Ježíš je minulost. Přítomnost je Zezulka. Samozřejmě že mu patří také budoucnost. Ministerstvo kultury před několika měsíci zaregistrovalo novou církev, zvanou Společenství Josefa Zezulky. Jde o první léčitelskou firmu s ezoterickou naukou, která byla v Česku uznána státem coby náboženská společnost. Stojí za ní známý televizní uzdravovatel z 90. let Tomáš Pfeiffer.
Některé zásadní změny si uvědomíte, až když se dotáhnou do extrému. Když slyšíte, že ministr školství se v rámci svého nového on-line projektu chystá očipovat školáky, aby mohli být pod nepřetržitou kontrolou, dojde vám, jak moc se za generaci proměnilo dětství. Kdy jste naposledy potkali devítiletého školáka, jak si šel sám něco koupit do obchodu?
Bývalý guvernér centrální banky patří k ekonomům, kteří mají talent vystihnout atmosféru doby. Právě od něj převzal Václav Havel v roce 1997 slogan blbá nálada.
Česká vláda schválila obnovení odvodů do armády. Ty skončily v roce 2004 s povinnou vojenskou službou. Pokud návrh projde sněmovnou, šli by první osmnáctiletí k odvodu už v roce 2017. Povinnost předstoupit před odvodovou komisi by se týkala i žen. Kabinet zatím nenavrhl obnovení povinné vojenské služby.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Co je to vlastně autorita? „Je dobré si to nedefinovat, tím bychom všechny ostatní možnosti vyloučili,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl.
Když jsem vedl v únoru v Opavě diskusi o bezpečnostních rizicích spjatých s islámským světem, dorazilo jen asi dvacet lidí. Ukázalo se, že před opavským Obecním domem postávali nějací mladí lidé a příchozím říkali, že přednáška už skončila.
Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou se konal měsíc po masakru v pařížském časopise Charlie Hebdo, při kterém útočníci křičeli „Alláh je velký“.
Nejsem celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.“ (Vážné úvahy Robinsona Crusoea během jeho života a podivuhodných dobrodružství s jeho vidinou andělského světa. Napsáno jím samým.
V roce 1719 vychází první díl Robinsona Crusoea a vzápětí pokračování, ve kterém se Robinson vydává na cestu do Číny a Ruska, a v nepovedeném moralizujícím třetím dílu dokonce do mezihvězdného prostoru.
Co mají společného nejbohatší, nejcivilizovanější země s nejvyšší kvalitou života? Většinou mají sofistikovanou a tvořivou ekonomickou elitu, jejíž bohatství se nerodí ze státem regulovaných branží a obchodů.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Společenské a ekonomické procesy, které se odehrávají v USA a v západní Evropě často v mírnější formě a s několikaletým zpožděním, přicházejí i k nám. Mám na mysli například rostoucí násilí na školách, pochody proti etnickým menšinám, možnost snadných půjček a celou řadu ekonomických a obchodních praktik.
Obě zdejší veřejnoprávní média letos uvedla šňůru pořadů, v nichž v hlavních úlohách vystupují Romové nebo Češi, kteří s Romy pracují či se s nimi snaží sblížit. Ať už jsou to reality show dokumentárních ambicí Paterčata a Třída 8.A, anebo díl už opravdu dokumentárního seriálu Český žurnál, nazvaný Gadžo, v němž se bílý režisér na půl roku přestěhuje do ústeckých Předlic a s Romy zde žije.
Václav Havel často opakoval, jak se těší, až se do společnosti naplno zapojí generace, která už šla do školy po pádu totality. Těšil se, jak budou na rozdíl od těch, kdo zažili třeba jen pár formativních let v základní škole před rokem 1989, idealističtí, nekompromisní, odvážní a zvědaví, čímž hravě převálcují předchozí totalitou handicapované generace, a rychle je díky tomu vytlačí z nejvyšších pater společnosti v politice, ekonomice i myšlení.
Člověk skoro zapomene dýchat, když poslouchá barvitý popis jemných a plynule navazujících kroků, kterými se štíhlé tělo proplétá mezi jinými lidmi, aniž by do někoho narazilo nebo někomu překáželo.
