Hledání pevnosti v aleji vykřičených domů

Hvězdný prach v Nových Zámcích

Hledání pevnosti v aleji vykřičených domů
Hvězdný prach v Nových Zámcích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nové Zámky jsem si vybral s jistotou, že dobrovolně a jen tak pro nic za nic tam člověk na nádraží nevystoupí a do města, které se zdá, že vlastně nikde nezačíná, se nevydá. Stačí si totiž přečíst, že Nové Zámky, jimž Maďaři, kterých tam žije asi polovina, říkají Érsekújvár, byly nejvybombardovanějším městem na Slovensku, tedy tehdy v Maďarsku, že tři velké spojenecké nálety na konci války zničily dvě třetiny domů a zabily neuvěřitelných čtyřicet procent obyvatel, což činilo šest a půl tisíce lidí.

Takže většina historických domů skončila v troskách a místo nich se postavilo to, co se tak po válce asi na Slovensku postavit mohlo. Tedy sídliště a pak další sídliště, sem tam nějaký kulturák a dům služeb a nějaká občanská vybavenosť a mezi tím nějaké užité umění, sochy šťastné socialistické rodiny, později nějaká plachá abstrakce z žulových kvádrů. A teď už je to celé zchátralé a omšelé a nikdo se o to moc nestará, tak to puchří a chřadne a vyvolává pocity zmaru a nostalgie.

A to je právě to, co některé zvláštní případy může lákat, co se jim perverzně líbí a co vyhledávají. Tu odvátou estetiku velkolepých, nyní zpustlých sídlišť, estetiku kdysi vyznávanou každým avantgardistou, vždyť sám Le Corbusier horoval pro velkokapacitní bydlení a věžáky vražené do parků, domy pro tisíce šťastných lidí, a pro buldozerizaci celých starých bloků s úzkými uličkami a na sebe nalepenými domky, kde se prý nedalo dýchat a důstojně žít. Tady to udělaly za buldozery anglické a americké bomby, a to v rozsahu srovnatelném s německými městy na západě, takže by se výsledky toho urbanismu daly porovnat, což by asi pro náš, tedy slovenský Neuhäusel, nedopadlo nejlépe. I když Le Corbusierovi by se to možná líbilo.

Vystoupil jsem z vlaku, který mě přivezl ze Štúrova, a hned se mi tam začalo docela líbit, protože nádraží, které bylo postavené v šedesátých letech, je krásné, srovnatelné s podobně „bruselským“ nádražím v Havířově, které před pár lety barbaři z vedení železnice skoro zbourali, což prý hrozilo i tady. To nádraží jsem docela důkladně poznal, neboť druhý den při odjezdu jsem si spletl cedule „Príchod“ a „Odchod“, takže vlakem, kterým jsem chtěl jet do Bratislavy, bych dojel znovu do Štúrova, to jsem poznal na poslední chvíli, takže jsem z vlaku vyskočil a šel si zase na dvě hodiny sednout do haly toho nádraží, kde jsem se už proměnil v inventář a přítele Romů, kterým moje existence nemohla uniknout, takže mi začali nabízet parfémy, a dokonce dalekohled a pak vystřelovací nůž. S díky jsem všechno odmítl, což přijali sice pohrdavě, ale s klidem.

To bylo až na závěr mého novozámeckého dobrodružství, jež začalo nekonečným hledáním něčeho, co by se mohlo podobat městu s jeho středem, náměstím, nějakým centrem. Nekonečně se táhlo něco, co by mohlo být ulicí, ale spíš to připomínalo ranvej na letišti třetího světa, kolem paneláky a betonové krabice polepené a ověšené reklamními cedulemi a mezi tím drny a něco, co asi k ničemu není, ale je to vyasfaltované a vybetonované. Postupně se přece jen začalo cosi měnit a zahušťovat a začaly přibývat domy, které se podobaly opilcům, byly různě našišato a nic na nich nebylo rovné a měly na sobě různé výrůstky a věžičky a zábradlíčka a kolem je omotávaly železné schůdky, které často nikam nevedly, a okna byla zkosená a zakouřená, takže skrz nemohlo být vidět, a barvy zdí vypadaly, jak když se na ně vyzvrací lunapark. Nikde jsem snad neviděl tolik výplodů šílené estetiky 90. let, kdy platilo, že domy mají vypadat lascivně a vulgárně, takže vypadaly, jako by šly šlapat ulici, ve všech mohla být pornostudia nebo pobočky podunajské Camorry.

