Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.
Na rakouský hrad Hardegg je zvlášť impozantní pohled z české, tedy moravské strany hranice. Vyjeví se, když vyjdete od vsi jménem Čížov a asi po třech kilometrech lesní cestou dojdete k místu, kde stojí na skalním útesu vyhlídkový altán, jejž tam po roce 1990 postavil Rakouský turistický svaz, což mu bylo z naší strany dovoleno. Byl tam už před válkou, ale v roce 1951 padla tahle část moravského Podyjí do přísně hlídané pohraniční zóny, takže se na hrad mohli dívat leda tak psovodi se samopaly. Nyní tam vede „stezka železné opony“
Zpráva, že známý docent pražské filozofické fakulty kradl knihy, možná někoho pobouřila, jiného pobavila, ale bibliofily nepřekvapila. Nebo lépe řečeno neuvedla je v údiv, protože člověk citově závislý na knihách takovému počínání, tedy jejich přivlastňování ne zcela legální formou, docela dobře rozumí. Ne že by ho schvaloval a ne že by ho sám prováděl, ale dovede si představit pohnutky, které k takovému konání vedou. Tvor, který miluje knihy, je zpravidla odsouzený k tomu, že trpí nutkavou potřebou je také vlastnit.
Když včera hradní stráž vynášela rakev Karla Schwarzenberga ze svatovítského chrámu, rozezněla se do toho stará česká koleda snad z 15. století Narodil se Kristus Pán. To je asi nejveselejší a nejkrásnější píseň českých Vánoc, možná jedna z nejhezčích vánočních písní vůbec. Lze předpokládat, že nejednomu smutečnímu hostovi, ať už v katedrále, před ní nebo před televizí, poskočilo srdce a ovládla ho ta kouzelná moc, kterou se přes všechnu snahu moderního světa ještě nepodařilo úplně zlomit a zahladit.
Nastal čas vrátit se do Evropy. Vznik Státu Izrael byla tragická chyba. Očekávat, že cosi jako židovský stát může existovat v samém srdci islámu, byla od začátku nesmyslná iluze, ba ještě něco horšího – byla to sebevražda. Jakkoli byl Hitler pro Židy úděsný, vydržel pouhých dvanáct let, a co je pro Židy dvanáct let? Tady hrozí ještě něco horšího, druhý holocaust Židů, tentokrát na Blízkém východě, kam Židé z Evropy přišli, aniž je někdo zval. Nastal čas vrátit se do Evropy. Tam patříme. Proti sionismu je třeba prosazovat diasporismus.
Na otázku, proč se právě nám v téhle zemi vede tak špatně, bylo v poslední době napsáno a řečeno mnoho a byla snesena řada argumentů, dat a návrhů. Nepochybně nějaké důvody oné stagnace existují, mnohé z nich nelze tak úplně ovlivnit. Tam, kde to snad jde, se to dělá asi špatně. Ekonomika má své zákonitosti, jež se projevují v poklesu a vzestupu, který zase třeba nastane, ale zatím to moc na rychlý obrat nevypadá.
Minule jsem psal, že zakladatelem hradu, nikoli tedy ještě zámku, Murau byl ve 13. století rytíř Ulrich von Liechtenstein, což ovšem nebyl jen tak nějaký feudál, ale pod počeštěným jménem Oldřich z Liechtensteinu jej najdeme i v českých přehledech středověké kultury, kapitola minnesängerská poezie. Byl to tedy básník, minnesänger čili pěvec lásky, ale také, dnes by se řeklo, performer. Tak se třeba převlékal za krále Artuše a spolu se svými družiníky předváděl obléhání Vídeňského Nového Města, přičemž početnému davu zájemců předváděl vybrané scény ze života rytířů kulatého stolu.
Nevím, jestli byl dostatečně pozvednut hlas na podporu a obranu školních kuchařek, případně i kuchařů, jsou-li mezi nimi. Spíš o tom pochybuji. O těch kuchařích i o té podpoře. Tak to činím já, jenž jsem jim celoživotně zavázán. Těm kuchařkám. Samozřejmě, chceme školství pro jednadvacáté století. To se nemůže dělat postaru, učitelé musí být řádně ohodnoceni, musí být kvalifikovaní a motivovaní, děti mají právo nehledět na sociálně či jinak frustrovaného pedagogického pracovníka. Tady se tedy nějaký konsenzus najde a myslím, že i ekonomický škrt připustí, že na učitelkách a učitelích se nevyplatí příliš šetřit. Ale kuchařky?
A nechcete si zajet do Murau? řekl Karel Schwarzenberg, když jsem ho začátkem října navštívil v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Samozřejmě jsem chtěl, byla to součást našeho původně společného plánu „grand tour“ po schwarzenberských državách, se kterým jsme na konci jara sotva začali. Pak bylo léto, některé věci se odložily na podzim a potom bylo čím dál zřejmější, že kníže už se chystá na jinou cestu. Já vás tam ohlásím, nabídl. A já jsem řekl, že budu moc rád, ale ať si nedělá starosti. To je v pořádku, řekl on.
