Džbán jako kdyby se naplnil říjnovou návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Číně. Ale už několik měsíců předtím, po vyjádřeních prezidenta i jeho předchůdce Václava Klause a koneckonců i několika ministrů k dění na Ukrajině, se začaly ozývat obavy o příslušnost České republiky k Západu.
Nejde o nic menšího než o informaci, že nacionalistická a radikálně pravicová Národní fronta ve Francii pracuje v žoldu Ruska a jeho prezidenta Vladimira Putina. Přinesl ji francouzský internetový deník Mediapart, který zjistil, že Národní fronta Marine Le Penové získala úvěr devět milionů eur od První česko-ruské banky se sídlem v Praze.
Podle tajného plánu ministra průmyslu Jana Mládka se v Temelíně a v Dukovanech postaví čtyři nové atomové reaktory, které prý mohou odvrátit hrozící krach tuzemské energetiky. Jejich hlavním účelem však bude posílení ruského vlivu ve střední Evropě.
Západ je dnes pod velkým tlakem Ruska. Nejenže Rusko má politickou, diplomatickou, rozvědnou a silovou strategii, která směřuje k dosažení politických cílů. Rusko má po dlouhé době neúspěšného přibližování se Západu dnes i ideologii, která říká, proč se mu nebude blížit, proč je ruská civilizace lepší a proč je Západ v úpadku.
Rusko úspěšně rozbíjí Ukrajinu, o část území ji už zřejmě obralo definitivně. Západ tomu jen přihlíží. A ještě někdo se dívá. Můžeme na to dát krk, že ten, kdo pečlivě analyzuje, co se letos dělo a děje na Krymu a na Donbase a jak reaguje mezinárodní společenství, je Čína.
Začíná se naše politika podobat té ruské? Na první pohled nic nemůže být vzdálenější. V naší politice intelektuály vystřídali lídři či manažeři s citem pro lidovost; vojácké vystupování Putina, jeho rodokmen KGB, průhledně fabrikované historky o jeho mužných fyzických výkonech – to vše je nám buď odporné, nebo k smíchu. Ve skutečnosti však procházka vnitřkem ruského politického soustrojí přináší docela silný šok z poznání.
V historii komunálních voleb nikdy nekandidovalo tolik stran a hnutí jako tentokrát. Tak velké množství zájemců o vládu nad radnicemi se ovšem přihlásilo pouze z toho důvodu, aby se na radnicích nic neměnilo. Česko tím kopíruje cestu, po níž se už koncem devadesátých let vydalo Rusko, cestu řízené demokracie.
Barack Obama popsal už ve své knize Sny mého otce, jak našel víru v chicagské kongregaci, kterou vedl reverend Richard Wright. Šlo o společenství sdružující zejména úspěšné černošské členy vyšších středních vrstev, jeho členkou bývala nejbohatší černá Američanka Oprah Winfreyová.
Vladimira Putina by za prezidenta chtěly tři čtvrtiny Čechů, hlásají na své titulní straně v Praze vycházející ruské noviny Inform Praga. Výsledky ankety, přejaté z českého portálu Parlamentní listy, jíž se údajně zúčastnilo 90 tisíc respondentů, kteří dále uvedli, že neoblíbenějším národem v Česku jsou Rusové, určitě zasluhují pozornost. Mimo jiné i proto, že Vladimira Putina za prezidenta ještě nedávno nechtěli ani pražští Rusové. Alespoň podle výsledků posledních prezidentských voleb z roku 2012 na ruské ambasádě v Praze, kde jasně zvítězil protikandidát Michail Prochorov.
Rusko stále tvrdošíjně popírá, že na Ukrajině bojují jeho vojáci. Někteří tam sice prý náhodou „zabloudili“ a ti, co se vracejí domů v rakvích, zase zahynuli „na cvičení“ kdesi na ruském území. Začít válku klamem a podvodem není však nic neobvyklého. Historie zná příkladů dost.
Ve své vlasti má ruský spisovatel Viktor Jerofejev pověst nekonformního intelektuála, provokatéra, někdy až káleče do vlastního hnízda. Nezůstal jí nic dlužen ani v rozhovoru pro Týdeník ECHO, který s ním mluvil o válce na východě Ukrajiny, o rozdílech mezi ruským a ukrajinským národem, o Krymu i tom, proč je Moskva jedním z nejúchvatnějších měst dnešního světa.
Koho chtěl ruský prezident Vladimir Putin zasáhnout potravinářskými sankcemi? Hlavními oběťmi budou nakonec hlavně Rusové ze středních vrstev, kteří si zvykli na západní sortiment, na nějž si teď budou muset nechat zajít chuť. Právě oběti svých lidí jsou ale tím, co je Rusko – na rozdíl do Západu – připravené nasadit.
Obama ve škodovce jezdit nebude, Rusové ano! opírá se do protiputinovských sankcí „nezávislý zpravodajský portál“ Aeronet.cz, který je údajně „připravovaný českými a slovenskými krajany žijícími v Holandsku, Rusku a v USA“. Příspěvky nejsou podepsány celými jmény a dikcí připomínají sovětské okupační noviny z roku 1968. Oproti těm jsou však v bezchybné češtině.
Michail Chodorkovskij patřil k první vlně ruských oligarchů-privatizátorů. Můžeme si je představovat na základě našich zkušeností, akorát že v postsovětských poměrech bylo všechno brutálnější a primitivnější, stát byl ve srovnání s naším mnohem rozloženější. Zatímco u nás existovaly průmyslové podniky, o něž mohli mít zájem renomovaní zahraniční výrobci, v Rusku jediné, co mělo hodnotu, byly podniky dobývající nerostné suroviny.
K výrokům prezidenta Miloše Zemana se stojí za to vracet kvůli poněkud překvapivému zjištění: jsou to vlastně na domácí scéně jediné komentáře k situaci na Ukrajině, které vykazují stopu strategického uvažování. Ostatní politici se omezují na konstatování (svého) stavu, a to vlastně platí bez ohledu na to, komu fandí: jsou pobouření, znechucení, šokovaní, litují, varují, připomínají to či ono.
Rusko a Ukrajina, respektive ozbrojený konflikt, který Rusko na Ukrajině vyvolalo, byly zásadním způsobem ovlivněny katastrofou malajsijského letadla. Teprve tato otřesná událost, de facto vražda až tří set nevinných a s konfliktem nic společného nemajících cizinců, způsobila, že se Moskva konečně ocitla pod intenzivním tlakem nejenom USA, ale i řady dalších států a snad i dosud váhající EU.
