Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Už roky mi leží v hlavě příběh Malcolma Caldwella (1931–1978), bylo by dobře, kdyby ho jednou zpracoval někdo toho schopný – já to nejsem. Je to unikátní story a zároveň v něčem univerzální, vypovídající o moderním západním člověku pozdního dvacátého a jistě i jednadvacátého století. Caldwell by skotský intelektuál a akademik, hlásil se k levici.
Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové.
Probíhající konflikt na Blízkém východě je první, na jehož - protivným výrazem řečeno - "vizuálu" se podílí také umělá inteligence. Sociálními sítěmi kolují falešné fotky z místa bojů, jež vytvořila AI. Internetoví debatéři je ale i tak používají jako formu argumentu obrazem, jenom se podívejte, v tom snímku je všechno. Schválně neuvádím, z jaké strany toho současného sporu ty obrázky přišly, možná z obou (vím ale jen o jedněch) a především - nedomnívám se, že to, o čem chci psát, bylo nějak politicky podmíněné, týkalo se jen jedněch, zatímco druzí by vůči tomu byli z principu imunní.
Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika.
Nestává se často, aby člověk v televizi sledoval zpravodajství z místa, které hraje nějakou roli v jeho mimopracovním životě, a dozvěděl se tak, že v něm nějakým, třeba okrajovým způsobem zarezonovaly aktuálně probíhající dějiny. Nedávno se mi to přihodilo, pocity to navodilo rozporné a hořké. V televizním zpravodajství a diskusích na sociálních sítích se probírala hospoda U Hrocha. V dobách, kdy redakce našeho periodika sídlila nedaleko na Malostranském náměstí, jsem tam býval relativně častým hostem. Nejsem si jistý, jestli návštěvu v dohledné době zopakuji.
Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.
Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka.
Oblíbená argumentační figura v současné veřejné debatě je zaujetí postoje „cituplného rozhodčího“ – nebo jak to říct. Debatér se tím stylizuje jako člověk povznesený nad masy, jimž kmenová či jiná zaujatost brání vidět věci, jak jsou, neuvědomit si v dostatečné míře, že „svět není černobílý“ (jedna z nejotravnějších floskulí).
Mistrovství světa v ragby ve Francii na šlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svojí svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercionalizovaného sportu.
Útok Hamásu na Izrael je diskutovaný – naprosto pochopitelně – z hlediska morálky, nebo spíš elementární lidskosti, motivací jeho pachatelů, někdy také pochopitelnosti, nebo dokonce oprávněnosti, přiměřenosti reakcí na něj, jeho možného vlivu na další vývoj a tak dále. Pro budoucnost západního světa možná nejdůležitější je ale diskuse o tom, jak mohly izraelské bezpečnostní složky, pověstné svou efektivností, tak strašně selhat.
Určit mentální věk filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce je obtížné. Zpracovává téma toho typu, který vyhledávají pokrokoví mladí autoři. Zpracovává historii, o níž se až donedávna málo vědělo, je to historie odporného zločinu, jehož se dopustili bílí Američané na původních obyvatelích kontinentu. Jeho motivem navíc byla nezřízená chamtivost jdoucí přes mrtvoly, která je v očích pokrokové levice temnou hnací silou kapitalismu. Příběh tu ale vyprávějí a inscenují staří lidé, dokonce patřící do té „nejhorší“ skupiny populace. Sousloví „starý bílý muž“ je některými lidmi vnímáno jako kvintesence všeho, co je ve světě špatně.
Konflikt na Blízkém východě je strašlivě, smrtelně vážná věc. To ovšem neznamená, že zuřivá debata, která se o něm vede, občas není někdy až groteskní, byť třeba mrazivým nebo velice vypovídajícím způsobem. Jeden se nestačí divit. Radikální feministky, pro něž je z jejich hlediska nevhodně zvolené slovo projevem nepřijatelného a brutálního sexuálního násilí, najednou dokážou mávnout rukou nad mučením a znásilňováním žen, pokud se ho dopouštějí bojovníci za „správnou věc“ a tak dále a tak podobně.
V Evropě se má chystat skutečně masivní zásah do lidského soukromí. Děje se tak – jak jinak – v zájmu dětí. Aby se omezilo šíření dětské pornografie, má být nastolena kontrola obrazů a zpráv posílaných přes různé aplikace, včetně těch šifrovaných (velmi dobře problém popisuje Petr Koubský v Deníku N, píše přitom o „omezení soukromí nás všech“). Česko zatím patří do skupiny zemí, které chystanou úpravu nepodporují. Aspoň že tak.
Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.
