S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Pro Vladimira Putina to určitě bude jedna z největších politických zkoušek. Poprvé od jeho nástupu do prezidentského úřadu zažívají Rusové výrazný pokles životní úrovně.
Dvacet let v ruském trestním táboře by měl strávit ukrajinský filmař Oleh Sencov. Podle rozsudku vojenského soudu v Rostově na Donu měl na anektovaném Krymu chystat teroristické útoky.
V Moskvě došlo v polovině srpna k dalšímu fyzickému útoku na umělecká díla znázorňující Krista nebo Jana Křtitele způsobem, který někteří „pravoslavní aktivisté“ považují za „urážející jejich city“.
Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky budoucí prezident Putin pořádá slavnostní charitativní večer.
Ruský historik Andrej Zubov se u nás stal již jakousi mediální hvězdou – vždy, když se v České republice objeví, vycházejí tu s ním série rozhovorů, jeho názory tisknou v novinách a časopisech, mluví v televizi.
Snaha evropských politiků udržet krachující Řecko v eurozóně byla zdůvodňována mimo jiné tím, že je nutno zachovat jednotu a bezpečnost Evropy, kterou by případný „grexit“ ohrozil ani ne tak ekonomicky jako spíše politicky.
Jak reagovat na cenzuru a kriminalizaci uměleckých děl? Jaký postoj zaujmout?
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Někdejší ředitel Rádia Svobodná Evropa Jeffrey Gedmin přijel v květnu do Prahy, aby na rumunské ambasádě pronesl řeč při příležitosti ocenění ředitelky moldavského vysílání Rádia Svobodná Evropa Oany Serafimové
Ideálem většiny domácích miliardářů je, aby se co nejméně psalo o jejich obchodech a cestách k bohatství. A když už se o nich referuje, tak o jejich charitativních a jiných ušlechtilých aktivitách, jež se snaží prezentovat jako svou vlídnou tvář. Nejlépe se mimo zájem veřejnosti daří obchodovat ropnému a plynařskému magnátovi Karlu Komárkovi.
„My se Rusů nebojíme, srpen jim oplatíme,“ hlásaly transparenty na mistrovství světa v hokeji v roce 1969. Prožívají Češi i dnes hokej víc než jako obyčejný sport? A proč jsou někteří rodiče malých hokejistů ochotní jít do krajností?
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Americká energetická revoluce ropy a plynu z břidlic, která už nějaký čas mění poměry ve světové ekonomice, bude čím dál víc ovlivňovat geopolitickou rovnováhu. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) Američané už před třemi lety předstihli Rusko a stali se největším producentem zemního plynu na světě.
Panuje v Česku rusofobie? Umocnilo ji agresivní chování Ruska během posledního roku? Nezatmívá nám náš postoj možnost poznat, čeho se na Rusku vlastně máme bát? A jsou Rusové opravdu předurčeni k vládě pevné ruky?
Pobaltské státy čelí nejvýraznější bezpečnostní hrozbě od obnovení své státnosti v roce 1991. Jejich poloha spojnice mezi Ruskem a Evropou byla vždy dvojznačná. Oboustranně prospěšné hospodářské vztahy se střetávaly často s protikladnými politickými a strategickými zájmy. Region se může snadno stát obětí širšího konfliktu v Evropě.
Svět kolem nás se změnil. Současně jsme konfrontováni s válkou na rusko-ukrajinském pomezí a s Islámským státem na Blízkém východě. Je česká armáda připravena na nové úkoly? Co přesně umí, jak platná by byla v případě útoku Ruska na některý z pobaltských členů NATO?
Vražda ruského opozičního politika Borise Němcova, jež tak či onak jde na vrub Kremlu, znamená začátek nové, temné kapitoly v současném ruském vývoji. Proč je možné tak jistě tvrdit, že za Němcovovou smrtí stojí Kreml? Protože pokud Kreml vraždu přímo nenařídil, je přinejmenším přímo zodpovědný za atmosféru nenávisti, která udělala z lidí jako Boris Němcov veřejné škůdce.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Nedávno měl Serhij Prytula, třiatřicetiletá hvězda ukrajinského showbyznysu, nehodu. Z převráceného auta vylezl bez zranění, prý za ni mohlo počasí a hlavně únava
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali bývalý ministr Zemanovy vlády a pozdější velvyslanec České republiky v Rusku Jaroslav Bašta, politolog Michael Romancov a diplomat Štefan Füle, který měl v Evropské komisi na starosti jednání s Ukrajinou o asociační dohodě, než jednání v listopadu 2013 zkrachovala a následoval Majdan. (O Fülem se spekuluje jako o budoucím členu týmu evropského prezidenta Donalda Tuska.) Bouřlivá byla i diskuse v Salonu a nevyhnutelně došlo i ke sporu o příčinách a dosavadním průběhu krize na Ukrajině.
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
Jaká je předběžná bilance Majdanu na Ukrajině, vyšel Vladimir Putin z této konfrontace vítězně, nebo oslabený? A co Rusko, zvětšilo se v očích Západu v nafouknutého strašáka, nebo je to stát na pokraji zhroucení?
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
„Americká barevná revoluce a Juščensko byl mezikrok, který prohloubil bídu a upevnil moc oligarchů. Dnes mají demokraticky zvoleného oligarchu hitlera Porošenka, pro něhož je označení za banderovce (podle ukrajinského esesáka Bandery) věcí cti. Myslí si účastníci slaboduché hry s červenými kartami, že tento proces zabrzdí, kdykoli vyjdou do ulic? Až dosadí hitlera, budou smět do ulic jen spontánně jásat. Vazalové USA nejsou na straně vítězů.“
Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou.
Jeho dílo prostupuje násilí. Kniha Motýlí kůže, která nyní vychází v češtině, se stala v Rusku mezi mladou generací kultovní záležitostí. „Bohužel je nemožné vyhnout se násilí...
Vývoj kurzu rublu v posledním roce připomíná skluzavku, navíc takovou, jejíž úhel se v posledních dnech neustále zostřuje.
Džbán jako kdyby se naplnil říjnovou návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Číně. Ale už několik měsíců předtím, po vyjádřeních prezidenta i jeho předchůdce Václava Klause a koneckonců i několika ministrů k dění na Ukrajině, se začaly ozývat obavy o příslušnost České republiky k Západu.
