Budova soukromé dánské školy není jen místem, kam studenti chodí nabírat nové vědomosti a rozvíjet svůj potenciál. Díky inovativnímu řešení je současně technologickým experimentem a solární elektrárnou, která sama o sobě slouží jako učební pomůcka. Školní budovy vždy byly specifickým architektonickým úkolem. Jejich podoba přitom pěkně ilustruje, jakým směrem se vzdělávací systém té které doby a daného státu ubíral. U nás dobře známe školy z období Rakousko-Uherska.
Prázdniny jsou fuč, nastává léto babí. S ním přichází i čas, kdy se k dalšímu předělu chystá zdejší výstavnická sezona. Některé expozice s počátkem podzimu končí, jiné s koncem léta začínají, a tak se podívejme, co v tomto čase uvádí jedna z vyhlášených galerií, GASK v Kutné Hoře. Jelikož je toho víc, než co tento text může obsáhnout, vybíráme tři kousky: František Štorm i Jiří Surůvka nabízejí krásu a rozjímání vyvěrající z humorného gesta – první si dobírá okolí anekdotickým šklebem, druhý převrácením běžných vzorců.
Znáte Indii? Víte něco o její historii a kultuře? Určitě! Vždyť každý z nás několikrát za život začal cvičit jógu, všichni máme rádi kuře tandoori, v Šiva shopu nakupujeme vonné tyčinky či esenciální oleje, svého času jsme hledali inspiraci v českém překladu Kámasútry a na Netflixu sledujeme Delhi Crime či aktuálně Sacred Games… Naše znalosti Indie jsou vlastně mnohostranné, ale zároveň stereotypní a povětšinou poněkud konzumní. Pro toho, kdo hledá cestu k hlubšímu poznání, a především pochopení kultury tohoto mnohonárodnostního státu, je tu kniha Indické odlesky.
Navštivte Muzeum v přírodě Zubrnice a pomozte oživit starý svátek sklizně slavený na konci žní. Pro návštěvníky muzea je k běžným prohlídkám připraven doprovodný program. Zájemci se naučí péct sladké dobroty, nakládat zelí nebo moštovat jablka, ke koupi budou například originální modely z krojového ateliéru Pavly Hampton. Dožínky v Zubrnicích, Muzeum v přírodě Zubrnice, 9. 9. 2023.
Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak,
„Celý den drobně prší,“ napsal si kdysi do deníku Jaroslav Foglar a tento banální záznam počasí se stal nyní titulem knižního vydání jeho deníků. Co bychom za to mnozí dali. Den, který proprší, všichni známe a, pravda, můžeme se na něj i těšit. V takovém dni se hezky dospíte. Uděláte si kávu, sednete si na verandu a koukáte, jak prší. V zahradě nemusíte nic. Přece ani nemůžete. Zato si můžete číst, poslouchat hudbu, hrát si na něco nebo mlčet a přemýšlet. Soustavný déšť je tomu skvělý parťák. Zahrada pookřívá. Co se v ní vlastně děje?
Po několikaletých sporech ohledně zamýšlené demolice jedné výrazné brutalistické stavby v Berlíně je konečně jasno o jejím dalším osudu. Budova, která i navzdory svému nepřívětivému zevnějšku a kontroverzní funkci získala kultovní postavení v rámci poválečné architektury, zůstane stát a dostane se jí náležité péče.
Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.
Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.
Výstava Jana Vytisky představí jeho nejnovější práce, ale i některé starší, aby nám ve společné kombinaci ukázaly výjimečnost jím zvolené umělecké cesty. Vytiskova malířská technika ve spojení s obsahovým sdělením se dotýká existenciálních témat a otázek mířených na nás všechny.
Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.
Merton Borders v oxfordské botanické zahradě zakládal James Hitchmough na podzim 2011 a na jaře 2012 coby převážně seté společenstvo, do něhož bylo dosázeno zhruba 15 % rostlin. Vybíral květenu z Velkých planin Spojených států, vysokých poloh Jižní Afriky a od středozemní flóry až po střední Asii. Tedy obecně rostliny tolerující slunce, sucho a výkyvy podmínek. V mnoha směrech šlo o vizionářský počin, na který stojí za to po deseti letech zkoumavě pohlédnout z našeho středoevropského pohledu.
Jisté je, že snímek ONEMANSHOW: The Movie bude hit, minimálně premiérový víkend tomu nasvědčuje. Projekcí totiž bylo nejvíc, co jich kina pamatují, ostatně přidávány byly jedna za druhou, jelikož jejich první várka se brzy vyprodala, takže kinaři vyšli vstříc maximalizované poptávce. Například konkrétně v multikině v pražských Letňanech to vypadalo tak, že k prvnímu promítání, začínajícímu „vtipně“ minutu po půlnoci, aby se přesně dodržel avizovaný premiérový filmový termín 17. srpna, byla vždy s odstupem minuty přidána ještě tři další představení.
