Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Hermelín na bretaňském jihu

Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule. Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil.

Pravda je jako včelí žihadlo. Bývá uprostřed

Někde to i uprostřed horkého léta mají rádi ještě více horké. Zdá se, že třeba na Slovensku… Odkud přicházely minulý týden zprávy o tom, jak je společnost na nohou, na náměstích se protestuje, píší se petice, solidarizují se čeští umělci. Svobodná kultura je totiž v ohrožení. Příčinou či záminkou je odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé. Odvolala je ministryně kultury Martina Šimkovičová. Jde o to, že ty dva „vyhazovy“ znamenají něco jiného než jen dva vyhazovy.

Na vlnách masochistické hrdosti

Je výroční den okupace ze srpna 1968, což znamená, že lidem, kterým tehdy bylo dvacet, táhne na osmdesátku, tehdejší padesátník už nežije žádný. Zároveň to není tak dávno, aby tu nezůstávala silná citová stopa, která je vtisknutá do řekněme kolektivní paměti, jež působí bez ohledu na to, jestli byl člověk přímo u toho. To si je v těchto dnech možné ověřit v biografech při promítání filmu Jiřího Mádla Vlny. Ten film má velmi chatrnou zápletku, celá story s nanicovatým nasazeným technikem, který se stane hrdinou proti své vůli, je chabá, naivní a nelogická, ale vše je jaksi odpuštěno, když se po hodině a půl nad filmovou noční Prahou začnou snášet letadla s tanky

Zeus na Olympu sleduje ženský box. A směje se

Ponořen do šťastné letní ignorance, minula mě odborná disputace, jak je to s alžírskou boxerkou Chalífovou, mediální i reálnou vítězkou olympijských her v Paříži. Na věc lze zajisté hledět z různých perspektiv, medicínských, etických, politických nebo praktických, ale třeba také řekneme mytologických. O to bych se při všech svých limitech zde pokusil. Dřív, když se na věci nehledělo tak vyhraněně politicky (korektně), by se řeklo, že ona bytost je androgyn. Androgyn je lidský tvor, u nějž není možné rozhodnout, jakého je pohlaví.

Nechte vosy žít!

Na seznam strašných věcí je nutné řadit lapače vos. Když něco takové člověk vidí, měl by okamžitě zakročit, předmět zničit a dosud nezabité vosy zachránit. Tyto zrůdné pasti se dokonce prodávají, lze si je objednat na internetu, ale mnoho lidí s podivným charakterem nebo jen prostě lidí hloupých si je vyrábí svépomocí. Uřežou PET lahev, nalijí do ní sirup nebo nějakou šťávu a čekají na dílo zkázy. Za chvíli se tam už topí desítky vos. To je teď skoro u každého bufetu. Je to hnusné a barbarské.

Pravěké kameny, které se smějí

Jeden kámen je kámen, dva kameny jsou objekt, tři kameny jsou zeď – a hodně kamenů v řadě za sebou jsou Alignements mégalithiques de Carnac, kamenné řady v Carnacu, nejpočetnější přehlídka nastoupených balvanů v Evropě, chlouba Bretaně a celé Francie, podivnost, kterou tam naskládal neznámý lid z neznámých účelů a důvodů. Tedy, jakési teorie existují, je jich vlastně řada, jedna důmyslnější než druhá, i když nejrozumnější je asi ta, že jsou to římští vojáci, které nechal zkamenět svatý Cornelius.

Zajímalo mě, jak se ty holky promění

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Zpověď krále Václava na Točníku

Psal se rok 1600. K hradu Točník se ubíral průvod od pohledu vznešený. Císař Rudolf II. se vracel od Plzně, kde se od začátku roku do června skrýval před morem. Točník je na staré cestě z Prahy přes Plzeň do Norimberka. Císař na něm hodlal přespat, už nebyl nejmladší, táhlo mu na padesátku, tělesně ani duševně na tom nebyl nejlíp, melancholie, jak se tomu říkalo, na postupu.

Ředitelova (nad)národní galerie

Jazzový bar, po schodech na velkém tácu snáší černošský číšník nakrájené koláče. A ten černošský číšník zakopne na schodech a ty koláče se roztočí a padají mezi skleničky se šampaňským na kulaté stolky, jež se také roztočí. A celý svět se roztočí a všichni se tomu smějí, i ten černoch se tomu směje, protože všichni zažívají sladkosti žití. Sladkosti žití se jmenuje obraz Františka Kupky z roku 1929, je to mistrovský Kupka vyzrálého abstraktního období. Do geometrického reje je vpašován příběh.

