Zpráva o stažení knihy Nevratné poškození, kterou mělo vydat nakladatelství Albatros Media, rozděluje společnost. Kniha americké publicistky a spisovatelky Abigail Shrierové s podtitulem "Jak naše dcery propadají transgenderové mánii" se na český trh nedostane, protože by podle vydavatele mohla poškodit transgenderovou komunitu.
Knižní vydavatelství Albatros přišlo se zarážející zprávou. Rozhodlo se, že nevydá již oznámenou knihu Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii. Kniha americké publicistky a spisovatelky Abigail Shrierové se na český trh nedostane, jelikož Albatros zrušil její vydání s tím, že by mohla poškodit určitou skupinu lidí - konkrétně transgender lidi. "Podporujeme diverzitu, vážíme si blízkého vztahu ke čtenářské komunitě a chceme vás ujistit, že nám vaše názory a podněty nejsou lhostejné," uvedlo vydavatelství v prohlášení.
Michel Foucault bývá kritiky spojován s tím nejhorším, co postmoderní filosofie vydala: relativismus, popírání svobody, tvrzení, že vše je konstrukt. Jeho dílo je nicméně pestré a plné napětí. Mnoho podnětného se soustřeďuje kolem konfliktního vztahu s Jeanem-Paulem Sartrem.
Cenného úspěchu dosáhla kniha filozofky Terezy Matějčkové Bůh je mrtev, nic není dovoleno vydaná pod hlavičkou vydavatelství Echo Media. Kniha esejí a rozhovorů získala nominaci na prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika. Dostala se tak do nejužšího výběru 33 nominovaných titulů napříč kategoriemi. Slavnostní vyhlášení ceny se uskuteční 18. dubna
Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“.
Budou ulice na Rohanském nábřeží pojmenované po filozofech z 18. a 20 století, nebo podle Rohanského království? U pražského nábřeží vzniklo 19 nových ulic, které mají být pojmenované podle významných filozofů z 18. a 20. století. Skupina odpůrců ale přišla s unikátní peticí a požadavkem, aby ulice nesly jména osobností z Rohanského království z fantasy světa Pána prstenů.
Jiří Petrbok pro pražský Vzlet připravil výstavu obrazů s názvem Pohádka. Jeho díla mají uhrančivou energii i jisté pnutí a divákovi nabídnou jiné světy, které mu ale budou velmi povědomé. Je to tím, že autor ve své tvorbě nepatrně posouvá realitu, překrývá známé situace i obrazy a skládá je do nových souvislostí. Jiří Petrbok – Pohádka, Galerie Vzlet, Praha, do 30. 9. 2024.
Daniel Hradecký je básník, který současné tuzemské poezii lije krev do žil, a to bez nadsázky. Každá jeho sbírka se snaží jít na hranu řečeného. Ta poslední Na cvičišti. Bojiště byla napsána v psychiatrické léčebně a skutečně v něčem představuje nelítostný slovní zápas, který autor musí nutně prohrát. „Poezie je především čekání,“ říká Hradecký, a proto i tento rozhovor trvalo uskutečnit několik měsíců. Poetický aristokrat s hrůznou duší, jehož každá věta je něco mezi zpovědí a drmolením. Všechno je ale nakonec svaté.
Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání.
„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“
Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.
Kritik Jiří Černý zemřel loni v létě v požehnaném věku sedmaosmdesáti let. Jako knižní autor snad odešel spokojen, jelikož poslední jeho knížka (ve smyslu poslední, na jejímž vzniku se mohl aktivně podílet) vyšla dva dny před jeho úmrtím: jmenuje se Napřeskáčku 4. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 2017 a 2018. Z názvu je zřejmé, že jde o čtvrtý díl řady – třetí (vybírající z autorových příspěvků z let 2015 a 2016) vyšel rovněž loni, druhý předloni (obsáhl výběr z let 2010 až 2014) a první (2005 až 2009) před třemi roky.
Alena Wagnerová představuje Sidonii Nádhernou jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život poznamenaly všechny pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – rozpad Rakousko-Uherska, nacistická okupace, odchod do exilu v Anglii, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá. Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, přeložil Vratislav Slezák, Argo, 248 str.
Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.
Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.
Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.
