Nad dvěma knihami Arnošta Goldflama

Snění o tatovi a mamince, té především

Nad dvěma knihami Arnošta Goldflama
Snění o tatovi a mamince, té především

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také (teď možná především) autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama.

V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými. Na osudu původem vídeňského Žida, který za války přišel o většinu příbuzných a do Brna se dostal se Svobodovou armádou, se podepsaly dějiny dvacátého století, jimiž tata Goldflam nicméně prochází jako „vítěz“, jako někdo, kdo se vyzná a umí si poradit. V konkurenci se vždy znalým a starosvětsky dokonalým panem Goldflamem nemůže malý Arnošt uspět, je stále předmětem jeho kritiky a superiority, často necitlivě prováděné. Vede s ním bezmocnou dětskou válku, která je součástí uzrávání citlivého a svérázného chlapce, malého Riši, ze kterého roste otcův protiklad, umělec a bohém. Jenže krev a čas nelze ošálit a zralý syn, nyní již stárnoucí AG, sám pozdní otec, přichází na to, že v něm je mnohem víc taty, než si dovedl kdysi představit. Ty povídky, jejichž důležitým prostředím je poválečné Brno a jeho specifická židovská částečka, jsou způsobem smíření, snad žádostí o odpuštění, a hlavně pozdním vyznáním lásky, byť nikoli bez stopy hořkosti a vědomí toho, že nic, ani křivdy a nedorozumění, nelze odčinit a vrátit zpátky. Snad jenom ve snech; a co je vlastně jiného takové vzpomínkové psaní než snění?

Tento snový a pak i fantaskní rys Goldflamova vzpomínání vystupuje ještě výrazněji do popředí v knize Hlavně o mamince. Jsou to kratší povídky, někdy spíš črty, fejetony a etudy na tři stránky, drobné imprese, které se snaží zachytit a rekonstruovat něco z toho mála, co zbylo v paměti, dojmech a taky snech po člověku, který odešel už před mnoha lety. Už to není polemika a pokus o smíření, tady není s čím polemizovat, natož soupeřit, tady je to čisté vyznání lásky, ba snaha o něco neskutečného, o návrat do jistoty té lásky, která je však na tomto světě už nedosažitelná, tak se odkládá snad někam, kam nelze dohlédnout, co se ale s přibývajícími roky přece jen blíží.

Goldflamova maminka je představena jako cituplný protiklad k suverénnímu otci, pod jehož někdy sobeckým a neurvalým dozorem žije, kterému ovšem zároveň vděčí za ochranu. Oč méně má místa pro svůj vlastní život, o to vroucněji ho věnuje malému Rišovi, jemuž je tichou a spolehlivou oporou a jenž se k ní může kdykoli se vším obrátit a vždy nalezne chápavou náruč a porozumění. O tu náruč však přišel už kdysi dávno, maminka zemřela v osmačtyřiceti letech, když mu bylo sedmnáct, měl pár dní před maturitou a vše prožíval jakoby v neskutečném stavu ztráty, jejíž dosah si plně uvědomoval až později, ale který ho už nikdy neopustil. Z těch vláken utkaných kdysi v dětství pak vyvstává portrét jednoho židovského osudu, ženy, která pocházela z malého města v Haliči a která se do Brna dostala s otcem po válce, se zbytkem své ženské mišpoche, matkou a sestrou, jež nikdy s novým prostředím nesrostly, ale ani si na to nečinily nárok.

Výjimečnost obou Goldflamových rodičů byla přítěží i darem, něčím, co je však především výjimkou z pravidla, neboť pravidlem bylo, že lidé jako oni v naprosté většině nepřežili. Maminka a tatínek však přežili a naložili se svými životy, jak mohli a jak jim to jejich možnosti i poměry umožňovaly. Ve vzpomínkách jejich syna se jejich životy vracejí jako postavy přetvořené v obrazy touhy, kterou už nelze naplnit jinak než sněním. Jsou to texty, které snesou srovnání s tím nejlepším, co tento druh psaní přinesl. Někdo, kdo tomu nerozumí, může říkat, že je to sentiment, ale ve skutečnosti se tu lze dotknout toho nejcennějšího, co v člověku je: lásky, o níž lze věřit, že nikdy neskončí.

Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn. Sefer, Praha, druhé vydání 2021, 238 str., Hlavně o mamince, Větrné mlýny, Brno, 168 str. Obě knihy ilustrovala Petra Goldflamová-Štětinová.

13. srpna 2021