Žijí Češi v rozdrobené, fragmentarizované společnosti, která nesdílí prakticky žádný společný jmenovatel a lidé v ní vedou zhusta osamělý život ve svých „sociálních bublinách“?Obraz české společnosti, jak ho známe z médií, působí, mírně řečeno, nesoudržně. Mluví se o jejím ostrém rozdělení – například ve vztahu k uprchlické krizi nebo osobě prezidenta Zemana.
Kdo sleduje veřejnou debatu, odnese si z ní dojem, že žije v zemi, kde je společnost rozdělena nějakou tvrdou civilizační linií. Na její jedné straně stojí síly „dobra“, které jsou velmi často vydávány za „západní“. Na druhé straně jsou líčeny východní síly, které nás mají stále více stahovat do východní, autoritářské sféry, vlády pevné ruky. Je to vyhroceně a fatalisticky škatulkováno na dělení mezi Brusel a Moskvu.
Že u nás slábne svoboda, to si čas od času říkáme už dlouho. Svoboda ale musí být, i když ne každý projev či chování se jeví jako bezprostředně užitečné a sympatické.
Mění se česká společnost? A pokud se mění, pak tedy jak a k čemu, k jaké své nové podobě směřuje? Promýšlel jsem ty otázky a přidal si další. Co rozumíme českou společností? Zřejmě soubor občanů českého státu. Moje osobní zkušenost ovšem váhá ten pojem bez rozpaků přijmout. Předpokládá totiž jakousi jednotu. Tu ale nevidím.
Režisér a scenárista Petr Václav je tvůrce výjimečných filmů, které se zdejší produkci kvalitou, vážností a naléhavostí vymykají. Jeho předposlední film, romské drama Cesta ven, posbíral mnohá ocenění.
Nejsou návrhy typu zákonné ochrany zaměstnanců před stresem za hranicí zdravého rozumu? Má zaměstnavatel hradit domácí internet a telefon? Proč české ženy nevědí, že mají o pětinu nižší platy? Ve stínu zpravodajství o uprchlících, teroristických útocích a Čapím hnízdě se ve vládních sociálních resortech zdvihla legislativní vlna, která má Česko posunout blíže k ideálům moderní levice.
Ne nadarmo se říká, že nákup auta bývá nejhorší investice. V téže minutě, kdy si pořizujete nový vůz, odepisujete z jeho hodnoty zhruba deset procent.
Rozhovor se Zdeňkem Pelcem, největším světovým výrobcem gramodesek.
V posledních pár týdnech se nám nahromadila skrumáž neuvěřitelné nezodpovědnosti v bezpečnostních otázkách. Je to projev naprostého diletantství, anebo nezodpovědnost jako program?
Jednou z nejoblíbenějších knih zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga je The End of Power (Konec moci, Basics Books, 2013). Před třemi lety ji napsal Moisés Naím.
Irský básník a kritik Justin Quinn žije v Praze přes dvacet let a působí zde jako vysokoškolský učitel dokonce na dvou univerzitách. Zároveň do angličtiny překládá moderní českou poezii. Nejnověji napsal román, popisující historii Irska od 50. let.
Britský intelektuál, znalec islámu, „skeptický muslim,“ spisovatel a vydavatel Ziauddin Sardar jde při rozplétání kořenů mnohem dál.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
Psát o téhle postavě může být pro autora docela zkouška. Jsou postavy skutečné a jsou postavy fiktivní, hipstera ale může být obtížné do nějaké z těch kategorií stoprocentně přiřadit, je trochu skutečnost a trochu výmysl.
Profesor Miroslav Bárta už léta vede výzkum v archeologickém nalezišti Abúsír v Egyptě a zkoumá vzestupy a pády nejen říše faraonů, ale i dalších společností.
Podzimně zbarvený český les, zvuk kroků na cestě, praskání táboráku, šumění řeky – všechny ty obrazové a zvukové vjemy, které v pánech určitého věku probudí jistý typ sentimentu.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Meteorologická služba pracující pro BBC je v posledních letech velice opatrná s dlouhodobými předpověďmi. Nicméně ohlásila, že je pravděpodobné, že další dva roky mohou být podobně teplé jako letošní rok. Situace zdaleka není jasná, protože teploty Atlantského oceánu spíš ukazují na mírné ochlazení, zatímco teploty Tichého oceánu na výrazné oteplení.
