Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu bylo značně bouřlivější než předešlé ročníky. Americký prezident Donald Trump tam přijel s požadavkem řešit status Grónska, velký ohlas měl projev kanadského premiéra Marka Carneyho o konci světového řádu, tak jak jej známe, byla tam založena Rada míru, jakási Trumpova OSN. Výsledkem byl nespočet komentářů a úvah o nevratných změnách, konci globalizace a novém multipolárním světě.
Prezident USA Donald Trump označil Grónsko za klíčové pro národní bezpečnost Spojených států a vyzval NATO, aby Washingtonu pomohlo ostrov získat. Evropští spojenci přitom připomínají právo ostrovanů rozhodovat o vlastní budoucnosti a odmítají americké ambice vojenskou silou. Americká administrativa v posledních týdnech otevřeně hovoří o svých ambicích získat Grónsko, které je dánským autonomním územím.
Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně ukázaly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Madura, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společný jmenovatel. V souladu s před měsícem publikovanou Národní bezpečnostní strategií Spojené státy nejen potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem: Mají zbraně a nebojí se je použít.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro a jeho manželka jsou ve vězení v New Yorku, kam je převezly americké jednotky, které je po úspěšné operaci zatkly v Caracasu. Znamená to, že tím skončil i venezuelský režim, k němuž za časů prezidenta Cháveze upínala naděje západní radikální levice? Jak ta diktatura v současnosti funguje a jak dnešní Venezuela vypadá? O co se režim opírá a jakou má perspektivu?
Po bleskové eliminaci venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterou se Spojeným státům podařilo získat kontrolu nad jedním z největších nalezišť ropy, o něž usilovaly i Čína a Rusko, oznámil Donald Trump záměr získat pro USA Grónsko, součást Dánska. To není nový nápad druhé Trumpovy administrativy, i když se to takto často (a mylně) tvrdí, ani nejde o bláznivou ideu nevyzpytatelného vládce Bílého domu. Na poplach bije nejen Dánsko, ale i řada známých představitelů liberální demokracie v Americe i Evropě. V tomto vydání Echa o tom dobře píše Maciej Ruczaj.
Na překvapivou státní návštěvu do Kyjeva se minulý pátek vypravil ministr zahraničí Petr Macinka. Cesta následovala po protiukrajinském „novoročním projevu“ Tomia Okamury, kterým předseda sněmovny vyprovokoval ukrajinského velvyslance v Praze Vasyla Zvaryče k výzvě, aby orgány českého státu a občanská společnost zvážily Okamurovy výroky a „posoudily jejich slučitelnost s vysokou státní funkcí“.
Americký ministr zahraničí Marco Rubio řekl členům Kongresu, že prezident Donald Trump chce Grónsko od Dánska koupit a nyní tam neplánuje podniknout vojenskou invazi, napsal deník The Wall Street Journal (WSJ). Rubiovo vyjádření přichází v době, kdy Trump a vysocí představitelé jeho administrativy veřejně odmítají vyloučit možnost ovládnutí Grónska za použití vojenské síly. Rubio podle WSJ sdělil zákonodárcům, že Bílý dům se svou rétorikou snaží přimět Dánsko k vyjednávání.
Do druhého roku vládnutí vstoupil americký prezident Donald Trump ohromujícím způsobem. Rozkázal svým elitním vojákům, aby vletěli na území cizího státu a zatkli jeho prezidenta. Svět ustrnul, když viděl, jak byl prezident Venezuely Nicolás Maduro během pár hodin zajat a odvezen. Všeobecně se ví, že Maduro reprezentoval bezohledný režim, který zemi s největšími světovými zásobami ropy vedl k chudobě, kvůli níž z ní odešlo osm milionů lidí, zřejmě se podílel na obchodu s drogami, udržoval spojenecké vazby s Ruskem, Čínou, Íránem či Kubou.
O víkendu jsme dostali ukázku toho, jak to vypadá, když se supervelmoc rozhodne chovat jako supervelmoc. Spojené státy zaútočily na Venezuelu, a zatímco americké letectvo bombardovalo podle libosti vojenské cíle, speciální síly Delta Force si došly pro venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a odvezly ho ze země. Američané ho nyní hodlají soudit. Jaké jsou závěry z celé operace? Zaprvé: Americká armáda je stále nejmocnější a nejlepší na světě. Pokud jde o konvenční operace, nemá na planetě sobě rovného.
„Spojené státy a Venezuela můžou být ve válce v řádu dnů.“ Titulek newsletteru britského deníku The Daily Telegraph je z 3. prosince, ale mohl vyjít v podstatě kdykoli v posledních dvou měsících. Spekulace o americkém úderu na Venezuelu připomínají limitní hodnotu v matematice. Moment začátku vojenské akce se neustále přibližuje, ale zatím nenastal. A jestli někdy nastane, zřejmě neví ani sám Donald Trump. Nátlak na Venezuelu je značný. Američané v Karibiku rozmístili na 15 tisíc námořníků a mariňáků, 11 válečných plavidel a nejmodernější letadlovou loď USS Gerald R. Ford.
Minulý týden se do popředí pozornosti opět dostal závod ve vývoji umělé inteligence mezi Amerikou a Čínou. K tématu se totiž vyjádřil Jensen Huang, šéf americké společnosti Nvidia, jedničky mezi výrobci grafických karet a čipů (bez jejich pohonu se trénování AI modelů neobejde) a firmy s nejvyšší tržní kapitalizací na světě v hodnotě neuvěřitelných 4,5 bilionu dolarů (což je několikanásobně více než roční HDP celé České republiky). Huang byl tázán na to, jak moc jsou Spojené státy napřed v porovnání s čínskými protivníky, načež vyrukoval s ne úplně utěšující odpovědí: napřed sice celkově jsou, ale ne o moc. A udržení náskoku do budoucna rozhodně není samozřejmostí.