Podobně jako mnoho a mnoho dalších lidí jsem prožil větší část víkendu u monitoru ve snaze udělat si co nejpřesnější obraz toho, co se v Izraeli děje. Nejvíc času jsem trávil na Twitteru, dnes X. Je to dost hrozná končina virtuálního světa, ideální pro uživatele, který z nějakých důvodů potřebuje ztratit víru v lidstvo a potřebuje to rychle. Ve chvílích, kdy se rozběhnou dějiny, je ale v něčem spolehlivější než velké zpravodajské organizace.
Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy „použil humor“. Ošidná věc. Na etickém semináři pro budoucí soudce říkal anekdoty o znásilnění a vraždě (např. o muži obviněném z vraždy manželky, který se hájil tím, že ho žena uprostřed noci vzbudila svým chrápáním a on si ji v polospánku spletl s budíkem a zamáčkl ji). Angyalossy tvrdí, že se snažil nějak odlehčit dlouhý odborný výklad, třeba to tak bylo, otázku vhodnosti nebo účinnosti jím zvoleného postupu k tomu účelu nechám stranou. Z jeho snah se ovšem stalo mediální téma
Vít Rakušan, předseda STAN a ministr vnitra, si trochu naběhl. Stane se. V reakci na výsledek slovenských voleb se pokusil "vyvodit poučení", sepsal ho a zveřejnil na Twitteru (vlastně na X). Podařilo se mu tak, oblíbenou floskulí řečeno, rozpoutat debatu. Pravděpodobné ovšem debatu jiného typu, než bylo ministrovým úmyslem. Ve způsobu jeho komunikace někteří lidé viděli nikoliv pokus vyjádřit se k nějakému problému a hledat jeho řešení, ale nezamýšlenou ilustraci toho problému.
Ve Francii probíhá mistrovství světa v ragby, nemálo lidí tím žije. Vlastně jich je - aspoň v mojí bublině – tolik, že by se jeden divil. Nadšení fanoušci a fanynky oceňují nejenom sportovní výkony jednotlivých týmů, ale i ducha akce a vlastně celého toho sportu. Víckrát a od lidí typově velmi různých, ať už co do společenského postavení, nebo politického přesvědčení, jsem slyšel ódu na ragby jako na protiklad penězi a spektáklem pokřiveného sportu plného „vystajlovaných“ primadon, zákeřností, simulování, teatrálních výstupů... Jako příklad se většinou uvádí fotbal (podle mě je to výraz nepochopení, ale to si necháme do jiného textu).
Úvodní skladbu pro šestidílnou britskou minisérii Slow Horses nazpíval Mick Jagger. Zní v něčem povědomě, ale docela svěže, nic nového pod sluncem, ale je fajn, když někdo tu osvědčenou formuli předvede pěkně, s pobavenou přidrzlostí a lehce ironickou distancí. Zastavuji se u ní proto, že celá ta minisérie je taková. Její autoři jistě neobjevili Ameriku, nijak zásadně neposunuli hranice toho, o čem a jak je možné v televizi vyprávět.
Sociálními sítěmi duní válka, moc algoritmů ale i tu její krvavou vážnost někdy dokáže zkroutit do grotesky. Momentálně (počátkem týdne) ke mně doléhají ozvěny „práskačského diskurzu“, který je zřejmě docela živý mezi stoupenci alternativních médií a alternativních pravd. Rozpoutala ho krátká výzva na webu Branmecesko.cz, spravovaném Úřadem vlády. Jsou na něm krátké tipy, jak se bránit dezinformacím a „ruským lžím“ (sdílet články z důvěryhodných zdrojů, před sdílením si je důkladně přečíst, diskutovat s druhou stranu, ale emocionálně se do toho nepokládat a podobně).
Jak je současný válečný konflikt na Ukrajině vnímán v širším okolí Ruska, postsovětském prostoru, v Číně nebo třeba v Indii? Spojují tyto země s válkou také nějaké své cíle či ambice? Komu se válka hodí? Nebo naopak překáží? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s někdejším náměstkem ministra zahraničí a bezpečnostním analytikem Jiřím Schneiderem, politologem z pražské Fakulty sociálních věd Emilem Aslanem a sinologem a analytikem serveru Sinopsis Davidem Gardášem. Nejprve jsme se zaměřili na Čínu, spojence Ruska, jehož ale válka staví před složitá dilemata.
Hojně diskutovanou personou se v Česku stala pražská učitelka Martina Bednářová, žáci si ji nahráli, když jim v hodině slohu vykládala o tom, jak o válce na Ukrajině všichni – kromě tzv. alternativních médií – lžou, nic strašného se v té zemi neděje, hrůzných zločinů se naopak dopouštějí ukrajinské jednotky na Donbasu a tak dále a tak podobně. Mezi částí uživatelů sociálních sítí nachází učitelka Bednářová zastání jako oběť potlačování svobody slova, sama argumentuje podobně, mluví o „popření demokratických svobod“ a „bezprecedentním omezení slova a názoru“.