Ze špiček německého byznysu a financí se v přílivu stovek tisíc migrantů do země stávají přední demografové a sociologové. Guvernér Bundesbanky Jens Weidmann se v rozhovoru pro deník Süddeutche Zeitung rozpovídal, jak přistěhovalci představují pro zemi jedinou šanci. Stárnoucí německá společnost si bez nich dlouhodobě nedokáže udržet svou současnou hospodářskou výkonnost.
Dnešní čtyřicátníci a možná i třicátníci ještě pamatují dobu, kdy psát dlouhé dopisy rukou byla zcela běžná činnost. Když současné dítě školou povinné dostane ručně psaný papírový dopis, nejdříve užasne, kdo z jeho „oldschoolových“ kamarádů dostal ten zvláštní nápad, v mnoha případech nedokáže text rozluštit a bude mít velkou potíž se obdobně revanšovat.
Jistě znáte oblíbená klišé, která už jsou často vydávána za cosi jako lidovou moudrost. Nejpopulárnější zní: krásná a blbá. Prázdný a tupý hezoun. Krása je podstatná pro životní úspěch žen, nikoliv mužů. Pokud čemukoliv z toho věříte, jste úplně mimo.
Když se před sto třemi lety středoškolský profesor tělocviku Antonín Benjamin Svojsík se skupinou několika svých studentů a s velkou károu, na níž byly naloženy potřeby na mnohatýdenní táboření, vypravil z Prahy do Vorlovských lesů k blízkosti hradu Lipnice, nejspíš věděl, že píše historii. Těžko ovšem říct, zda si uvědomoval, jak výraznou stopu v ní, a potažmo v celé společnosti zanechá.
Hynek Jůn, zakladatel zmíněné organizace, je v tuzemsku patrně nejlepší terapeut, který se věnuje práci s problémovými dospělými lidmi s autismem a s pobytovými programy pro takové klienty.
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Je vám padesát, v práci máte málo pohybu a v poslední době jste přibral? Pak jste vážně ohrožen nemocí, která dokáže zabít během několika let. Pravděpodobnost, že ji v blízké době dostanete, je třetinová. Stejně důležitou součástí civilizace, kterou symbolizují mobily, internet nebo silná auta, se v posledních letech stala cukrovka čili diabetes mellitus.
Je zajímavé, kolik zdánlivě vyčpělých a nemoderních témat se v současné době vrací. Mnohá z nich jasně zazněla již v 60. letech: rasové nepokoje, udržitelnost či limity růstu. Jako bychom se na dějinné spirále sice posunuli o závit výš, ale také blíž k těm tématům, která na nás poprvé zapůsobila již před desetiletími.
Úspěšný žánr katastrofických scénářů je zřejmě tak úspěšný, že lze v poslední době zaznamenat „backlash“ proti němu. To anglické slůvko lze přeložit třeba jako kritickou reakci na nějakou tendenci, která si o to koledovala. Egyptolog Miroslav Bárta přišel se svými kolapsy složitých systémů, geolog Václav Cílek své přemýšlení o krajině propojil s nejrůznějšími kontexty.
Přítel mé mámy je můj táta, řekla by dnes možná většina českých kojenců, kdyby už uměla souvisle mluvit. V roce 2013, z něhož jsou k dispozici zatím poslední statistická data, totiž v tuzemsku přišla na svět většina prvorozených dětí mimo manželství – 27 tisíc z celkového počtu 51 tisíc takových novorozenců.
O nástupu ezoteriky a krizi velkých náboženských institucí v diskusním Salonu Týdeníku Echo rozmlouvali Ivan Štampach, religionista a exkomunikovaný římskokatolický kněz, Vlastimil Marek, hudebník, duchovní učitel a zenový buddhista, Pavel Hošek, religionista a kazatel Církve bratrské, a Tomáš Holub, generální sekretář České biskupské konference a katolický kněz.
Ježíš je minulost. Přítomnost je Zezulka. Samozřejmě že mu patří také budoucnost. Ministerstvo kultury před několika měsíci zaregistrovalo novou církev, zvanou Společenství Josefa Zezulky. Jde o první léčitelskou firmu s ezoterickou naukou, která byla v Česku uznána státem coby náboženská společnost. Stojí za ní známý televizní uzdravovatel z 90. let Tomáš Pfeiffer.
