Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

(Ne)skutečná váha slov

Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.

Olympiáda, která ukončila mír

Ve čtvrtek osmého února uplynulo čtyřicet let od zahájení XIV. zimních olympijských her v Sarajevu. Připomínat olympijská výročí lze všelijak – je možné dojímat se vzpomínkou na nečekaná vítězství či prohry sportovců a sportovkyň nebo na nečekané projevy fair play v rozhodujících okamžicích jednotlivých závodů. Ale taky se dá vzpomenout, jak se spolu na největší světové akci, kde se obvykle potkává více národů než v OSN, proplétají historie sportovní s politickou. Olympijské Sarajevo patří k těmto případům.

Návrat fejetonu

Kritik Jiří Černý zemřel loni v létě v požehnaném věku sedmaosmdesáti let. Jako knižní autor snad odešel spokojen, jelikož poslední jeho knížka (ve smyslu poslední, na jejímž vzniku se mohl aktivně podílet) vyšla dva dny před jeho úmrtím: jmenuje se Napřeskáčku 4. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 2017 a 2018. Z názvu je zřejmé, že jde o čtvrtý díl řady – třetí (vybírající z autorových příspěvků z let 2015 a 2016) vyšel rovněž loni, druhý předloni (obsáhl výběr z let 2010 až 2014) a první (2005 až 2009) před třemi roky.

Jak se nepodařilo začít přijímačky, proč a co to znamená

Když jsem tu minulý týden psal o novém systému přihlašování se k středoškolským přijímacím zkouškám, které má od letoška probíhat online a na tři školy, a o tom, že si to neděláme snadné už tím, že spuštění bylo naplánovalo na začátek jarních prázdnin a že přihlašovat se ke zkoušce bude možné vlastně jen v jejich průběhu, kdy školy avizovaly, že budou zavřené, schválně jsem sebe i vás ušetřil jakýchkoli svých pochybností, že systém nazvaný Dipsy poběží správně a včas od prvního února, jak bylo avizováno.

Středoškolské přijímačky 2024: závod začíná

Nekompromisně se blíží první únor a s ním i termín, kdy bude spuštěn portál Dipsy na přihlašování dětí na přijímací zkoušky na střední školy. Pamatujeme si jistě karambol z loňského roku, kdy zůstala řada dětí dlouho bez jistoty, kam bude moci nastoupit a zda vůbec, kdy rodiče obíhali školy a dlouhé hodiny stáli v nekonečných frontách a hledali možnosti, jak své děti – tedy ty nepřijaté napoprvé – dostat dál. Proti nim stáli vyčerpaní pracovníci škol, především studijní referenti a referentky, kteří a které museli zpracovat mnohem více agendy než v předešlých letech.

Vím, že jsem stvořila něco výjimečného

Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.

Když feťák a režisér přenosí trip

Česká televize umístila na webovém iVysílání šestidílný seriál režiséra Adama Sedláka Adikts, pojednávající o několika dnech v životě skupiny studentů adiktologie (vědy o závislostech), kteří se z různých osobních důvodů rozhodnou užít novou syntetickou drogu, jež má zostřit jejich smysly, ale o níž jejich profesoři vědí od kolegů ze Srbska, odkud droga pochází, že nevyhnutelně zabíjí do sedmi dnů po aplikaci (studenti o této skutečnosti nemají ponětí, stejně jako profesoři netuší nic o tom, že si látku jejich studenti vzali).

Čeští miliardáři se vracejí

Zpráva, že Pavel Tykač koupil fotbalovou Slavii, v prosinci nezůstala bez povšimnutí – glosoval ji kdekdo, on sám se o této akvizici vyjádřil tak, že jde o splněný sen. A že kdyby klub svého srdce nekoupil ve chvíli, kdy je to zrovna možné, do konce života by si to vyčítal (protože taková šance už se znovu naskytnou nemusí). Tento týden se objevila novinka, že jiný tuzemský miliardář usiluje vstoupit do jiného tuzemského fotbalového klubu.

První herečka souborů

„Věděl jsem, že musím sáhnout do nejvyšších pater, protože i když to byla malinká role, rozsahem zanedbatelná, peněz jsem za ni také nemohl moc nabídnout, byla důležitá – stála na ní pointa celého příběhu. Nutně jsem potřeboval herečku, která by během několika vteřin na tváři uhrála všechny emoce a bylo to uvěřitelné. A tak jsem se, s jistou bázní ovšem, ozval Janě Hlaváčové a ona naštěstí souhlasila.“ Takto vzpomínal režisér Jaroslav Dudek na natáčení televizní bakalářské povídky z osmasedmdesátého roku nazvané Moje nejhezčí vzpomínka na rok pětačtyřicátý.