A v tom Hradci si ještě nenechte ujít zámek Eggenberg, to je vskutku velkolepá stavba, to se Eggenbergové opravdu vytáhli. Pravil Karel Schwarzenberg, když jsem s ním v říjnu konzultoval svou cestu do Štýrského Hradce, jak jsem se o tom zmínil před čtrnácti dny. Graz on osobně dobře znal, jednak to není daleko od rodinného zámku v Murau, jednak tam nějakou dobu studoval, byť se jinak o svých studiích vyjadřoval spíš lakonicky, neboť důležitější pro něj byly univerzity života.
Asi už to někdo v souvislosti s výstavou ve Valdštejnské jízdárně napsal, ale její název Petr Brandl: příběh bohéma je příklad toho, čemu se říká anachronismus. Neboť slovo „bohém“ ve smyslu neuspořádaného života uměleckého typu se začalo používat až v 19. století, dlouho po Brandlově smrti, a to ve Francii; souviselo to, jak známo, s romantickými představami o cikánech, jejichž původ byl shledáván v Čechách, v tajemné Bohémii. Což nás ale vrací zpět k Brandlovi, který byl bezesporu Bohemian, tedy Čech či Böhme, jak by to odpovídalo anglickému názvu výstavy The Story of a Bohemian.
Po vedrech na začátku června se toho dne nebe zatáhlo. Už když jsme vyjížděli z Prahy, mžilo, za Mníškem začalo poprchávat, v Milíně už docela regulérně pršelo neboli chcalo, jak pak pravil kníže. To je požehnání pro přírodu, řekl z předního sedadla, kde seděl, navzdory změně počasí, v šortkách a fešáckém růžovém tričku s límečkem. Řekl to jako správný hospodář, který myslí především na úrodu. V tom jsme se zcela shodli a spokojeně hleděli na šedivou krajinu, rozrytou stavebními pracemi na dálnici na Budějovice a Linec.
Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.
Ve zbylých českých, moravských a také snad v několika slezských kinech se od minulého týdne promítá skvělý, zábavný a hrůzostrašný film Přišla v noci. Je to český film, odehrává se v Praze v okolí Letné, ale důležitý je v něm moravský výsadek, byť ten není ve scénáři geograficky specifikován. Film lze snad vyložit, že je to o střetu dvou světů, dvou koncepcí a konfliktu chaosu a řádu, přičemž ani jeden bez druhého nemá cenu.
Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě.
Další vlna debat, diskusí a polemik o bratrech Mašínech, nejvýraznějších představitelích ozbrojeného odporu během tzv. třetího odboje, se zvedla po premiéře filmu Bratři a také v souvislosti s úvahami, zda nový prezident vyznamená odbojovou dvojici (žije již jen Josef, Ctirad zemřel v roce 2011): ocenění obdržela nakonec jen sestra Zdena. V sérii různých debat je ta naše snad poněkud jiná zvláštní sestavou účastníků (Krystyna Krauze, Mirek Topolánek, Ondřej Vaculík, Martin Vadas, Petr Stančík) a také otevřeností, s jakou se o věci vyjadřují a o ní přemýšlejí.
V temnotě, do níž se náš svět noří z důvodů kalendářních (je listopad) i jaksi historických (nevypadá to s ním moc dobře), zablikala zpráva, že Beatles mají novou písničku. Jmenuje se Now and Then a je to prý definitivně písnička poslední, další už opravdu nebude. Ale kdo v to po více než padesáti letech od rozpadu doufal? Zpívá na ní John Lennon, který je přes čtyřicet let po smrti, sólo na kytaru má George Harrison, který je mrtvý dvacet let, zbytek obstarali Paul a Ringo. Ti žijí. A umělá inteligence, což je pátý člen Beatles. O jejím skupenství panují nejasnosti.
Víte, že tady se za první republiky konaly slavnostní vojenské přehlídky? Masaryk tady jezdil na koni, ne na Václavském náměstí nebo na Letné, ale tady na něm jezdil! Tady, kousek od Bílé hory, to bylo velmi symbolické. Všechno je to tady vlastně symbolické, řekl Petr Pithart, když jsme v autě míjeli pláň podél obory u letohrádku Hvězda. Ani jeden z nás neřídil, vezl nás přítel Daniel a zorganizoval to Jan Vít, který navrhoval, že by tam tedy mohla být jeho jezdecká socha, Masarykova, nikoli Pithartova, i když i to by přicházelo do úvahy. Cílem naší podzimní výpravy byla Bílá hora. Velmi symbolické místo.
Nové je, že bojové linie už nevedou jenom písečnými cestami Blízkého východu, ale jsou namalovány na náměstích a ulicích evropských měst. Kde se to zase tady vzalo? Jak to, že tady v Evropě opět máme antisemitismus? A to antisemitismus ne někde ve skrytu temných doupat, ale na náměstích, při mnohatisícových manifestacích, na fotbalových stadionech, ve výzvách na sociálních sítích, kde se to maskuje útlocitnými výlevy nad utrpením nevinných Palestinců, kteří jsou oběťmi židovského útlaku, bezohlednosti, ba vraždění. Volají Svobodná Palestina! a myslí tím konec Izraele.