Ve čtvrtek 24. srpna si připomínáme sto let od narození největšího českého architekta druhé poloviny dvacátého století. Se jménem Karla Pragera (1923–2001) si spojujeme především výrazné solitéry vyzařující svou modernost, jeho vůbec první realizace jsou přitom ze zcela jiného soudku. „Architektura není výkres, ale postavený dům.“ To bylo jedním z kréd architekta, jehož stavby provokují i půl století po dokončení. Karel Prager neodmítl žádnou sebevětší výzvu, projekt nikdy nenechal nedodělaný a pro většinu z nich doslova dýchal.
Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.
Poslední srpnovou sobotu se i letos v Třebízi uskuteční Staročeský jarmark. Nebudou chybět stánky s rukodělnými výrobky, přírodní produkty nebo ukázky řemesel. Pro děti přijede staročeský ručně poháněný kolotoč. Atmosféru dokreslí živá lidová hudba. Vstupné zahrnuje i možnost navštívit stálé expozice muzea. Staročeský jarmark, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, 26. 8. 2023.
Netrpělivý čtenář těchto cestopisných zápisků by se zajisté už rád dověděl, jak dopadla výzkumná cesta po Horní a Dolní Lužici, které jsme zde věnovali čtyři pokračování. Teď snad už konečně dorazíme k cíli. Minule jsem skončil v autobuse, jenž mne vezl z postindustriálního města Weißwasser do lázní Muskau, jazykem zbylých Lužických Srbů Mužakowa. Činí to asi deset kilometrů a jede to tam asi půl hodiny, neboť se objíždí kdejaké stavení, z nichž některá ještě vzdorovala zateplovacímu teroru, takže se na ně dalo se zájmem pohledět, jiná už podlehla a vypadala jako univerzální krabice.
Poprvé jsem viděl hadici v anglické zahradě již před mnoha léty. Ne že by tento poněkud „zlomyslný“ vynález neznali, to ne, ale používali jej zejména pro první zalití po výsadbě. O další se obvykle postaral prostě déšť. Jako přípojné body sloužily v celé zahradě pouhé dva kohoutky sveřepě fungující od třicátých let. Když jsme odhalovali podobně prostý zavlažovací systém u nás v zahradě premiéra Antonína Švehly, neskrývali jsme překvapení. Jak to uzalévali?
Prostorová křivka vinoucí se krajinou. Tak popisují architekti koncept dvacátého pražského mostu přes Vltavu, díky němuž došlo takřka po čtvrtstoletí plánů a příprav k přímému propojení Karlína s Holešovicemi. Lávka vyniká svou strohou estetikou, zaujme ale i uměleckým přesahem a vyspělým konstrukčním materiálem.
Na Horních Rakousích, jedné z devíti spolkových zemí Rakouské republiky, je nejzvláštnější, jak smíchaně působí. Řekne-li se Tyrolsko, každý tak nějak tuší. Hory, údolí, v zimě lyžování. Zato ten, kdo kdo by si objednal průvodce po Horních Rakousích, viděl by tu věc starou 1700 let a o pět minut později něco, co ještě nemají ani na Západě. Z toho by mohl být poněkud nesvůj.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
Slovo fúze přesně vystihuje práce Jany Šárové – charakterizuje inspirační i formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu navázány na osobní život, na stranu druhou jde o osobitou syntézu vizuálních vlivů. Obě platformy se překrývají a jejich splynutím vzniká plnohodnotná kvalita obrazu.
Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.
Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.
To je mi novina. To přece bylo vždycky. Aby ne. Park byl k tomu jaksi vynalezen, aby do něj chodili lidé a líbilo se jim tam. Někdy trochu pozapomínáme na to, proč tu vlastně parky jsou. Z čeho vznikly? Stařičké snímky z dob počátků fotografie tu a tam zachytí tehdy velice módní nové promenády, parky a stromořadí. Často tedy jen jaksi zbytkově při zachycení dobové parády a slavných dějů. Parky jim byly vděčnou kulisou a to leccos dokazuje. Společnost je potřebovala.
Z meziválečného Československa se dochovalo hned několik krásných veřejných koupališť pod širým nebem. To architektonicky vůbec nejcennější najdeme ukryté mezi stromy a skalami nad slovenským lázeňským městečkem, kde brněnský funkcionalista Bohuslav Fuchs vytvořil jedinečnou symbiózu stavby s přírodou. Občas je potřeba zariskovat, aby mohlo vzniknout něco výjimečného. V dějinách architektury je takových příkladů mnoho – jedním z důkazů je venkovní koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích.
Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury (Pavel Tigrid – pozn. red.), přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.
Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera).
Výstava Czech Nature Photo probíhá v nově vybudovaném výstavním sále v centrální části pražské botanické zahrady. Nabízí výběr 32 nejlepších i oceněných fotografií zkušených českých a slovenských fotografů a 12 snímků z juniorské kategorie, jimž se podařilo zachytit jedinečnost volné přírody. Czech Nature Photo, Botanická zahrada v Troji, Praha, do 1. 10. 2023.
Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.