Ferrari, jméno pro odvážné

Ti, kteří viděli upoutávku na nový snímek režiséra Michaela Manna Ferrari a poté i celý film, si možná pomyslí, že jde o kompozici zavádějící, jelikož trailer slibuje příběh závodní a sportovní, plný adrenalinu a krásných žen podporujících vzletnými frázemi o nutném vítězství své soutěživé muže v jejich úsilí dosahovat rekordů. Zatímco film je o něčem jiném. Ne že by rozpor příslibů filmových vábniček a hotových děl nebyl trvalou součástí filmového průmyslu, stálou hrou, na které kouzlo filmového mámení částečně stojí.

Důkaz, že Češi milují své národnostní i sexuální menšiny

Ne že bych byl fanda reality show Big Brother – nebavila mě, už když se vysílala poprvé před devatenácti lety (jako divák jsem byl zajedno s většinou, což znamená, že když už jsem něco sledoval, byli to konkurenční VyVolení). Ale přes svůj přezíravý vztah k této show přiznávám, že jsem nepřehlédl, že se bizarní soutěž znovu vysílá a že do finále postoupila Zoe Black. Čili transžena. Nevím sice, kdy „vysílání z vily“ končí a rozhodne se o vítězi, přesto považuji i finálovou účast této ženy za úspěch a za potvrzení trendu, který si nechceme přiznat, přestože je dlouhodobě zřejmý: jako společnost máme slabost pro menšiny, fandíme jim a podporujeme je.

Tři roky za znásilnění, dvanáct za marjánku. Není to na hlavu?

V týdnu začalo soudní projednávání se známým psychiatrem Janem Cimickým, který je obžalován celkem z devětatřiceti přečinů: čtyř znásilnění bez pohlavního styku a pětatřiceti případů vydírání se sexuálním podtextem. Soudní jednání je teprve na svém začátku, nemá smysl předjímat jeho konec. Ale snad je možné pozastavit se nad výší navrhovaného trestu, který obžalovanému, bude-li prokázána jeho vina, hrozí.

Když je básník v centru dění

Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.

Knížka za osm set? To společnost nepřijme

Rozhovor o nakladatelské sezoně jsme vedli tři dny před Štědrým dnem, kdy nebylo známo, jak dopadla vánoční knižní sezona, tradičně nejsilnější v roce. Prognózy nebyly dobré. V Salonu Echa se sešli zástupci tří přístupů: za velké producenty končící šéfredaktor Euromedií Antonín Kočí, za ty střední šéfredaktor a jednatel nakladatelství Portál Martin Bedřich a za ty malé spolumajitel a redaktor nakladatelství Zeď Jan Dražan.

Novoroční výzva k odvaze, všímavosti a práci

Přiznejme si na přelomu roků, že s vánočními a novoročními přáními zacházíme poněkud svévolně, dokonce bych řekl bezmyšlenkovitě. Tak třeba já jsem si k letošnímu ježíšku přál po podzimních měsících bez oddechu zpomalit, švagrová si přála strávit víc času s rodinou a přes různé aplikace mi přišlo hodně vzkazů s vinšem pevného zdraví. Výsledek se dostavil vzápětí: na Boží hod jsem sjel ze schodů a zpřelámal si záda, takže jsme celá rodina zrušili tradiční každoroční pojíždění po široké rodině a zůstali celý týden na návštěvě u mého bratra a jeho ženy. Plyne z toho všeho myslím zřejmý závěr: že máme svá přání volit uvážlivě,

Vánoční poselství šťastného průjmaře

Je Štědrý den, nejdelší noc v roce je za námi, očekáváme příchod světla, očekáváme příchod a narození Spasitele – těšíme se, radujeme, zpíváme, navzájem obdarováváme a pobýváme ve vzájemné blízkosti, jenže ti moudří rozumějí, že aby nás Pán spasil, bude muset trpět. Což značí, že Vánoce sice jsou čas radosti, ale také uvědomění, že život není jen radostný a blahobytný, ale že je také těžký, složitý, někdy marný, že dokonce může být zlý a že dobrého bývá poskrovnu

