Spisovatel a katolický intelektuál Bedřich Fučík, vězeň padesátých let, nejpřesněji definoval rozdíl mezi agresivitou komunismu a nacismu: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež.“ Naprostá většina velkých veřejných procesů padesátých let byla vylhaná a vykonstruovaná a obžalovaní tam na sebe vypovídali zkazky a nesmysly, které vypadaly tak absurdně, až jim mnozí věřili.
Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.
Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta.
A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.
Zítra se rodina, přátelé, studenti loučí s Jiřinou Šiklovou, tou drobnou paní všudybylkou, které si mnozí vážili a jiným zase lezla na nervy a někteří ji nesnášeli, což je úděl lidí, kteří mají nějaké názory a rádi je říkají. Jiřina Šiklová byla socioložka a intelektuálka, ale vystihuje to jen malou část její rtuťovité a vitální osobnosti, protože především byla sama sebou, především tedy Jiřinou.
Hynek Navrátil je asi největší sympaťák, se kterým jsem se v posledních letech setkal. Bylo to před pár lety u stáje s velbloudy před vystoupením cirkusu Humberto v pražské Krči, zrovna běželo první kolo boje o zachování nebo zrušení zvířecích členů tradičních cirkusů. Hynek se mi jevil od první chvíle jako člověk zcela oddaný svému zvířecímu družstvu, k němuž tíhne nezfalšovatelnou láskou.
Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne.
V roce 1974, v době, kdy se zdálo, že se svět už nebude měnit a lidé na Východě, kteří někdy pomysleli na svobodu, prostě mají smůlu na věčné časy, uveřejnil, Alexander Solženicyn stať Nežít se lží. Samozřejmě ji uveřejnil v samizdatu, ze kterého ji pak převzal západní tisk, takže se záhy stala světově proslulou. Byl to definitivní důvod k tomu, aby kremelský režim Solženicyna, jenž v roce 1970 dostal Nobelovu cenu, zbavil občanství a rok nato vypověděl ze země.
Hraje se mistrovství světa v hokeji. Zdá se mi to, nebo ne, že to už skoro nikoho nezajímá? Se zpožděním několika dnů se dovídám, že jsme zatím projeli, co jsme mohli. Diví se tomu někdo? Bolí to někoho? Před dvaceti lety by to byl skandál a národní potupa. Teď je to co? Jedna z mnoha věcí někde na okraji zájmu, na periferii stále rozptylovanější pozornosti. Něco přežilého jako Oscary nebo tradiční zdvořilost.
Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsem se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo.
Bohužel jsem si nezatrhoval při četbě dosti svědomitě, takže teď nemůžu v pamětech Woodyho Allena Mimochodem najít ta místa, která by zdůvodnila, že o té knize píšu tady, kde obvykle tvrdě pereme do vlády, až z ní lítají cucky, nebo hrdinsky vzdorujeme chodu světa. Zvolněme pro jednou a věnujme se třeba Allenovu vztahu k České republice, jak to vyplývá z té knihy. Stopy se objevují na dvou místech, pokud jsem nic nepřehlédl a pamatuju si to dobře.
Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.
Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.
Před izraelskou ambasádou se před pár dny demonstrovalo a za pár dní se chystá demonstrace další. Jel jsem kolem tramvají, pršelo, zahlédl jsem jen hlouček lidí, drželi palestinské prapory a pár transparentů, odsuzujících Izrael, ale hlavně deštníky. Odhadl bych, že převládali lidé ze zdejší palestinské (arabské) komunity, byly tam ostatně i děti, ale myslím, že bych tam potkal i pár pražských intelektuálek a intelektuálů, kteří jsou na straně utlačovaného palestinského lidu, tedy aspoň tak to oni cítí.
Tak přesně před sto lety naši pradědové a prapradědové a také trochu prabáby a praprabáby zakládali v Karlíně bolševickou stranu komunistickou. Byl sice květen, ale ozařovaly je plameny října, které šlehaly z té země naděje, z té země východní, kde Ivan Lenin vyhnal popy a pány a buržousty a reakční intelektuály a podobnou svoloč, přičemž to vyhnání se hodně podobalo masové vraždě a genocidě vlastního obyvatelstva, v nichž se pak v té zemi budoucnosti ještě desetiletí pokračovalo.
Alena Mornštajnová (57) je mimořádně úspěšná česká spisovatelka se závratnými prodeji. S jejím posledním románem Listopád to asi nebude jiné. Má i dráždivé téma: listopad 1989 se nepovede, moci se ujme armáda, ta obnoví tuhý komunistický režim. Kruté dějiny odtrhnou matku od dcery. Setkají se? Čtenář se buď začte, nebo se otřese…
Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.
Ti muži tedy seskočí „do tmy“, do zázemí protektorátu, a mají se dopravit do Prahy. Od začátku se plán bortí, neboť jeden z mužů se setká se známým železničářem, který pochopí, o koho jde.
Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.
Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout.
Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.
V neděli 25. dubna zemřel Ivan M. Havel, mladší bratr Václava Havla, člověk, který si navzdory silné bratrské konkurenci našel své místo ve světě i v životě. Slovníkové heslo vypočítává, že byl kybernetik, matematik, filozof, autor první české soustavné knihy o automatických počítačích, šéfredaktor časopisu Vesmír, zakladatel Centra pro teoretická studia, badatel a zkoumatel, esejista a taky trochu básník. Hlavně, jak se jeho přátelé shodují, nezapomenutelný člověk.
Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.
Vystudovaný přírodovědec a veterán politických bojů Alexandr Vondra prosadil do volebního programu ODS návrh, aby si Češi vybrali svého národního ptáka. Samozřejmě že takový nápad okamžitě vyvolá ironii, sarkasmus a poznámky, že právě ODS trpí fixací na ptactvo, které bylo v oněch slavných letech, kdy pták zdobil jejich stranický prapor, ztotožněno se strakou.
Po filipojakubské noci jsme se probudili do prvomájového rána. První máj, to je v téhle zemi zajímavě rozpolcený den. Je to den milostně bojovný, jediný den, kdy měsíci říkáme latinským jménem, což naznačuje, že nejde o obyčejný první květen. Díky geniální Máchově básni ho máme spojený s jakousi sentimentálně růžolící představou, která je ale v rozporu s pochmurným vyzněním Máchovy tragické historky. Ta je, když to velmi zjednodušíme, o hrůze z toho, že po smrti asi nic není a člověk se vrací do nicoty.
Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.
Projev prezidenta Miloše Zemana k případu Vrbětice musel zaujmout všechny, kteří sledovali vývoj jeho životní kauzy Peroutka. Ta je notoricky známá a známé je o ní také to, že nikdy nebude rozřešena. Článek se nikdy nenajde, jednoduše proto, že nikdy neexistoval. Zeman to ale nikdy neuzná. Nikdy neuzná, že se mýlil, že si s ním jeho paměť zahrála, že něco prostě popletl. To by bylo příliš lidské na jeho pýchu, na jeho bohorovnost, která je bohužel čím dál směšnější, vlastně smutnější.
Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.
„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.
Všichni píší o Vrběticích, což je přirozené. Zase se o nás ví a zase jsme v situaci, kdy je také důležité, aby se o nás vědělo. Když se o nějaké zemi moc neví, může to být znakem toho, že tam všechno klape: Číňané si přejí navzájem, aby žili v nezajímavé době v nezajímavé zemi. Ale také existuje riziko, že země může být natolik nezajímavá, a tedy nepřitažlivá, že jim pak nestojí za to na ni myslet, natož si kvůli ní pálit prsty.