Záchrana světa v pivovaru v Chříči

Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí.

Zahradník Kaiser na vinici Páně

Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech. Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně.

Spolek milovníků zříceniny Krašov

Takže na  elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Novin se zbavujeme jako kdysi koňů

Knih se jen tak nezbavíme. Na tom shodovali se před patnácti lety Umberto Eco a Jean-Paul Carrière v knižním rozhovoru, který se tak celý jmenoval (kniha vyšla v Argu v roce 2010) a jenž vyzníval docela optimisticky. Protože kniha, tedy papírová kniha, je přece ideální vynález, něco jako kladivo nebo vidlička: je ideální do ruky, přesně odpovídá ergonometrii čili tělesným potřebám, je víceméně nerozbitná, nemůže se jen tak vypnout ani pokazit.

Tarzan se narodil v Temešváru

Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický.

Nesmrtelně ignorovaný Milan Kundera

K prvnímu výročí smrti Milana Kundery (11. července) agentura STEN/MARK vyzkoušela Čechy, co jim to jméno říká, a zda dokonce něco od něj četli. Víceméně se potvrdilo, co člověk asi tak očekával. Ano, jméno Milan Kudera zná devět z deseti Čechů, což nám připadá jako až nepravděpodobně vysoké číslo, které se ale dá vysvětlit tím, že zároveň čtvrtina moc neví, o koho jde: i u těch sice převládá nejasné tušení, že by mohlo jít o spisovatele, ale nejsou si jistí, část si ho prý plete se zesnulým senátorem Jaroslavem Kuberou.

Konduktorovy hlavy v Herkulových Lázních

Hluboko v divokých slujích a roklinách balkánských je úžasné místo, jež jako by sem bylo přeneseno z úplně jiného světa. Ten svět zanikl, ne zas tak dávno, zato definitivně. Tady po něm zůstaly velkolepé rozpadající se kulisy, jež ho připomínají a vyvolávají představu, jak asi mohl být krásný. Jen se trochu zasnít: secesní klobouky na hlavách dám pod slunečníky, po jejich boku vykračují oficíři v elegantních c. a k. uniformách, k tomu jim vyhrává promenádní kapela, doplněná nějakých cikánským houslistou, slyšet je ržání koní, klapot podkov na bílým pískem sypaných chodníčcích podél honosných lázeňských budov.

Francouzské umění zuřivosti

Charles de Gaulle kdysi pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? To byla ještě ovšem stará dobrá Francie. Od generálových dob se Francie změnila v zemi, kde se diverzita týká především etnické různosti vytvářené po desítky let masovým přistěhovalectvím. To samozřejmě někdo vítá a považuje za hodnotu, jiný naopak sčítá počty teroristických činů, oblastí, kde, jak se oficiálně říká, „republika ztratila kontrolu“, zástupy mládeže, která otevřeně dává najevo, že nějakou Francií hluboce pohrdá, neboť má svůj islám.

Svátky Bohémie a Moravie

Lze mít za to, že skutečný, tedy duchovní rozměr dvou státem poskytovaných svátků na začátku července se týká jen zlomku jeho obyvatel. V ateizované, postmoderní a posthistorické společnosti, jako je ta naše, nelze opravdu očekávat, že by vzpomínky na příchod dávných věrozvěstů (už s tím slovem je potíž) nebo tedy potupná smrt středověkého teologa vyvolávaly hlubší pohnutí. Samozřejmě, lze si vážit všech křesťanů (té i oné denominace), pro něž to význam má, ale ruku na srdce: nebude jich mnoho.

Podezřelí patrioti všech zemí... spojte se

Babiš, Orbán a rakouský šéf Svobodných Kickl usedli v neděli k jednomu stolu a vyhlásili společenství Patrioti pro Evropu. Zatím je to stará monarchie (Babiše můžeme brát jako Čecho-Slováka), ale má jít o zárodek nějaké širší „národně konzervativní“ frakce, očekává se, že se k nim v Bruselu přidá německá AfD a možná madame Le Penová, nizozemský Wilders a další, v každé evropské zemi je již nějaká podobná „patriotická“ strana.

