Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Červem mrtvé tělo ožívá

Marek Škubal je na české výtvarné scéně výjimečná postava. Jeho nesmírně precizní, fantaskní, magická a přiznejme i morbidní tvorba ale možná naznačuje, kam se bude ubírat umění. Možná jde směrem k hledání nečekané krásy ve věcech strašlivých, ba odporných.

Václav Havel jako muž, který se nemohl rozhodnout

Začneme nezdvořile o někom jiném než o autorce knihy: o její hlavní postavě. Život Václava Havla se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.

Vypravěčova mince pro Charona

Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu.

Proměny Řehoře Viewegha Samsy

„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.

Příběh talentovaného milicionáře

Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?

Konec brněnských divadelních Beatles?

Novým ředitelem brněnského Centra experimentálního divadla (CED) se má stát dosavadní dramaturg Divadla Husa na provázku Miroslav Oščatka. To je suchá zpráva, za kterou se odehrává poměrně složitý a zásadní spor, jak se bude dál vyvíjet jedna z nejcennějších divadelních tradic v téhle zemi.

Barbarossa se už nevzbudí

Mají také Němci své blanické rytíře? Ale ovšemže mají. Místo svatého Václava spí v jejich čele císař Fridrich Barbarossa, obklopen svými věrnými rytíři, panoši a trpaslíky v německém Blaníku, v durynské hoře Kyffhäuser. Metry dlouhý rudý vous prorůstá dubovým stolem, císař podřimuje a jednou za sto let se zeptá zbloudilého pasáčka, zda černí havrani nesváru stále poletují kolem hory. Protože dokud nezmizí, on bude dále podřimovat a čekat, až v čele sjednoceného národa znovu nastolí svou slavnou Říši.

Výstřední je dobře nakreslit ženskou hlavu

V roce 1959 mu v Praze zahajoval výstavu Milan Kundera, který o něm řekl, že „prožil naši dobu, na kterou se jen nedíval, ale poznal ji jako velké dobrodružství plné kouzla a strádání“. To měl Pravoslav Sovák ještě mnohé před sebou: „zlatá šedesátá“ v Praze, „přesun“ po sovětské okupaci, léta v Německu, úspěchy v Americe, výstavy v nejdůležitějších západních galeriích. Nyní žije ve Švýcarsku a do Čech se vrátil zkontrolovat svou velkou retrospektivu, která v těchto dnech končí na Kampě.

Když šáha střídal ajatolláh

Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

V mládí jsem snil, že uvidím Bezděz z druhé strany

Veřejný Salon Týdeníku Echo na pražském knižním veletrhu Svět knihy se uskutečnil v pátek 11. května v poledne ve znamení setkání mužů, kteří chodí rádi krajinou. Básníci Petr Placák, Luděk Marks a Miloš Doležal a literární historik Martin Machovec se obvykle setkávali na poutnických výpravách po krajině, nyní usedli k jednomu stolu v Průmyslovém paláci na Výstavišti. Jde o zkušené poutníky, kteří nejkrásnější chvíle svého pozemského života promarnili bezcílným potulováním se po Čechách, případně přilehlými končinami. Jde o staré přátele, čemuž odpovídá i družnější forma hovoru. Máme za pravděpodobné, že takhle dobře se na žádné besedě knižního veletrhu nebavili.

Paříž v zázračném roce Opice

Když se v Paříži rozbíjejí výlohy a házejí Molotovovy koktejly, působí to na někoho sentimentálně. I idiocie je v tom městě trochu poetická a řev násilníků je pro nostalgické uši ozvěnou dávných časů. Protestovat je velmi francouzské a nikde to nevypadá tak dobře jako na bulvárech vedoucích k Latinské čtvrti. Studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu.

Jak sedmikrásky nad Brnem

Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.

Novější články Starší články