Když byl islám tolerantnější než křesťanství

V Evropě si klademe otázky, nakolik je možné soužití různých kultur a náboženství, zda není naše vlastní kultura v nebezpečí a co čekat od budoucnosti. Mnozí žijí v přesvědčení, že takovou situaci zažíváme poprvé v historii. A právě proto existuje stará literatura, abychom v ní nacházeli příběhy o tom, jak podobným situacím čelili naši předkové. Odpovědi nabízejí třeba eposy a hrdinská vyprávění – antická, germánská, severská, samozřejmě i česká. Ale jak o světě vypráví hrdinská literatura byzantská, jejíž příběhy se odehrávají právě na hranicích mezi křesťany a muslimy? O tom hovoří literární historička Markéta Kulhánková.

Cuká to se mnou, když slyším muziku

S Evou Adamczykovou jsme se sešli dva dny před finále nejsledovanější televizní relace StarDance. Měla napilno, ještě nebylo jasné, jak soutěž skončí (umístila se v ní nakonec na druhém místě). Měli jsme na sebe chvíli, chystala se zrovna na jednu ze svých posledních tanečních generálek, ale stihli jsme si toho nakonec hodně říct: především o koních. Ale i o jiných tématech. Ovšem to, že zbýval pouhý týden do vánočních svátků, jsme v tu chvíli neměli na mysli ani jeden.

Nejstarší německý adventní trh je český

„To nebyl pravý komunismus, pravý komunismus nikdy nebyl vyzkoušen,“ je častá odpověď radikálních levičáků na námitku, že všechny komunistické země skončily jako totalitní režimy s ekonomikou v troskách. Nyní se v Argentině rozjíždí experiment opačného typu. Nový prezident Javier Milei slíbil znovu nastartovat argentinské hospodářství pomocí drsné „šokové terapie“. Nyní zastánci tržní ekonomiky a minimálních zásahů státu s napětím sledují, jestli se mu to povede. Milei upoutal pozornost světových médií díky své excentričnosti. Sice vystudovaný ekonom, ale mezi jeho bývalá povolání patří i kouč tantrického sexu.

Stížnost na zbabělost českých seriálových produkcí

Člověk se stranou svého běžného života podívá na pátou řadu seriálu Kriminálka Anděl, vlastně to má spíš jako poslechovku k vaření a dalším domácím pracím a zajímá ho to hlavně proto, že jde přece jen o méně častý jev tuzemské produkce: totiž vrátit se k zavedeným postavám a struktuře po mnoha letech – ne po dvou, nýbrž po devíti a od první řady dokonce po patnácti. Kriminálka Anděl v roce 2008 vlastně ustavovala nejnovější éru televizních detektivek, kterých je teď jako po dešti. Nu a člověk to tedy zhlédne, respektive vyslechne, a zapláče a zasměje se.

Osudoví herečtí soupeři S + S

Politické změny na přelomu let 1989 a 1990 znamenaly kromě mnoha jiného také to, že filmovým divákům bylo umožněno začít sledovat a vnímat kariéry velkých hollywoodských hvězd aktuálně, tedy souběžně s tím, jak vznikaly jejich nové snímky a jak přicházely do kin. Starší tituly zároveň rázem bylo možné snadno nastudovat díky videopůjčovnám (třebaže film na videu a v kině samozřejmě přináší jiný zážitek). Dobrým příkladem toho, o čem je řeč, je například první dvojice filmů o terminátorovi: první vznikl v polovině osmdesátých let a byl zde nedosažitelný.

Adventní kalendář pro Českou republiku na rok 2023

S jistým zpožděním konečně přijel Martin na bílém koni a pokryl celou republiku, a to zrovna v době, kdy slavíme první adventní neděli a po městech střední Evropy začaly oblíbené (před)vánoční trhy. Je to také období, kdy nadělujeme dětem adventní kalendáře – dávno nejen čokoládové, ale všelijak dovedně vymyšlené, aby se do nich vešly třeba hračky. A tak se jimi inspirujme ke kalendáři pro nás všechny. Vypráví o osudech této země: vždyť se rádi přesvědčujeme, že žijeme ne jen tak v ledajakém státě, nýbrž v pohádce.

