Dlouhou dobu to bylo území nikoho, které od zástavby odřezávala čtyřproudová dálnice. Pak si ale město Quebec uvědomilo, že několik kilometrů dlouhé pobřeží skýtá obrovský potenciál, jaký žádná moderní metropole nemůže ignorovat, a zahájilo ambiciózní projekt jeho transformace na rekreační, sportovní a kulturní distrikt. Zpřístupňování řek, jezer nebo zálivů v rámci zastavěného území měst v posledních dvou třech dekádách nabírá na intenzitě.
Americká gotika Granta Wooda je jeden z nejznámějších obrazů dvacátého století, přitom je, jak jen může být, „nemoderní“. Jsou na něm s dokonalou precizností zobrazeni dva američtí venkované, farmář s dcerou (není to manželka, jak se mnoho lidí domnívá), on drží vidle, ona se dívá přísně, za nimi je arkýř s „gotickým“ oknem, celé je to velmi puritánské, zároveň jaksi mystické a také trochu groteskní. Obraz je z roku 1930, v té době v Evropě vládne v umění avantgarda, Picasso, Dalí, surrealisté, abstrakce a za dvacet let se „nejameričtějším“ obrazem stanou cákanice Jacksona Pollocka.
Umění má schopnost spouštět v hlavě diváka či čtenáře nejrůznější asociace, sledování příběhu nějaké postavy ho může přivést třeba k myšlenkám na příběh vlastní, účinkem uměleckého díla třeba jinak nebo intenzivněji nasvíceným může evokovat vzpomínky na to, co se stalo, nebo třeba nestalo, ale stát mohlo, snad i mělo, může vést k tomu, že začne vést nějakou novou konverzaci se světem. Šestidílná minisérie Eric na Netflixu tuhle schopnost navozovat asociace nepochybně má, navíc silnou.
Kdyby Horácké divadlo v Jihlavě hrálo fotbal, určitě by nekopalo druhou ligu jako FC Vysočina Jihlava, ale směle by mohlo konkurovat i nejslavnějším pražským klubům. Může za to i jeho nový umělecký šéf, jeden našich nejuznávanějších divadelních režisérů Michal Zetel. Jeho cílem je udělat nejlepší regionální divadlo na světě, přičemž slovo regionální nevnímá negativně. Asi i proto krátce po svém nástupu odrežíroval původní muzikál Nad Sázavou, který se poťouchle s až jakousi „sklepáckou“ podvratností strefoval do jednoho z nejdéle provozovaných českých hnutí – trampingu.
A prosím vás, už tam máte pamětní desku? zeptal jsem se Magdy Vášáryové, když jsem se ocitl po jejím boku na besedě o Karlu Schwarzenbergovi na Světě knihy, tedy ještě v Praze. – A ona řekla s tím svým postřižinovským úsměvem: Ja nie, ale môj otec áno… A keď tam budete, musíte zájsť na gaštanové rezy vedľa do cukrárne… A já řekl: To udělám moc rád a řeknu, že jste mi je doporučila vy, načež se ona opět usmála marketolazarovsky a řekla: Môžete…
V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.
Spojené státy jsou republika, odmítnutí krále a království je podstatný element příběhu, který o sobě vyprávějí. Přesto ale jednoho krále měly. Respektive Krále, Elvise Presleyho. Postavu, k níž se vzhlíží, je uctívána jaksi zdola, není „jedním z nás“, je lidská a zároveň víc než lidská. A na Elvisovi nebo na jeho obrazu v kolektivní paměti je nadlidské prakticky všechno – hlas a magnetismus jeho pódiového projevu, popularita a vášnivé zbožňování fanoušky a fanynkami, jeho královské sídlo Graceland, dodnes jedna z nejznámějších amerických atrakcí, jeho příběh, v němž krále ničí cynický a majetnický manažer plukovník Parker.
„Moje nová deska není k dispozici na streamovacích službách. Digitální album lze zakoupit pouze prostřednictvím těchto webových stránek. Album obsahuje 32 skladeb. Jeho délka je 2 hodiny a 2 minuty,“ oznámil přednedávnem Patrick Flegel a začaly se dít věci. Flegel je fanouškům nezávislé scény dobře znám. V letech 2008 až 2010 vydal se svou kapelou Women (neplést s podobně skvělou kapelou Girls z téhož období) dvě desky, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co tehdejší nová vlna syrového post-punku nabídla. Women už neexistují a Cindy Lee je několik let jeho alter ego.
Když v minulém roce zvítězila v Magnesii Liteře básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, mnozí literární publicisté zmiňovali, že z poezie se znovu stává živé médium, které jako jediné dokáže to, co nezvládnou ani nejmodernější technologie. Na chvíli v literárním prostoru zavládla zvláštní potřeba mluvit o poezii, jako by něco znamenala, jako by v sobě měla nějakou zásadní hodnotu k porozumění světu. Byla to jen kratičká chvíle. Celý rok si pak média na tento žánr skoro ani nevzpomněla.
Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.
Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.
Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou. „Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka.
Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.
Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.
Vernon Subutex je padesátník odepsaný dobou, jejímuž tempu nechce stačit. Sálá z něj energie vonící přátelstvím, která k němu stahuje frustrované vrstevníky ohýbané tlakem práce, rodiny, politiky, společenských očekávání. Tahle parta opustí Paříž a založí kočovnou komunitu. Dá se ale uniknout?
Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.
U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.
Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.
Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.
Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.
Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.
Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.
Žil byl strom. Dub. Má svého tajemného posla, sojku, která tu a tam ztratí žalud a ten je schopen prorazit si cestu, aby zdobil kraj. Šanci na přežití má zejména v tzv. rozhradách, kde se tak nějak neví, co je čí, a on se ujme. Kdysi právě pomezní stromy určovaly hranice a scházeli se pod nimi sousedé z polí k obědu či jindy k besedě a tak vůbec. Koupíte-li si pozemek a máte strom v hranici pozemku, více, či méně, není tak úplně váš. A je-li vaším sousedem veřejná cesta, které byl strom doprovodem dávno před vaším nabytím, pak je veřejným zájmem.
Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.
Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.
Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.
Zážitek z varhanní hudby na vzácných historických nástrojích po celé republice nabídne více než 60 koncertů v rámci 18. ročníku Českého varhanního festivalu. V pražském kostele sv. Ignáce (Karlovo náměstí) se varhany rozezní 18. května, v rámci maďarské Noci varhan se zde představí varhaník László Adrián Nagy.
Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.
Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně.
Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.