Bohuslav Balbín (1621–1688) je postava, na níž je v obecném povědomí nejznámější ulice na Vinohradech a pak snad ještě, že to byl jezuita a měl nějaké problémy pro své vlastenectví, přičemž nad tím visí ta záhada, jak mohl být zároveň jezuita i vlastenec. Trochu znalejší té věci vědí, že ty problémy měly intimní ráz, a pokud jde o spojení jezuitství a patriotismus, to bylo v barokních Čechách spíš pravidlem než nějakou výjimkou, natož zapovězenou. Věci jsou zkrátka vždycky trochu složitější.
Udělení Řádu Bílého lva Karlu Schwarzenbergovi je ten nejlepší způsob, jak oslavit letošní 28. říjen. Ať už to napadlo kohokoli, je dobře, že ho to napadlo. Dalo by se říct, že i ty, kteří třeba z generála Pavla na onom místě nemuseli být nadšeni, mohou uznat, že v tomhle ohledu se to vyplatilo. Samozřejmě, že Karla Schwarzenberga mohli vyznamenat už předchozí prezidenti, ale je to asi nenapadlo… Nebo napadlo, a hned se toho lekli, že by to bylo nad jejich úroveň. Jediný, kdo ho tím řádem vyznamenat nemohl, byl Václav Havel, kterému by to nejspíš jeho přítel Karel rozmluvil. Bílý lev je republikánský řád, ale je tam ten heraldický lev, který je znakem království, takže vlastně kontinuity, která nějak pokračuje ve státu, kterému po roku 1918 sloužil i Schwarzenbergův konzervativní otec Karel VI., stejně jako mu sloužil v moderní době jeho syn, tedy náš Karel VII.
Byl konec září na Rýchorách. Z plošiny, kde kdysi stála Maxova bouda, kterou tam na konci předminulého století přivezl továrník Max Hirsch z pražské zemské výstavy, se kraj nejvýchodnějších Krkonoš jevil jako rýha, jež zvolna směřuje do lavoru Čech. Trochu níž nalevo bylo možné si představit městečko Žacléř, odkud jsem se sem vydrápal.
Jiří Kratochvil je významný spisovatel, romanopisec, novelista a povídkář, vedle toho ovšem i důležitý esejista, dalo by se možná říct autor nejdůležitějších úvah o české literatuře po roce 1989. S českou literaturou se udála zvláštní věc, že když by čtenář zavřel před takovými dvaceti lety oči a teď je otevřel, užasl by, kam se poděla a jaké družstvo ji převzalo. A jaké poměry v ní vládnou a jakými hodnotami se řídí – nebo spíš je posuzována
Tvrzení v podtitulku možná zní příliš ultimátně, ale jeho autor, tedy i autor rozhovoru, za ním stojí. Za těch dvacet let, co Ivanu Uhlířovou sleduje, má dost důvodů k takovému tvrzení. Je to masivní talent v drobném těle, herecký živel proměňující se do různých forem a tvarů, žena hlubokých emocí a komediálních křečí a gest. Hrála skvěle v mnoha rolích divadelních a ve svých rolích pomohla mnoha filmům. Hovor s ní je vždy zábavný, originální a nedá se k ničemu přirovnat. To je třeba posoudit. (Tykání vyplynulo z dlouholetého obdivu a ze situace.)
Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin...
Alternativa pro Německo, ta politická strana, o které se obvykle píše jako o extremistické nebo krajně pravicové, mívala donedávna silné pozice jen v tzv. nových spolkových zemích, tedy tam, kde byla kdysi NDR. Mohlo se to tedy vykládat tak, že jsou tam lidé zaostalí, nedemokratičtí, netolerantní. A protože tím klíčovým slovem, proč má ta strana takový úspěch, byla migrace, tak se také říkalo, že je to tím, že na Východě nejsou zvyklí na cizince. A proto volí protiimigrační stranu. To se po dvou nedávných zemských volbách ve starých spolkových zemích už tak jednoduše říci nedá.
Kdo chce číst něco o krutostech dnešního světa, jistě si své texty najde, ale tohle bude o něčem jiném. O kráse konejšivých výjevů z časů, které si cenily ticha, klidu a soustředěnosti: tedy z krásného 19. století.
Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.
Hraný film o izraelské ministerské předsedkyni Goldě Meirové (1898–1978), který se nyní promítá i ve zbylých českých kinech, by stál za pozornost i bez nečekané – a šílené – aktualizace. Jak už ví i ten, kterému se všechny ty izraelské války poněkud pletly, tak ta, o kterou v tom filmu jde, tedy ta jomkipurská, začala právě v sobotu před padesáti lety. A sobotní útok muslimských teroristů z Hamásu byl pravděpodobně k tomuto jubileu naplánován a izraelský stát jím byl zaskočen právě jako onoho 6. října 1973.
Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.