Fotbal stupidní není, ale umělá inteligence ano

Každý mluví o fotbale, někdo se na něj občas dívá, já taky. Obvykle tak v polovině mistrovství, lhostejno zda Evropy nebo rovnou světa, se na sociálních sítích objeví výrok velkého argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese: „el fútbol es popular porque la estupidez es popular“, což lehce přeložíme jako „fotbal je populární, protože stupidita je populární“. Jistý problém toho prohlášení je, že Borges byl poloslepý, nakonec oslepl docela. Ale to, že větu pronesl právě Argentinec, vyžadovalo zajisté značný kus odvahy. No, asi se to k obzvláště zavilým fanouškům nedoneslo.

Řádění živlů ve Svaté Heleně

Nebe se zatáhlo tak, že Dunaj vypadal jako černá stoka. Z gotických věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat netopýři, nebo spíš vampýrové. Naše mobily drnčely výstražnými zprávami v rumunštině: nikdy mi ještě nic takového nepřišlo, bylo to, jako když mobil dostane elektrickou ránu. Bylo jasné, že se schyluje k strašlivé bouři. Naše rychloexpedice Český Banát 24, která se vracela z výletu do Herkulových Lázní, jí jela vstříc.

All You Need Is Love

Z jakýchsi důvodů se občas, stane, že se na diskusi, jako je Salon Týdeníku Echo, sejdou samí muži. Říká se takovým panelům mamel. To je právem kritizováno, dokonce je mužům vyčítáno, že se toho účastní. Mně se stalo minule, že jsem jednu takovou debatu organizoval – a byli tam jenom muži, přestože jsem dámy zval. Nyní, abych tomu předešel, pozval jsem jen samé ženy, ctihodné dámy. A ony přišly, za což jim děkuji.

Mezi Májem a Káčou aneb Proč žít

Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.

Žirafa v říši ideologie

V petici umělců střední a starší generace, která už dostala různá jména, ale nejčastěji se poukazovalo na to, že ji společně podepsal Milan Knížák a David Černý, se vyskytlo několik míst, která nezasvěcené veřejnosti musela připadat obzvláště záhadná. Tak se v té části textu, kde se kritizuje současné vedení Národní galerie, čtenář petice dozvěděl, že na „bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy přivezené z Keni v době, kdy komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“. Tato formulace byla kritiky petice okamžitě zesměšňována, do určité míry právem, neboť opravdu není psána jaksi nejostřejší tužkou.

Přenesená česká země zaslíbená nad Dunajem

Víš, co nechápu? Že jsi tam ještě nebyl. Jak je to možné? Vlastně to považuju za intelektuální selhání, nejet se podívat na Čechy do Banátu! Neznat to. Ty české vesnice, to je vlastně sociologická laboratoř. To je historie v chodu. To je abeceda demografie. A kromě toho je to tam tak krásné, že neznám nikoho, komu by se tam nelíbilo. Fakt tomu nerozumím, že tě to míjelo. Právě takového nostalgika, jako jsi ty… Vždyť to je přesně to, co tak sentimentálně obdivuješ!

Moderní kaktus ve věcném podání

Americká gotika Granta Wooda je jeden z nejznámějších obrazů dvacátého století, přitom je, jak jen může být, „nemoderní“. Jsou na něm s dokonalou precizností zobrazeni dva američtí venkované, farmář s dcerou (není to manželka, jak se mnoho lidí domnívá), on drží vidle, ona se dívá přísně, za nimi je arkýř s „gotickým“ oknem, celé je to velmi puritánské, zároveň jaksi mystické a také trochu groteskní. Obraz je z roku 1930, v té době v Evropě vládne v umění avantgarda, Picasso, Dalí, surrealisté, abstrakce a za dvacet let se „nejameričtějším“ obrazem stanou cákanice Jacksona Pollocka.

Staří umělečtí hofráti píší petici

Boje na umělecké frontě bývají někdy zábavné i vzrušující. Jenom jim musí člověk trochu rozumět, což není tak jednoduché. Například jak je možné, že mezi signatáři včera uveřejněné petice „umělců a kulturní veřejnosti“ se skoro hned vedle sebe sešly podpisy Milana Knížáka a Davida Černého, jejichž vztahy by se ještě před nedávnem daly nazvat přímo krvelačnými? No protože časy se mění, generační pohyby pracují, houfy se nově formují. Mladí revoltéři se stávají starými hofráty a společně zírají, kam se to ten svět pohnul.

Novější články Starší články