Když už se to nedalo na pobřeží horkem a žárem vydržet, stáhli jsme se do vnitrozemí, do středu ostrova. Do města jménem Enna, nejvýše položeného města Sicílie. Se svými 960 metry nad mořem zdaleka nemá na Etnu, jejíž vrcholek, ze kterého měl do jícnu sopky skočit Empedokles, je ve výšce 3232 metrů. Za jasného počasí je na ni vidět, ale nikoli na ten jícen, který je stejně věčně v mlhách, zajisté mytologických.
V knize Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 cituje historička Muriel Blaive policejní hlášení o konfliktu, do kterého se dostali čeští sportovci, kteří se ocitli uprostřed maďarského povstání. Jejich autobus se snažil co nejrychleji odjet ze vzbouřené Budapešti, když vtom si maďarští demonstranti, rozlícení na vše komunistické, všimli rudé hvězdy, kterou byl český autobus na přídi ozdoben: tak to ostatně bylo i na lokomotivách až do pádu komunismu. Maďaři se na hvězdu vrhli a počali s ní cloumat s úmyslem ji z autobusu strhnout. To si nenechali čeští sportovci, snad se jednalo o házenkáře, líbit a hvězdu šli bránit, takže se strhla rvačka. Bránili skutečně komunismus?
Poslední skupinové vystoupení českého spisovatelstva nelze považovat právě za zdařilé.
Byli zvyklí na svoje místo v ústraní, na okraji společnosti, v utajení a mezi svými, s nimiž si rozumí. Ano, byla to také kultura záchodků, katakomb, křoví a zákoutí, svět tajných gest a náznaků.
Ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět začal v roce 2010 vydávat řadu ilustrovaných průvodců kulturně-historického charakteru. Jako první „si“ vydal bedekr po stopách Karla Hynka Máchy, za pár let dal na pult svůj chef d‘oeuvre Průvodce protektorátní Prahou, za který dostal v roce 2013 velkou Literu. Mezitím vyšlo v této edici na dvě desítky titulů různých autorů, v malé i velké řadě: v tom druhém případě jde už hůř mluvit o „průvodcích“, neboť některé knihy váží přes dvě kila.
Hrál v původní, nejkultovnější sestavě kultovní skupiny Marsyas. Spolu se Zuzanou Michnovu a Petrem Kalandrou si při jejich vokálech bylo možno představit, že Kalifornie je na Malé Straně a west-coast začíná u nějakého českého rybníka. To platilo však jen pro ty, kteří ho stihli do roku 1979, kdy si Oskar Petr kalifornské sny odjel skutečně naplňovat.
Nový český film Chata na prodej má jednu hlavní přednost. Odehrává se na podzim, a ať již se člověk na něj těší, nebo ne (podzim je vždycky něčím smutný), pohled na krajinu, v níž lze teplotu odhadnout mezi deseti až patnácti stupni, je i v kině s klimatizací docela osvěžující.
Goethe napsal: „Itálie bez Sicílie vůbec nevyvolává v duši tu pravou představu. Teprve zde je klíč ke všemu.“ Goethe připlul do Palerma lodí z Neapole během své „italské cesty“. Zůstal na Sicílii něco přes měsíc, vybral si k tomu rozumně duben, takže se mohl rozplývat nad zelení polí a vlahostí luk. Měl v tom roce 1787, kdy mu bylo třicet sedm a cítil, že se životem musí něco udělat, ještě celý rok prožít v Itálii, přičemž ten měsíc na Sicílii považoval za obzvlášť důležitý. Itálie by zůstala nepochopená, kdyby nepoznal Sicílii, kde je vše italské intenzivnější, sytější a lahodnější. A na konci července ještě rozpálenější, vyprahlejší, rozžhavenější.
Během několika let existence Islámského státu do něj odešlo bojovat a žít na sedmdesát Norů, lépe řečeno norských státních příslušníků. Byly mezi nimi i dvě sestry, šestnáctiletá Leila a o dva roky starší Ayan, původem Somálky, narozené již v Norsku, vyrůstající na předměstí Osla, v obci Asker. Dnem jejich odchodu, 17. října 2013, začíná pětisetstránkový dokumentární román norské spisovatelky a novinářky Åsne Seierstad Dvě sestry.
Stala se tragédie, lidská tragédie, rodinná tragédie, tragédie i pro lidi, kteří nemají okoralé srdce. Dva malé životy nalezly smrt ve vodním živlu a nejspíš to byla smrt, které šlo předejít. Vlastně vždy lze takové smrti předejít: lepší přípravou, tedy kdyby ti kluci uměli plavat, a hlavně lepším dozorem, protože když neumí plavat, asi je nezbytné z nich nespustit ve vodě oči, což je odpovědnost, nedá se nic dělat, rodičů. Smrt utopením bývá rychlá, zvláště u dítěte, malý neplavec dvakrát třikrát lokne a jde ke dnu
Ve srovnání s lidmi tzv. primitivními jsme my, lidé moderní, úplně bezmocní hlupáci.
Je to asi nejpodivnější zámek, co znám. Petr Bezruč, který bydlel na stará kolena nedaleko odtud, v Kostelci na Hané, o něm veršoval poněkud toporně – „zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánovi jej stavěli sedláci kdysi“. S tou nestvůrností se mi to zdá přehnané: je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit a nechal to tu trčet jako velkolepé, ale poněkud šílené torzo.
