Vy, čtenáři tohoto Salonu Týdeníku Echo, již víte mnohem víc. Víte, jak hrálo v sobotu na mistrovství světa Německo se Švédskem (2:1) a Polsko v neděli s Kolumbií (0:3), tedy jak se těmto týmům (ne)povedlo odčinit porážky z úvodních utkání, Německa s Mexikem (0:1) a Polska se Senegalem (0:2). Dokonce víte i to, jak ve středu hrálo Německo s Jižní Koreou.
Od včerejška je v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze otevřena výstava věnovaná osobnosti Anny Fárové.
Angela Merkelová měla minulý týden projev, ze kterého, jak to tak bývá, byla vytržena půlvěta.
Marek Škubal je na české výtvarné scéně výjimečná postava. Jeho nesmírně precizní, fantaskní, magická a přiznejme i morbidní tvorba ale možná naznačuje, kam se bude ubírat umění. Možná jde směrem k hledání nečekané krásy ve věcech strašlivých, ba odporných.
V Innsbrucku se zbláznil Ota Pavel. Bylo to v únoru 1964 na zimních olympijských hrách, kam přijel jako reportér, a domů se vracel jako šílenec. Ve slavné povídce Jak jsem se zbláznil popisuje, jak se mu zatáhl mozek, jako by na něj přišla mlha z Alp, a tak se vydrápal k nějakému horskému statku, vyvedl ze stáje zvířata a pak ho podpálil. Aby se udělalo světlo.
Začneme nezdvořile o někom jiném než o autorce knihy: o její hlavní postavě. Život Václava Havla se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.
Do redakčního mailu přišel dopis: „Omlouvám se za tento nevyžádaný mail. Nedávno jsem v Echu našla zmínku o izraelské spisovatelce a překladatelce českého původu Ruth Bondyové. V příštím týdnu by se dožila 95 let.
Všichni jsme už viděli šílené záběry mohutného proudu plastických odpadků valících se korytem nějakých exotických destinací.
Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu.
Dva televizní filmy, Metanol (o hromadné otravě pančovaným alkoholem) a Dukla 61 (o hornické katastrofě v roce 1961, při níž na Karvinsku zemřelo 108 horníků), ukázaly několik věcí.
Jednou začas se objeví případ falešného gynekologa.
„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.
Dvacet let pak Friedrich Torberg pendloval mezi Prahou a Vídní, přispíval do novin tady i tam, vydával romány, které vzbudily jistý ohlas.
Vzrušujícím zápasem Rusko – Saúdská Arábie začíná už za týden, 14. června, na stadionu v moskevských Lužnikách mistrovství světa ve fotbale.
Je sice pořád jaro, ale vývoj středoevropského klimatu ho vytlačil do bezvýznamnosti.
Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?
Novým ředitelem brněnského Centra experimentálního divadla (CED) se má stát dosavadní dramaturg Divadla Husa na provázku Miroslav Oščatka. To je suchá zpráva, za kterou se odehrává poměrně složitý a zásadní spor, jak se bude dál vyvíjet jedna z nejcennějších divadelních tradic v téhle zemi.
Odchovance staré dobré západní tradice rouhačství nemůže nějaký Jezus Kristus na muslimce rozhodit.
Mladý Pirát, který takovým věcem asi rozumí, hlasoval o doporučení pro státní ocenění a dal svůj hlas Karlu Sýsovi.
Mají také Němci své blanické rytíře? Ale ovšemže mají. Místo svatého Václava spí v jejich čele císař Fridrich Barbarossa, obklopen svými věrnými rytíři, panoši a trpaslíky v německém Blaníku, v durynské hoře Kyffhäuser. Metry dlouhý rudý vous prorůstá dubovým stolem, císař podřimuje a jednou za sto let se zeptá zbloudilého pasáčka, zda černí havrani nesváru stále poletují kolem hory. Protože dokud nezmizí, on bude dále podřimovat a čekat, až v čele sjednoceného národa znovu nastolí svou slavnou Říši.
V roce 1959 mu v Praze zahajoval výstavu Milan Kundera, který o něm řekl, že „prožil naši dobu, na kterou se jen nedíval, ale poznal ji jako velké dobrodružství plné kouzla a strádání“. To měl Pravoslav Sovák ještě mnohé před sebou: „zlatá šedesátá“ v Praze, „přesun“ po sovětské okupaci, léta v Německu, úspěchy v Americe, výstavy v nejdůležitějších západních galeriích. Nyní žije ve Švýcarsku a do Čech se vrátil zkontrolovat svou velkou retrospektivu, která v těchto dnech končí na Kampě.
Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.
Na světě bylo jen málo zemí, kde měli prezidenta, který psal divadelní hry.
Americký nebo západní historik a analytik Sovětského svazu měl v době studené války (do roku 1990) v podstatě dvě možnosti.
Veřejný Salon Týdeníku Echo na pražském knižním veletrhu Svět knihy se uskutečnil v pátek 11. května v poledne ve znamení setkání mužů, kteří chodí rádi krajinou. Básníci Petr Placák, Luděk Marks a Miloš Doležal a literární historik Martin Machovec se obvykle setkávali na poutnických výpravách po krajině, nyní usedli k jednomu stolu v Průmyslovém paláci na Výstavišti. Jde o zkušené poutníky, kteří nejkrásnější chvíle svého pozemského života promarnili bezcílným potulováním se po Čechách, případně přilehlými končinami. Jde o staré přátele, čemuž odpovídá i družnější forma hovoru. Máme za pravděpodobné, že takhle dobře se na žádné besedě knižního veletrhu nebavili.
Francouzský filozof a velký polemik s levicí Raymond Aron ve své slavné knize z poloviny 50. let Opium intelektuálů přisoudil marxismu roli narkotika.
Nebývá úplně obvyklé, že by významný novinář stále ještě významného deníku pronesl v komentáři názor, že by bylo lépe, kdyby nějaký národ neexistoval.
Existence Státu Izrael je sedmdesát let po vyhlášení nezávislosti (14. května 1948) svým způsobem zázrak, neboť jeho bytí je podobné člověku, na nějž je jeho okolím po celou dobu vypsána odměna za hlavu.
Když se v Paříži rozbíjejí výlohy a házejí Molotovovy koktejly, působí to na někoho sentimentálně. I idiocie je v tom městě trochu poetická a řev násilníků je pro nostalgické uši ozvěnou dávných časů. Protestovat je velmi francouzské a nikde to nevypadá tak dobře jako na bulvárech vedoucích k Latinské čtvrti. Studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu.
Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.
