Když se psal rok 2013, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) připomněl, že před sto lety, v březnu 1913, měl básník Rainer Maria Rilke silnou rýmu, neboť bylo docela chladné jaro a Rilke byl k nachlazení náchylný. Zpráva o básníkově rýmě byla součástí celkového obrazu toho roku, který Illies vytvořil z krátkých příběhů, glos, faktografických črt a drbů (mohlo jich být tak kolem čtyř set) ze života především umělecké společnosti onoho zvláštního roku.
Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.
Začátkem týdne se objevila zpráva, že se prodává Hrabalova chata v Kersku. Za dvanáct milionů, což není málo, ale kupec se jistě najde, jenže bůhví, co s ní udělá. Tím kupcem by měl ale být český stát a ministerstvo kultury by mělo okamžitě jednat. Ne z nějakých fetišistických důvodů, ale proto, že je to jedinečná příležitost konečně splatit dluh vůči Hrabalovi.
Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má.
Maďarsko a Maďaři se stále vnucují do tématu. Správná Evropa se na ně nyní zlobí, protože přijali zákon, že se dětem nemá ve škole ukazovat něco, co si většinou lidé prohlížejí soukromě u počítače. To je samozřejmě nadsázka a hrubé zjednodušení oné věci, ale stejně je podivné, že se tolik států a jejich elit spojí kvůli tomu, že v jedné zemi mají trochu jiný názor na sexuální výchovu mládeže.
Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.
Morava, zvláště právě ta jižní, je totiž zajímavější a pestrobarevnější část této země. Pro Čecha, především teda Pražáka, je tím, čím je pro Francouze Korsika nebo pro Rusa Krym. Pro Američana Florida nebo rovnou Havaj. Jsme sice občansky ve vlasti, ale zvyky, mravy a zvuk řeči jsou přece jen jiné. Lepší, sytější, originálnější. Je to náš Jih.
Mimořádně nejapné a na standard Miloše Zemana necitlivé výroky o lidech, kteří změnili pohlaví, odráží zmatek naší podivné doby. Společnost si na jedné straně zvyká na skutečnost, která je složitější, než se zdá, a na druhé straně má pocit, že se toho na ni valí až příliš. V polemice o všech možných změnách na poli „pohlavních identit“ jdou často stranou lidé, kterých se to týká nejvíc, tedy ti, kteří se museli se svou jinakostí vypořádat, často velmi nesnadno.
Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.
Vedlejším produktem jihomoravského tornáda je případ tweetu jednoho z vedoucích zpravodajské redakce České televize. Ten v pátek ráno, den po katastrofě, napsal, že „v prezidentské volbě obce a města brutálně postižené tornádem spoléhaly na Miloše Zemana“. A pak ocitoval výsledky prezidentských voleb v postižené oblasti. Všude tam zvítězil s převahou, ale ne zas tak absolutní, Miloš Zeman. Jaký div…
Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.
V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost
Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.
Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.
V pět hodin ráno onoho 21. června, černého dne českých dějin, zahájil výstřel z hradního děla truchlivou podívanou. Z dokonávající tmy se do skoupého světla vynořilo theatrum obklopené dvěma kornetami kavalerie a třemi setninami pěchoty, které udržovaly zástupy v uctivé vzdálenosti. Katovský pacholek v černé kápi postavil před špalek vysoký černý kříž. U špalku stál s nahým mečem a kamennou tváří kat Jan Mydlář, z božího dopuštění mistr popravčí…
Václav Havel – článek Václavu Klausovi k narozeninám nemůže začínat nikým jiným než Václavem Havlem. Tak tedy Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, kde jinak padaly různé duchaplnosti a moudra, dostal otázku – otázku, kterou se v téhle zemi, možná na celém světě, hodilo položit snad jenom Václavu Havlovi, což neznamená, že se přitom necítili všichni trochu trapně – co je největším úkolem naší doby.
Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.
Přes střední Evropu se už několik let valí zateplovací vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice jako ze hry pro slabomyslné děti. Chvíli jsem uvažoval nad tím nekorektním a necitlivým přirovnáním, ale je to tak. Zateplování debilizuje podobu našich měst, městeček a vesnic, bere jim ducha, paměť a inteligenci.
Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko. Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy.
Ondřej Fous je zahradník. Ale ne obyčejný zahradník, i když lze mít za to, že každý zahradník je neobyčejný. Ondřej Fous je zahradník-aristokrat, který se přitom dal rostlinám do služeb. Má za sebou několik let praxe v Anglii, jako doma se pohybuje v evropských zahradách, ví všechno o historii zahrad a zná se se všemi zahradníky několik století dozadu. Vládne zámeckému zahradnictví v Ctěnicích na okraji Prahy, kde jsme zaliti sluncem a vůní květů spolu mluvili a mohlo by to být donekonečna.
Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.
Spisovatel a katolický intelektuál Bedřich Fučík, vězeň padesátých let, nejpřesněji definoval rozdíl mezi agresivitou komunismu a nacismu: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež.“ Naprostá většina velkých veřejných procesů padesátých let byla vylhaná a vykonstruovaná a obžalovaní tam na sebe vypovídali zkazky a nesmysly, které vypadaly tak absurdně, až jim mnozí věřili.
Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.
Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta.
A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.
Zítra se rodina, přátelé, studenti loučí s Jiřinou Šiklovou, tou drobnou paní všudybylkou, které si mnozí vážili a jiným zase lezla na nervy a někteří ji nesnášeli, což je úděl lidí, kteří mají nějaké názory a rádi je říkají. Jiřina Šiklová byla socioložka a intelektuálka, ale vystihuje to jen malou část její rtuťovité a vitální osobnosti, protože především byla sama sebou, především tedy Jiřinou.
Hynek Navrátil je asi největší sympaťák, se kterým jsem se v posledních letech setkal. Bylo to před pár lety u stáje s velbloudy před vystoupením cirkusu Humberto v pražské Krči, zrovna běželo první kolo boje o zachování nebo zrušení zvířecích členů tradičních cirkusů. Hynek se mi jevil od první chvíle jako člověk zcela oddaný svému zvířecímu družstvu, k němuž tíhne nezfalšovatelnou láskou.
Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne.
V roce 1974, v době, kdy se zdálo, že se svět už nebude měnit a lidé na Východě, kteří někdy pomysleli na svobodu, prostě mají smůlu na věčné časy, uveřejnil, Alexander Solženicyn stať Nežít se lží. Samozřejmě ji uveřejnil v samizdatu, ze kterého ji pak převzal západní tisk, takže se záhy stala světově proslulou. Byl to definitivní důvod k tomu, aby kremelský režim Solženicyna, jenž v roce 1970 dostal Nobelovu cenu, zbavil občanství a rok nato vypověděl ze země.