Nápad na uspořádání tohoto Salonu Týdeníku Echo vznikl, když celou sobotu a neděli zněly pražskými ulicemi třaskavé, bublavé, prdavé a jiné zvuky motocyklů. To se do našeho hlavního města sjeli muži a ženy na motocyklech Harley-Davidson, aby zde provedli svůj pravidelný sabat k oslavě 115 let značky, letos největší mimo území Spojených států. Přijeli motorkáři ze 77 zemí světa a jejich jízda městem pak přitáhla další desetitisíce pozorovatelů.
Jméno Vambeřice zní starodávně česky, ale zdání trochu klame. Ona je to zkomolenina z německého Albendorfu a nalézá se v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej, do níž patří teprve od roku 1945. Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli (dnes už jejich rodiče či prarodiče) až po válce, většinou z východních částí Polska, které právě zabral Stalin, a osídlili tak kraj, odkud krátce předtím uprchlo či bylo vyhnáno obyvatelstvo německé.
V roce 1968 bylo Jiřímu Kolářovi 54 let. Postavy byl shrbené, obličej podlouhlý, nevýrazný, bezvousý, vlasy tmavé, prošedivělé a prořídlé. Nos ostrý. Ústa nemodelovaná, trpká. Brada polcená, hruď úzká. Nohy s uzly strhaných žil… Smích prudký, povaha výbušná.
Básník Petr Hruška, sám laureát Státní ceny za literaturu za rok 2013, rezignoval na členství v porotě, která tuto cenu uděluje. Hruška, nepochybná básnická autorita, byl jejím předsedou. S ním odešli ještě tři další porotci, takže v původně sedmičlenné porotě zůstali tři.
Toto je rozhovor dvou starých známých, takže nebudeme předstírat, že se vidíme poprvé. Vlastně jsme se vídali velmi často, někdy denně. Přesto byl Tomáš Němeček vždy trochu záhadou. Zatímco ostatní tak různě vláli, Tomáš šel přesně za svým, soustředěně a nenápadně. Zatímco se ostatní hledali, Tomáš věděl, co chce, takže se brzy stal jedním z nejvýraznějších novinářů své generace. Vedle toho vystudoval práva, což bylo na jeho psaní znát. Před pěti lety, v den, kdy vstoupil na mediální trh Andrej Babiš, v novinách skončil. Nyní je za ním možné zajet do Bohnic.
Někdy v roce 1975 se promítaly i v českých kinech Bergmanovy Scény z manželského života. Na malém městě v západních Čechách se na ně vydala manželská dvojice, což pak rozhodlo o jejich dalším osudu. Druhý den se definitivně dohodli na rozvodu: ten film jim ukázal, že to sice bude bolet, ale že se dá zvládnout. Dokonce že mohou zůstat v nějaké formě přáteli a že snad ani možnost jednou se nějak zase sejít není uzavřená.
Když Josef Peňás, emeritní středoškolský profesor jazyků z Prostějova, chtěl udělat něco pro svého pětiletého vnuka a sám se přitom potěšit, vzal ho do Brna na vysušené kapucíny a mumii barona Trencka. Vnuk z toho byl celý rozrušený, neboť se ve své nevinnosti poprvé setkal s hmatatelnou smrtelností, což se mu pak v životě hodilo a jednou to definitivně docení.
Kdyby někdo dostal otázku, zda tahle země zvládne deset migrantů, jen blázen by odpověděl, že ne, že se musí před nimi zavřít a že je musí odmítnout.
V Evropě se otepluje, jih se posouvá na sever a možná už dostihl i nás. Kdyby měl člověk, který se jen infantilně neraduje, že je „hezky teplo“, říci, co je na tom pozitivního, tak by možná řekl: Alespoň u nás budou růst olivovníky.
Když jsem uviděl ten obraz, měl jsem na chvíli pocit, že se to děje mně, že to břevno mám v hlavě já sám. Skrz pravé oko projelo chlapovi do hlavy kulaté prkno, které se na druhé straně lebky probilo ven. Nezasažené oko je vytřeštěné a tím tlakem se z něj derou krvavé slzy. Muž má ale klidný výraz, jakoby smířený s tím, co se mu stalo. No co, tak to chodí, jednou máš oko v pořádku, a druhý den v něm máš kládu.
Kdysi mi jeden chorvatský bohemista vyprávěl, jak byl přijat Bohumilem Hrabalem, což vůbec nebylo jednoduché.
Já vám povím, pane, ti Rolling Stones, to je vám zvláštní případ. Něco jako věc Makropulos, jestli víte, o co jde. To je o té zpěvačce, jak jí dal tatík, doktor Rudolfa II. a alchymista, napít elixíru mládí a ona teda pořád zpívá, je jí tři sta padesát let nebo kolik.
Je otázka, je-li projevem bratrství převádění lidí z jedné bezpečné země do druhé a naplňování jejich představ, v jaké zemi by se chtěli usadit.
Znáte Hrabalovu povídku Nejkrásnější oči? Je skoro nemožné se při ní nerozplakat.
„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané.
Vy, čtenáři tohoto Salonu Týdeníku Echo, již víte mnohem víc. Víte, jak hrálo v sobotu na mistrovství světa Německo se Švédskem (2:1) a Polsko v neděli s Kolumbií (0:3), tedy jak se těmto týmům (ne)povedlo odčinit porážky z úvodních utkání, Německa s Mexikem (0:1) a Polska se Senegalem (0:2). Dokonce víte i to, jak ve středu hrálo Německo s Jižní Koreou.
Od včerejška je v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze otevřena výstava věnovaná osobnosti Anny Fárové.
Angela Merkelová měla minulý týden projev, ze kterého, jak to tak bývá, byla vytržena půlvěta.
