Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Když normální byl New York

Na úplném sklonku 80. let se v prostředí undergroundového samizdatu (kolem časopisu Revolver Revue) objevily texty, o kterých tehdy mladý básník Jáchym Topol po letech řekl, že působily jako „náraz“. Šlo o sborník, který se jmenoval Sebráno v New Yorku a přes Paříž a Jiřího Koláře se dostal do Prahy, kde pak v různých opisech a částech koloval v úzkém okruhu opoziční subkultury. K autorovi tohoto článku se dostal též, takže onen „náraz“ rovněž pocítil. Nyní je asi už těžké vysvětlit, co to znamenalo, číst si v roce 1988 třeba dlouhý rozhovor s kytaristou Ivanem Králem, českým rockerem, který hrál s Patti Smith (!) a Iggym Popem (!!) a znal osobně Johna Lennona (!!!), a přečíst tam věty, „… kdyby Praha byla normální… tak to by bylo fantastický: dovedeš si představit… všichni tam přijet a hm… jak by to vybudovali všechno?!...“

Rok 1948 a Masaryk: početí, porod a sebevražda demokratů

Ve středu 10. března 1948, něco po páté hodině ranní, dva topiči z Černínského paláce, vracející se z půdy, kde stahovali z budovy státní vlajku, objevili na dlažbě druhého nádvoří bezvládné tělo ministra Jana Masaryka. Byla to smrt, která otřásla zemí, ve které se před čtrnácti dny dostali k moci komunisté. Otřásla, ale na faktu nastupující diktatury nic nezměnila. Do Salonu Týdeníku Echo, konaného na téma únor 1948 a Jan Masaryk, přišli sešli historici Jiří Pernes a Vít Smetana, oba z Ústavu pro soudobé dějiny, a spisovatel Pavel Kohout, jemuž bylo v roce 1948 devatenáct let.

Mezi námi Slovany

Kdo se naučil vyslovovat jméno Mariusz Szczygieł, mohl by to zkusit s jinou hvězdou polské reportáže, Ziemowitem Szczerekem (nar. 1978). Jeho kniha Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (polsky 2013) je souborem reportáží z jeho cest či tripů na východ, tedy na Ukrajinu.

Dvě vraždy v dejvickém Elsinoru

Večer 1. listopadu 2006 Alexandr Litviněnko začal zvracet a prudké dávení se pak opakovalo vždy po několika hodinách. Záhy tohoto bývalého agenta FSB a nyní už několik let v Londýně žijícího ostrého kritika Putinovy politiky napadlo, že ho někdo otrávil. Bylo to tři týdny po vraždě novinářky Anny Politkovské, se kterou se znal a se kterou sdílel přesvědčení o „putinovské“ stopě na sérii atentátů svalovaných na čečenské teroristy. Po třech dnech bolestivých stavů, kdy nedokázal jíst ani pít a mučila ho nesnesitelná bolest, byl převezen do londýnské nemocnice, kde se týdny marně snažili přijít na příčinu jeho stále se zhoršujícího stavu. 23. listopadu zemřel. Pár hodin před smrtí nalezli příčinu jeho otravy. Bylo to polonium, vysoce radioaktivní a nesmírně vzácný prvek, k němuž se obyčejný smrtelník prakticky nemůže dostat. Litviněnko ještě před smrtí stačil nadiktovat prohlášení, v němž za původce smrti označil Vladimira Putina.

I na Malé Straně může být Arkádie

Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků.

Proč pes nezaloží koncentrák

Román Davida Zábranského Za Alpami začíná ostrou lekcí ze současné komunikativní techniky. Vystupuje v ní Čechoněmec Mathias a jeho mobilní aplikace Tinder, jíž se seznamuje s budoucími sexuálními partnerkami. Je devátý listopad 2016, v Americe zrovna vyhrál volby Donald Trump, a Mathias, který má byt na Letné, sedí v baru kina Oko se studentkou Dominikou z Moravy. Mathias zrovna dává Dominice lekci, jak jsou Češi zaostalí, neboť jsou „hermeticky uzavření ve svém češství“. Jedinou šancí, jak se z toho dostat, „je šukání s cizinci, fucking with strangers“. Zda to na Dominiku zafungovalo, se dozvíme o tři sta stránek později. Do té doby musíme zatnout zuby a vydržet.

Je suis panelák

V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná.

Obrácení Antonína Blaníka

Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo.

Oni mají zbraně, my máme šampáňo!

V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty. Hodinu a půl po činu se objevuje slogan Je suis Charlie: vymyslel jej art director časopisu Stylist Joachim Roncin a hodil na Twitter, odkud se raketovou rychlostí šířil do světa.

V teniskách po tatranském absolutnu

Nejdřív jsem si myslel, že je to cvok. Ve vlaku Tatranské elektrické železnice z Popradu do Starého Smokovce pobíhal starší muž v bílém tričku od jednoho okna k druhému a fotil ostošest. Neměl digitál, ale starý fotoaparát na filmy – ty během dvaceti minut cesty spotřeboval asi čtyři. Cívky s nimi mu padaly na zem a on je střídavě sbíral a zase fotil a u toho se chytal za hlavu a něco si mumlal a kroutil hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit, že taková krása snad ani nemůže existovat.

S revolverem na motýly

Svým způsobem je to odvaha a troufalost, zkusit napsat příběh ze života jednoho z nejjemnějších a nejbrilantnějších stylistů moderní literatury, ruskoamerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977). Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně, se o to pokusila v próze Revolver v kabelce – a výsledek není vůbec špatný.

Novější články Starší články