Tak jsem fascinován šel tou alejí vykřičených domů, za ta léta už dost zestárlých, a hledal něco, co mohlo připomínat evropské město, dokonce kdysi docela slavné město, vlastně ne město, vojenskou pevnost. Protože Nové Zámky, to byla skoro po celou dobu tureckých válek hlavní vojenská pevnost tady v našem Podunají, bylo to centrum protiturecké obrany s dokonale vystavěným fortifikačním systémem, ze kterého zbyl jen stínový obrys, který by možná byl vidět z letecké fotografie, a pak originální městský znak, na kterém je hvězdicovitá pevnost se šesti baštami, takže to vypadá jako taková sněhová vločka pod mikroskopem. Několikrát od konce 16. století se Osmani pokoušeli tudy proniknout do těla střední Evropy, podařilo se jim to roku 1663, kdy Turkům velel albánský poturčenec Ahmed Köprölü a pak jeho syn. Vyznačovali se, píše znalec Balkánu M. W. Weithmann, „naprostou neúplatností a strašnou krutostí“. Čili sympaťáci. Turci drželi Nové Zámky ve svých pařátech dvaadvacet let, do roku 1685, tedy ještě dva roky po porážce před Vídní (12. 9. 1683), kdy se karta obrátila v jejich neprospěch. V létě 1685 oblehla osamocenou pevnost s třemi tisíci tureckými vojáky vojska prince Karla Lotrinského. V polovině srpna jsme pak přešli do šturmu. Kvílivé modlitby tureckých pohanů se marně dovolávaly svého pochybného pouštního boha, naše bojechtivost a hněv se nedaly zkrotit, kolikrát jen se nad pevností objevila bílá vlajka, jíž machometáni dávali najevo, že se chtějí vzdát. Vysmáli jsme se jejich opožděným prosbám o slitování a dál jsme se na ně vrhali jako rozzuření lvi. Když se asi čtyři sta z nich snažilo spasit skoky z věže do vodního příkopu, stali se snadnou potravou našich ručnic. Z celkového počtu zůstalo naživu jen asi dvě stě Turků. Ty jsme prodali benátským Židům na galéry a do olověných dolů: tak jako to činili oni nám. Hlavu velitele turecké posádky, který zemřel na následky zranění od našich palných zbraní, jsme odťali od těla, narazili na kůl a vystrčili nad Vídeňskou bránu pevnosti. To aby se jejich kroky již nikdy nepřibližovaly na naši posvátnou půdu. To píše očitý svědek toho udatného boje, jehož zpráva je obsažena v knize Rabovali Turci, vydané l. P. 1974 v nakladatelství Tatran a kterou přechovávám co poklad z nejcennějších.

Byla pak ta dokonalá pevnost, postavená podle nejdůmyslnějších plánů fortifikačních, svědkem různých dějů, též povstání pyšných a věčně nespokojených Uhrů proti císařskému majestátu, kdy sloužila jako útočiště rebelů, takže není divu, že ji císař Karel V. rozkázal roku 1724 rozbořit. Tím Nové Zámky přišly o jedinečnou turistickou atrakci. Konečně jsem se přiblížil k jakémusi náměstí, jmenuje se kompromisně Hlavní – Fö. Kompromisně se tam vyskytovaly též sochy: na jednoho Maďara jeden Slovák, nebo aspoň Cyril a Metoděj. V rozmáchlém gestu protireformační arcibiskup ostřihomský ze 17. století Jiří Sečenský (Széchényi György) proti mírnému, ale neústupnému národovci slovenskému Antonu Bernolákovi, jenž tady první slovenštinu kodifikoval a pak zde roku 1813 zemřel. Melancholická hlava Jána Majzona, jenž, jak jsem si přečetl, byl prosazovatelem slovenského kostelního zpěvu mezi prostým lidem, a tvůrčí hlava Lajose Kassáka, avantgardisty z Nových Zámků, který byl v mládí v Paříži, znal se s Picassem a Apollinairem, kteří rádi Maďara z Nových Zámků k sobě do party vzali. Pak také pamětní deska grófa Esterházyho Jánose, zajímavé postavy našich dějin, vůdce Maďarů v Československé republice, ze které vůbec nebyli nadšeni, a gróf Esterházy dělal, co mohl, aby vydržela co nejkratší dobu. Její rozpad v březnu 1939 uvítal jako velký den Maďarů i Slováků, avšak byl také jediný, kdo nehlasoval ve slovenském parlamentě pro antisemitské zákony, dokonce nemálo Židům pomohl dostat se ze Slovenska, v čemž byl zcela výjimečný. Po válce ho okamžitě sebrali, odvezli na Sibiř, potom ho sem vrátili, odsoudili k trestu smrti, pak mu to zmírnili na doživotí. Zemřel v roce 1957 na Mírově. Ani ve dvacátém století nebylo lehké být Maďarem, a ještě k tomu Esterházym.

Ta pamětní deska byla na stěně hotelu, kde jsem měl objednaný pokoj. Hotel se jmenoval Stardust. Hvězdný prach v Nových Zámcích. To sedělo.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

4. srpna 2021