Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.
Od minulého týdne leží herec Ján Sedal v brněnské nemocnici s těžkým poraněním hlavy.
Výročí konce druhé války letos odnesl dejvický maršál Koněv, který byl polit růžovou barvou, a „levicový sociální demokrat“ Jaroslav Foldyna, který málem přišel o jazyk, jejž chtěl dle svých slov „dát aktivistovi“.
Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.
Ondřej Havelka je univerzál v mnoha převlecích, které mu obvykle výborně padnou. Jeden je swingový, druhý folklorní, třetí operní a další třeba golfový.
Jo, to bejvávaly na hranicích časy… Kryti ranní mlhou se z obou stran pohraničními hvozdy plíživě blížily sporé skupinky tichých mužů s batohy na zádech, v nichž přenášeli nebezpečný kontraband.
Na Karlu Marxovi, jehož dvousté výročí narození si pokrokový svět v těchto dnech (5. května) připomíná, je nejsympatičtější, jak doslova celý život prožil somrováním.
Byla to jistota školních tříd – a autistických dětí. Obraz opuštěných lodí, které se jako skořápky houpou ve smutně modrozelené barvě v jakémsi přístavu, kde vymřeli všichni na mořskou nemoc. Nebo posmutnělých žen klopících oči v nějaké snové, světelným prachem posypané cukrárně, kde se právě oběsila paní cukrářka. Nebo – a to už bylo na druhém stupni – podivná červená nahá žena, která si zkrouceně lehla mezi pyramidy a teď na vás civí jak nějaká učitelka pohřební výchovy.
Skoro třicet let po jeho pádu vyšla konečně první velká monografie symbolu normalizačního režimu Gustáva Husáka. Jejím autorem je historik Michal Macháček.
Libeňský most, který se rozhodnutím koalice ANO a ČSSD má zbourat, je vzpomínka prvorepubliková.
Slyšel jsem od blízkých lidí, že Pavel Šrut umíral pokojně, obklopen svými nejdražšími.
Praha má mnoho pozoruhodností, jednou z nich jsou točité záchody před hlavním nádražím. Je to evropský unikát, v němž se spojuje moderní architektura (brutalismus) s prastarým fekálním pudem podělat vše, co se k tomu nabízí.
Miloš Forman říkal, že „smysl života je v tom ho žít a kecat o něm“. Těžko v téhle záměrně jednoduché větě hledat nějakou velkou moudrost. Člověk v ní ale může slyšet to, co možná bylo na té skvělé éře české kultury, jíž byl Forman nejjasnější a nejsvětovější hvězdou, nejlepší. „Žít“ rovná se žít svobodně, ano, svobodně, jinak to nemá smysl.
Tak se jmenuje kapitola věnovaná Sýrii v knize českého arabisty Miloše Mendela Arabské jaro (Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě)
Jan Folný je autor, který neklame. Když se jeho knížka, kterou získal před pěti lety jistou pozornost, jmenovala Buzíčci, pak to byly opravdu povídky o homosexuálech, zajímavé právě jakousi bezelstnou otevřeností. Když se nyní jeho nová knížka jmenuje Víkend v Londýně, je to opravdu o víkendu v Londýně a tom, co se během něj může přihodit. To je myslím fér.
Může se literární časopis stát obětí ideologické pomsty? Ó, jak snadno!
Začalo jaro a duše se radují. Nebo trpí. Společnost se skládá z jedinců, z nichž každý má nějaký individuální duševní život. Každý jiný, ale dohromady snad tvoří nějakou kolektivní duši, nějakou psyché. O té současné se říká, že ji charakterizuje na jedné straně hédonismus, poživačnost a bezuzdnost, na druhé straně úzkost a pocit, že se něco podivného se společností stalo.
Ve filmu Nico, 1988, který běží v artových kinech, je zfilmovaná událost, která má pro generaci „před sametem“ mytický rozměr.
Náměstek brněnského primátora Petr Hladík si přečetl, že se v Brně má provozovat jakési divadelní představení, v němž „Ježíš znásilňuje muslimku“: jde o inscenaci Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiče.
Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.
Magdalena Sidonová je výjimečná herečka svým naturelem, svým výrazem, svou tváří, svým zázemím. Je vtisknutá do paměti diváků Divadla Na zábradlí.
Uhodilo to naplno s migrační vlnou v roce 2015, ale bylo to tu už dřív. V souvislosti se současným stavem Západu se stále častěji objevují úvahy, že vlastně nastal jeho konec, že už to není ten Západ, po kterém jsme toužili, a že by se mělo pomýšlet na něco jiného a poohlídnout se jinde, třeba jako to dělají v Číně nebo v Rusku.
Je po Velikonocích. Někdo v těch dnech pořád ještě myslí na Kristův příběh, který se o těch novolunních dnech skončil, aby zase tajemně začal. V téhle zemi se udělalo mnohé pro to, aby mu lidé přestali rozumět, ale udělalo se také hodně pro to, aby si ho jiní připomínali v jeho původním smyslu. Jako cestu, která je provázena bolestí a ranami, na jejímž konci je pochybnost, zda člověka, který tím prošel, Bůh neopustil.
Kdysi, když slezská Vratislav byla pruským městem Breslau, tady byl „exerzierplatz“, náměstí pro vojenské přehlídky a jiné atrakce. Obrovská rovná plocha byla obklopena reprezentativními budovami státní moci, rezidenčním zámkem Hohenzollernů, jenž dal náměstí jméno Schlossplatz, dále tu byla burza, justiční palác s věznicí, opera a samozřejmě kasárna.
V Divadle Na zábradlí se po rekonstrukci už opět hraje a nedávno tam měla premiéru inscenace „kmenového režiséra“ stále ještě nového souboru Jana Mikuláška Mýcení.
Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr.
Na filmovém festivalu Febiofest byl promítán film Operace Entebbe (7 Days in Entebbe), který tento týden přijde i do širší distribuce.
Mluvčí prezidenta a emeritní redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček nedávno na sociální síti zveřejnil dvě kompromitující fotografie Miroslava Kalouska – jak se k nim dostal, zůstalo zatajeno, nejspíš mu je nějaká dobrá duše podstrčila. Je na nich hoch nejspíše čtrnácti- či patnáctiletý, který stojí na pódiu a něco recituje nebo předčítá: na obou má otevřené desky a též ústa.
Anton Hykisch je doyen moderní slovenské literatury a pravděpodobně bychom hledali v českém prostředí obtížně tak široce rozvětvenou osobnost.
Políbil tygra i jesetera, v závěsném kluzáku, převlečen za ptáka, naváděl nad Sibiří zmatené jeřáby na správný směr, takže desítky ruských žen musely být umístěny kvůli neodolatelné vášni na psychiatrii.