Na frankfurtské knižní veletrhy obvykle nepatří ostrá geopolitická slova. Letos se však z kulturní události stalo diplomatické drama. Německý ministr kultury Wolfram Weimer vyvolal bouřlivou reakci ze Spojených států poté, co ve svém projevu obvinil americké a čínské technologické firmy z „digitálního kolonialismu“ a „organizovaného rabování“. Informuje například německý Bild. Reakce z USA přišla vzápětí.
Americký ministr obrany Pete Hegseth nařídil stovkám nejvyšších amerických vojenských velitelů, aby se příští týden shromáždili na základně námořní pěchoty v Quanticu ve Virginii. Důvod tohoto setkání nebyl uveden, což vyvolalo spekulace napříč armádními složkami. O zprávě informují zahraniční média včetně The Washington Post. Rozkaz ke shromáždění se týká všech velících důstojníků s hodností brigádního generála a vyšší a jejich nejbližších poradců, včetně těch, kteří slouží v zámoří.
V minulých dnech se horečnatě vyjednávalo o konci války na Ukrajině. Nejdřív se sešel americký prezident Donald Trump se svým ruským protějškem na Aljašce. Pak do Bílého domu zavítal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj doprovázený sedmi evropskými lídry. Nesly se zvěsti o možném setkání Zelenského s Putinem. O bojích o Ukrajinu jak na diplomatickém, tak na válečném poli hovoříme s politologem Branislavem Slantchevem z Kalifornské univerzity v San Diegu.
Ministerstvo financí ve své srpnové makroekonomické predikci očekává letos růst české ekonomiky o 2,1 %, který bude tažen především vyšší spotřebou domácností, vládními výdaji a akumulací zásob. V roce 2026 by měl růst pokračovat obdobným tempem, přičemž investiční aktivita začne opět nabírat na síle. Inflace by měla být podle MF stabilní mírně nad 2 % a míra nezaměstnanosti nízká. Predikce je klíčovým podkladem pro tvorbu státního rozpočtu na rok 2026.
Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem, ke které se na poslední chvíli přidaly i Spojené státy, skončila. Je nepochybné, že větší šrámy utrpěl Írán. Izrael ponížil jeho ozbrojené síly, když během pár hodin získal naprostou leteckou nadvládu, cílenými útoky zabil třicet vysoce postavených vojenských velitelů a čtrnáct jaderných vědců, bombardoval vojenská a jaderná zařízení po celé zemi i symboly režimu. Nyní nastává vyhodnocení následků. Splnila izraelská operace svůj cíl zničit, či alespoň značně poškodit íránský jaderný program? A jaké budou geopolitické dopady?
Osmdesáté výročí konce druhé světové války si připomínáme v unikátní atmosféře, kdy už déle než tři roky probíhá válka na Ukrajině a na ceremonie ke konci války v Evropě nejsou zváni představitelé Ruska. Můžeme Vladimira Putina, byť i jen částečně, srovnávat s Adolfem Hitlerem? Nebo jsou naopak slova jako Mnichov a appeasement sugestivní zkratky, které nám znemožňují číst reálně současnost a komplikují hledání východiska z války?
Ukrajinu by bylo možné v rámci mírových dohod rozdělit jako Berlín po druhé světové válce, navrhuje Keith Kellogg, zvláštní zmocněnec amerického prezidenta Donalda Trumpa pro Ukrajinu a Rusko. Po porážce nacistického Německa bylo hlavní německé město rozděleno na americký, britský, francouzský a sovětský sektor, který byl později v éře studené války od zbytku metropole oddělen zdí.
Talleyrand, Metternich, Bismarck, Kissinger. Tyto velikány světové diplomacie spojuje trpělivost, pracovitost a cynismus, které každému v jeho době dovolily do velké míry určovat světovou politiku. Americký prezident Donald Trump by jejich úspěchy jistě rád napodobil – jeho triumfem má být ukončení války na Ukrajině.
Smršť exekutivních příkazů, již prezident Trump rozpoutal po své inauguraci, možná nebyla přímo připravena se záměrem zahltit publikum a vyvést ho z rovnováhy, ale nevyhnutelně to byl její účinek. Vést všechny vršící se příkazy v patrnosti a zmapovat jejich možné dopady je nad síly jednoho člověka. Mezi exekutivně velmi snadné, symbolické příkazy určené hlavně k upoutání pozornosti patří klasicky trumpovsky bombastické rozhodnutí přejmenovat Mexický záliv na Americký záliv. Rozhodnutí vrátit se ke staršímu pojmenování nejvyšší hory USA Mount McKinley je podobné, ale odkazuje na přece jen zajímavější historii.
Z konstatování, že Spojené státy jsou politicky a společensky hluboce rozdělené, se dávno stala celosvětově přijímaná rutinní pravda. Často doplňovaná poznámkou zasvěcených, že míra tohoto rozštěpení Ameriky se spíš zvyšuje. Příkopy jsou postupem času hlubší, neporozumění obou hlavních politických a ideových táborů – zhmotněných do dua klíčových politických stran – zásadnější, intenzita nesvornosti silnější, možnost dohody na čemkoli obtížnější. Tento text se nechce věnovat analýze toho, jak, proč a kdy přesně toto „rozpojení země“ vzniklo.