Řeka jako symbol Řeka jako cesta do nitra temnoty – komponovaný večer v rámci doprovodného programu k výstavě Praha zítra? Město a řeka. Na příkladu díla Josepha Conrada se přednáška zabývá symbolikou řeky v umění. Zazní úryvky ze Srdce temnoty a vybrané ukázky z filmových adaptací této nejslavnější Conradovy knihy včetně dalších filmů, které inspirovala. Řeka ve filmu, CAMP, Praha, 26. 1. 2024.
Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika
Fotograf Vladimír Birgus vystavuje v Kabinetu fotografie, který na kladenském zámku vede Jiří Hanke. Birgusovy fotografie jsou nearanžované, zachycují scény, v nichž se snoubí reálno se surreálnem. V konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé situace autor představuje mikropříběhy lidských životů. Vladimír Birgus: Samotáři, Kabinet fotografie, zámek Kladno, do 18. 2. 2024.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Ten nešťastný čtvrtek jsem odcházel kolem půl třetí od Josefa Kroutvora, který ve svém bytě na pomezí Žižkova a Vinohrad podával tradiční vánoční polévku pro pár přátel. Když jsme se loučili a přáli jsme si hezké svátky, dal mi Josef svou novou knížku fejetonů o Novohradských horách a v ní xerox svého fejetonu pro židovský časopis Roš Chodeš, kam občas píše. Kolem třetí jsem pak projížděl metrem stanicí Staroměstskou, kde vlak nestavěl, až potom jsem se dozvěděl proč. Josefovy dárky jsem odložil na stůl a dostal se k nim znovu až po Novém roce. Ten fejeton, se kterým jsem jel kolem fakulty, se jmenuje Čapkův revolver…
Rozhovor o nakladatelské sezoně jsme vedli tři dny před Štědrým dnem, kdy nebylo známo, jak dopadla vánoční knižní sezona, tradičně nejsilnější v roce. Prognózy nebyly dobré. V Salonu Echa se sešli zástupci tří přístupů: za velké producenty končící šéfredaktor Euromedií Antonín Kočí, za ty střední šéfredaktor a jednatel nakladatelství Portál Martin Bedřich a za ty malé spolumajitel a redaktor nakladatelství Zeď Jan Dražan.
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Michael Rittstein se v pražském Museu Kampa představí unikátním výběrem z malířského díla. Tentokrát s důrazem na stěžejní práce ze soukromých sbírek v kombinaci s výběrem z tvorby posledních tří let. Většina obrazů si odbude výstavní premiéru, některé z nich se do Čech vracejí po desítkách let ze zahraničních kolekcí. Michael Rittstein – Nohy na stole, Museum Kampa, Praha, do 10. 3. 2024.
Desítky lidí přišly v pondělí před polednem ke hrobu spisovatele Karla Čapka v Praze na Vyšehradě. Setkání se koná prakticky pravidelně ve výroční den jeho úmrtí v roce 1938. Scenárista a publicista František Novotný vyzdvihl v projevu Čapkovu moudrost a "člověčinu", mravní hodnoty i smysl pro nadhled a humor. Čapek zemřel před 85 lety na následky zápalu plic, v době událostí roku 1938. Těžce nesl tehdejší mnichovskou dohodu a po ní následující kapitulaci
Izraelský spisovatel Amoz Oz, který v těchto dnech před pěti lety zemřel, vstával v pět a ještě před ranní kávou se odcházel projít do Negevské pouště. Pane Ozi, proč to děláte? zajímalo mě v rozhovoru k jedné z příležitostí, kdy byl navržen na Nobelovu cenu. Odpověděl: Pomáhá mi to srovnat si věci do patřičných proporcí. Když pak v rádiu slyším politiky, jak se zaříkají nějakým nikdy a navždy, vzpomenu si na kameny v poušti, jak se smějí. Bez pouště za prahem, lítala jsem za podobným účelem před lety okolo Vánoc do Asie. Člověka to srovná do latě privátně i kulturně.
Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.
Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.
Knihy ze soutěže o nejkrásnější českou knihu roku si můžete prohlédnout v Pražákově paláci v Brně. U děl je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování. Porota ocenila ty nejlepší tituly v sedmi žánrových kategoriích, vybrala zajímavé studentské práce a udělila ceny ve speciálních kategoriích. Nejkrásnější české knihy roku 2022, Moravská galerie v Brně, do 29. 3. 2024.