Říká se jí generace Y. V Salonu Echa diskutovali čtyři její zástupci o tom, jestli jsou dnešní dvacátníci skutečně tak odlišní od těch, jimž je třicet a víc a kterým by „neměli věřit“. Platí ale ještě o představy a klišé, které si o mladých ti starší obvykle vytvářejí?
Pavlína Rychterová je zdatná cestovatelka v čase. Jako historička, která již několik let žije ve Vídni a pracuje na tamní univerzitě, zkoumá středověk a ve zprávách, které nachází v dávných časech, spatřuje často obrazy dnešní doby. Staletími, které obě epochy od sebe oddělují, proplouvá rychle a hladce a stejné to bylo i u tohoto rozhovoru. Některé analogie vyskakovaly nečekaně a na netušených místech.
Adeptka na pražskou primátorku Adriana Krnáčová si najala učitelku češtiny Janu Postlerovou. Dámu, která už více než rok učí česky ministra financí a vicepremiéra vlády České republiky Andreje Babiše. Politika a veřejná správa byly donedávna posledním místem z nejvyšších pater společnosti, kde se Slováci až na naprosté výjimky neprosazovali.
Současná podoba imigrace je zdrojem potíží. Emigrace z cizích států (pod pojmem cizí stát zde rozumím mimoevropský) již dnes vede k destabilizaci některých evropských měst a oblastí a do budoucnosti bude představovat jedno z velkých vnitřních evropských rizik. Množství emigrantů se v posledních několika letech zvyšuje a k jejich proudu přispívá syrský, libyjský a irácký konflikt.
Ministr financí Andrej Babiš obchází Prahu s vypsanými citáty filozofa Václava Bělohradského, který vyjádřil naději, že má šanci proměnit se z oligarchy v příslušníka elity. Václav Bělohradský v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje, proč skončila epocha tradičních politických stran a přesně podle očekávání Václava Havla přicházejí jednorázová tematická hnutí, jako je ANO.
Na historii, současnost a budoucnost světa je možné pohlížet očima bitev a významných politiků, ale také pomocí historie mentalit či technických vynálezů. V poslední době se soustřeďuji na vidění světa pomocí komodit, jako je měď či obilí. Vycházím z toho, že lidí přibývá, nároky se zvyšují a planeta přestává stačit. Samotným základem změn, které pak politici či armády různě interpretují, jsou toky energií, vody, potravin a kovů.
Vůdci protestních hnutí dnes nesledují zločinné cíle, jako je vyhlazení celých národů či společenských tříd, se kterými začali po nástupu k moci totalitní vůdci Adolf Hitler a Josif Stalin. Změnila se společnost, ekonomická situace i mezinárodní vztahy, přesto se používají stejné postupy k ovládnutí politické scény. Stále totiž fungují.
Před čtyřmi lety se na neformální debatě v Brně sešla elita české justice s Danielem Křetínským. Ústavní soudci, soudci Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a žalobci z Nejvyššího státního zastupitelství poslouchali, jak jim mladý právník, který před patnácti lety nastoupil jako tajemník do česko-slovenské investiční skupiny J&T a tady se vyšvihl mezi miliardáře, vykládá, kdo má v Česku skutečnou moc a rozhoduje.
Logicky se dnes nejvíc lidí ochotných prodat či pronajmout svoje jméno shromažďuje kolem hnutí ANO. Předseda Andrej Babiš není přitažlivý jen svým bohatstvím a mocí, jíž dnes disponuje, je to výrazný člověk s nepopiratelným charismatem. Nicméně hlavní stavební látkou jeho vesmíru byly a jsou nákupy. Tak jak byl zvyklý postupovat v byznysu, skupováním a přeplácením (a na druhou stranu odhazováním všeho, co přestal potřebovat nebo co začalo prodělávat), tak dnes provozuje i politiku.
Ve Švédsku a v několika dalších evropských a asijských státech se vede diskuse, zda se v budoucnosti vůbec na základních školách bude vyučovat rukopisné psaní, protože používání různých typů klávesnic je rychlejší a efektivnější. Poněkud zlenivělí studenti by to uvítali a ani moderně uvažující rodiče nejsou proti tomu. Jenže se zdá, že situace vůbec není tak jednoznačná a že rukopis má řadu původně neočekávaných významů, i když zejména u mladší generace jeho obliba ustupuje.