Dva hladovějící muži proti vládě. Echo Salon jako doklad energie oné chvíle

Hladovka chartistů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka před Úřadem vlády minulý týden pohnula Českem a zaujala snad každého v zemi. Kulminovala v pátek 24. listopadu, kdy ještě nebylo jasné, jak skončí. S oběma hladovkáři jsme proto právě v pátek pořídili Salon Echa přímo před jejich stanovou osadou. Jde patrně o jediný soustředěný dlouhý rozhovor, který oba protestující médiím během celého týdne poskytli, a tak se dozvíte spoustu věcí, které nikde jinde nezazněly - třeba o tom, jak akci obou mužů vnímají jejich blízcí.

Zřejmě končí Ulož.to. Přestaneme konečně krást a huntovat práci jiných?

Digitální platforma Ulož.to oznámila s odvoláním na pravidla, která stanovuje nová evropská legislativa, že počínaje prosincem bude její „cloudové uložiště dostupné jenom registrovaným uživatelům“ a že jenom ti budou mít možnost prohlížet si nahrané soubory, a to ještě jen ty, které na cloud sami nahráli. De facto to znamená, že služba končí ve stávající podobě, kdy funguje jako překladiště jakýchkoli souborů pro kohokoli a kdy je ponejvíce využívána na to, aby na ni někdo nahrál nové filmy, seriály nebo muziky, a umožnil tak jiným lidem, aby si je zdarma stahovali a prohlíželi: ergo aby je kradli.

Ještě jednou k přijímačkám na střední školy

Uplynulo několik měsíců od jarního neštěstí přijímacích zkoušek na střední školy a téma dětí, které nemohou studovat to, co by chtěly, stále rezonuje. Jako by permanentně doutnalo, než se zase plně rozhoří na jaře, až se přiblíží další vlna podávání středoškolských přihlášek. Co je to tentokrát: v uplynulém týdnu vzbudila – alespoň na sociálních sítích vzdělaných lidí – pozornost zpráva, že dvě pětiny žáků devátých škol se letos nedostaly na školu s maturitou a musely ve vzdělání pokračovat na učilištích.

Skončila hollywoodská stávka. Co to znamená?

Ve druhé půli právě končícího týdne skončila stávka hollywoodských herců, kteří tak jako druzí v pořadí po scenáristech vyřešili se studii své požadavky. Scenáristé skončili svůj spor už na konci září, přesto Hollywood dosud nepracoval a nepracuje. Podotkněme, že stávkovat na jaře začali scenáristé a že vydrželi ve svém protestu celkem sto třiapadesát dní – ovšem celosvětově byla jistěže viditelnější stávka herecká.

Vyprávění v tanečním rytmu

Na snímku Bratři je nápadný jeho nevyvážený rytmus: z příběhu Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny zabírá třetinu filmu útěk východním Německem – je to část soudržná, soustřeďující se na jediný punkt, na snahu pěti mladíků dostat se co nejdřív z bodu A (československých hranic) do bodu B (Západního Berlína). Je to třetina vrcholící, závěrečná, k ní vše předešlé směřuje: tuto část má divák s hrdiny prožít, jako by se jim po boku probíjel železniční zastávkou malého města nebo s nimi následně ležel a mrzl v mokrém lese a vyčkával, zda si jich východoněmečtí vojáci všimnou.

Mikina, která v Praze oslavovala masakr

V uplynulých dnech bylo lze sledovat v našich pražských končinách poučný příběh lidské arogance a následné zbabělosti: na tuzemskou propalestinskou demonstraci si jedna z protestujících oblékla mikinu s nápisem „1972 Olympics“ a zároveň si ústa přelepila páskou s nápisem „Free Gaza“. Oba nápisy dohromady si kdekdo ve vzpomínce na palestinský atentát na jedenáct izraelských olympioniků pochopitelně vyložil jako podporu palestinského terorismu na Izraelcích a na Židech, ergo jako podporu řádění Hamásu před měsícem sedmého října.

Dobře známá schémata

Upoutáni válkou na Ukrajině a v posledních týdnech také v Izraeli neměli bychom přehlížet, že nejde o jediné konflikty současné Evropy: neustále totiž doutná také západní Balkán – jednak Bosna, jednak Kosovo. To na sebe ostatně v uplynulých týdnech upozornilo právě kvůli bitce: po přestřelce a explozích na severu země 24. září, při nichž byli v obci Bajnska napadeni „zelenými mužíčky“ – neboli po vzoru ruské akce na Krymu nejasně uniformovanými útočníky v autech bez poznávacích značek – tři kosovští policisté. Jeden z nich při útoku zemřel.

Novější články Starší články