosit – a jedním z nejpoutavějších rysů celého snímku je, že osudovost jména si uvědomují ty, které ho přijaly nebo které by ho chtěly přijmout, avšak ne ten, jenž se s ním narodil. Se jménem Ferrari a s tím, co za krátkou dobu několika desítek let začalo znamenat, se musí vyrovnat hrdinova matka, spíš tichá svědkyně rodinných pohybů, která se celoživotně srovnává s tím, že jí v první světové válce zemřel syn. Vždyť jak za Enzovými zády krutě poznamenává: „Zemřel patrně ten nesprávný.“ Se jménem Ferrari se musí vyrovnat hrdinova milenka, která jej chce získat pro svého syna, avšak nikoli kvůli slávě nebo majetku, nýbrž aby její syn měl zázemí, jaké si zaslouží každé dítě. A se jménem Ferrari se musí vyrovnat také hrdinova manželka, jejíž jediný syn zemřel, což poznamenalo vztah manželů, která se však stará o rodinné finance a stále ve svém muži hledá to dobré, co v něm viděla, když se do něj zamilovala. (Ztvárnila ji Penélope Cruzová, jedna z hereček stíhaných údělem veliké krásy, která zde musí zahrát nabývající vědomí, že její půvaby navždy odcházejí.)

Závod napříč Itálií mezi Modenou, Bolognou či Ravennou ukazuje nádheru italských měst i ochotu fanoušků fandit oblíbeným stájím a jezdcům opravdu zblízka. - Foto: Profimedia.cz

Vztah matek a jejich synů je zásadní téma filmu (podtržené v závěru tím, že jiná matka o svého malého syna přijde při havárii v průběhu závodu, při níž zemře devět lidí – z toho pět dětí). Matky přitom svedou o svých citech mlčet, trpí jimi, ale snášejí je a jsou si blízké, aniž si to navzájem uvědomují. Výmluvné a silné jsou v tomto ohledu dvě scény: první zkraje filmu na hřbitově, kam Enzo i jeho manželka Laura chodí za mrtvým synem Dinem každý zvlášť, což dokládá jejich odcizení, a kde Enzo pláče a hovoří s nebožtíkem, svěřuje se mu se svým nitrem, se svými nočními můrami, zatímco Laura pláče mlčky – co taky říkat nad hrobem dítěte? Druhá scéna je takřka v půli filmu, v modenské opeře. V přízemí ji sleduje Enzo, na balkoně jeho milenka a matka jeho druhého syna Lina, doma sedí Enzova matka a v jiné místnosti manželka a obě slyší zpěv i hudbu otevřeným oknem. Dává se Verdiho La traviata. Protože je to zrovna v den, kdy se Laura o existenci Liny doví, vyvolá árie třetího dějství Parigi, o Cara, v níž Alfred a Violetta marně sní o společném životě, v každé že čtyř postav silné vzpomínky, emoce, slzy. Matka myslí na zemřelého syna, manželka Laura na krásné chvíle, kdy ještě žil Dino a Enzo svedl být doma rozkošným tatínkem dělajícím blbinky, a Lina touží po obyčejném rodinném stvrzení. V tuto chvíli je vyprávění konstantního vzdalování se formulím na svém vrcholu.

Italská nádhera přes staletí

Mimochodem, v operní scéně vrcholí rovněž Mannovo soužití s Itálií a hold, jejž jí skládá – nejen Ferrarimu, Modeně, Verdimu, ale také Caravaggiovi, podle jehož obrazů se tvůrci pokoušeli inscenovat celý film. Američan je uhranut krásou, kterou italské umění v hudbě, malířství, designu atd. projevuje po staletí. Proto tak často spatřujeme otevřená okna a postavy nacházející se v jejich blízkosti tak, aby na ně dopadalo světlo a ostře nebo tajemně rýsovalo lidské tváře v různých jejich emocích. Když muži v kostele při mši hledí na své stopky, aby změřili rychlost, za jakou zvládne závodník na dráze ujet jedno kolo od výstřelu k výstřelu, tlumené světlo podtrhuje napětí jejich lící. Nebo když Laura v závěru vyprávění vysloví své přání, patrně poslední, které vůči manželovi má (ne že by umírala, ale smířila se s tím, že firmu převezme jiné dítě než její), Enzo vstane z křesla a odejde k oknu, aby znovu světlo zvýraznilo, co všechno se v něm asi odehrává: zmatení, otázky, úžas a údiv, patrně i láska a obdiv k ženě, za jejíž silou on bude vždycky pokulhávat, i kdyby vyhrál všechny automobilové trofeje světa.

Na závodění sice také dojde, ale dramatu je v něm málo. Sytě červená auta Ferrari a Maserati, ti vytrvalí a odhodlaní italští soupeři, upalují na zeleném pozadí italských hor, neustále předjíždějí jiné závodní vozy, bez výjimky nevýrazné (v tomto punktu je nejvtipnější, že v jednom ze závodních boxů, kde si jezdci cestou do Bologni doplňují palivo, předjíždějí matně modrý, zablácený, zkrátka zanedbatelný Mercedes-Benz 300 SL coupé, model známý dveřmi otvíranými nahoru tak, že to vypadá, jako by vůz mával křídly, a jedno z nejkrásnějších aut, jaké kdy bylo vyrobeno). Každopádně celá ta závodní sekvence směřuje k velikému neštěstí v závěru závodu, jež je ztvárněno s takovou samozřejmostí a věcností, s jakou svede násilí zobrazovat právě Michael Mann (vzpomeňme třeba na přestřelku v jeho kriminálce Nelítostný souboj): každý divák pochopí, obzvlášť na velikém plátně, že časový rozdíl mezi životem a smrtí je kratší než jednotky, v nichž jsme běžně zvyklí čas měřit. A že mrtví rozházení po okolí jsou ohavná spoušť, na kterou shlíží ticho zdrcených mužů, ředěné zajíkavým pláčem žen.

Kdepak nepodarek – jemná lyrika a vykroužené drama na sportovním pozadí.

Ferrari. Režie: Michael Mann, předloha: Brock Yates, scénář: Troy Kennedy-Martin a Michael Mann, kamera: Erik Messerschmidt, hudba: Daniel Pemberton, hrají: Adam Driver, Penélope Cruz, Shailene Woodley, Jack O’Connell, Sarah Gadon, Patrick Dempsey, Gabriel Leone a další. V kinech od 4. ledna 2024. 130 minut.

20. ledna 2024