Miliony a miliony uživatelů si minulý týden pouštěly trailer na novou sezonu velice populárního seriálu Stranger Things. Taky ho mám rád – trochu horor, trochu retro, ale především dobře udělaný amalgám motivů filmů a knížek osmdesátých let, který potěší nostalgika a strhne i mnoho mladších a „nezasvěcených“. Tříminutová upoutávka také ukazovala jednu z hlavních postav, jak strádá v gulagu někde na ruském Dálném východě, ztrápení vězňové se tam plouží sněhem, jsou předhazováni nějakému nadlidskému zlu, v jednom z nich ale stále hoří plamínek odporu… Jasně, popkultura, ale v kontextu ruského vpádu na Ukrajinu získávají podobné obrazy nějakou jinou sílu.
V předvečer velikonočních svátků možná zmizela ve vodách Černého moře jedna relikvie. Na palubě vlajkové lodi Černomořské flotily, křižníku Moskva, který se minulý čtvrtek potopil, se totiž nacházela i údajná tříska z Kristova kříže, vložená do kovového krucifixu z devatenáctého století, umístěného v lodní kapli. Podle zprávy agentury TASS se na loď dostala před dvěma roky, věnoval ji anonymní „mecenáš umění“, jehož přáním bylo, aby relikvie byla předána Černomořské flotile.
Ve válečných časech je zapotřebí bdělost, někteří uživatelé to s ní ale už začínají přehánět. Přesněji řečeno – přehání se to s ní jaksi dlouhodobě, v posledních týdnech to jen začíná být víc vidět a děje se, řekl bych, častěji. Tím se dostávám k Panu Nestvůrovi. Je to jeden z mých facebookových tzv. přátel, dostal se mezi ně složitou náhodou, nebudu ji tady popisovat. A je to takový… Pan Nestvůra.
V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo. Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku).
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento týden přišel s dalším odůvodněním napadení Ukrajiny. „Naše speciální vojenská operace má za cíl ukončit bezohlednou expanzi a bezohledný kurz k naprosté dominanci USA a ostatních západních zemí pod nimi na mezinárodní scéně,“ řekl v rozhovoru pro kanál Rossija 24. Jistě to může působit jako další z řady často protichůdných racionalizací, jimiž ruské vedení ospravedlňuje vojenskou agresi na Ukrajině a průběžně je podle momentální potřeby a také dle vývoje situace na bojišti vyměňuje.
Třídílná minisérie Podezření, kterou v druhé půli března odvysílala Česká televize, představuje v kontextu zdejší produkce ojedinělé dílo. Uvázne v hlavě nějakým jiným způsobem než jako předmět divácké či kritické analýzy (Byl jsem napnutý? Bavil jsem se? Jaké to má přednosti a nedostatky? A co poselství? Je koherentní? Souzním s ním?). Podezření je společenské drama, které vychází z nějaké reálné situace, již ale dotváří a přetváří, někdy i za použití v audiovizuální tvorbě často užívaných vyprávěcích postupů, které ale často podvrací. Upřednostňuje neurčitost, víceznačnost před zřetelnou a srozumitelnou diagnózou společenských problémů.
Trvalkou veřejné debaty v západním světě je regulace projevu na sociálních sítích, kde se velká část té veřejné debaty odehrává. Podle některých tím byla fakticky zprivatizována, společnost předala kontrolu nad veřejnou výměnou názorů několika mocným firmám. Existují důvody k nim necítit velkou důvěru.V uplynulém týdnu však koupil necelých deset procent společnosti známý miliardář Elon Musk, postava známá, v ledasčem jistě rozporná. Stal se tak nejvýznamnějším akcionářem Twitteru.
V prvních dnech a týdnech po začátku války jsem pociťoval až nepřípadně, pokud někdo na sociálních sítích „jel“ ty obvyklé věci, legrácky a kulturní války, kočičky a pejsky. Vnímal jsem to jako snahu udržet říši virtuálního nesmyslu ve chvíli, kdy hmotná realita potvrzuje svou nadřazenost, primárnost. Strašnou shodou okolností dává šanci ke troše sebereflexe, aspoň relativizaci vnímání vlastních citečků jako toho nejdůležitějšího v celém širém světě. Byla to naděje a) bláhová, b) v něčem pomýlená. Stačilo pár týdnů a zas všechen ten „bizár“ oceňuji, i když se mu vystavuji asi méně. Přináší zapomnění a taky uklidnění...
