O městě, kde to na autora silně působí, jak by také ne

Návrat do prostějovského lůna

O městě, kde to na autora silně působí, jak by také ne
Návrat do prostějovského lůna

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Aspoň jednou za pár let se vracím do Prostějova, do toho svého mateřského lůna, byť matky ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví skoro každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích svého dětství bych se vyznal poslepu, chodím tam zblblý návaly vzpomínek, takové té sladké tesknoty za odešlým časem, za lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově.

Všichni moji příbuzní široko daleko byli Hanáci. Jejich povaha byla vlídná, až jaksi přitrouble hodná, což se musí projevovat i na mně. Byl jsem však jako malé dítko brzy z buchtové dělohy úrodné Moravy vyrván rodinným záměrem a odsunut, aniž dali na moje protesty, do ponurých, větrných a krabatých Sudet, až kamsi do Krušných hor. To se jistě na mně podepsalo.

Ale vždy když se v Prostějově ocitnu, jdu k obyčejnému domu na náměstí Odboje, neboť tam bydlela moje babička Božena, která mě naučila třeba otčenáš a zdrávas, ale měla na to málo času, umřela v roce 1979.

Sem mě odkládali na dlouhé měsíce a připadalo mi to vždy, jako když se vracím z temné země, zatímco tady vládne vlídnost, jemnost a jas. Před tím domem jsem si hrával, byl tam takový parčík, šťoural jsem tam klacíkem do hlíny, obávám se, že jsem v záchvatu dětského sadismu rozmačkal i dost brouků, ploštic a mravenců, snad mi to Bůh hmyzu odpustí, omlouvám se dodatečně. Atrakcí byli pivovarští koně, rád jsem se díval, jak močí či z nich padají koblihy, a pak lokomotivy, tehdy ještě parní, které supěly podél zdi slavné továrny Wikov, tedy Wichterle–Kovářík, za mého dětství už dávno zestátněné na Agrostroj, ale každý říkal Wikovka. Tady jsem se jako dvouletý dověděl o ruské okupaci, neboť Rusové přijeli od severu, od Kostelce na Hané, a děda Bohumil toho dne přišel dřív z práce a řekl: Tož Rusové só tady. A babička mu podala oběd. To je moje první životní vzpomínka.

Měl jsem v Prostějově několik takových mystickým míst. Třeba nedaleko od náměstí Odboje je náměstí Padlých hrdinů a tam je socha, na níž tluče svalnatý muž do klínu vraženého do skály. Ten pomník je tam od roku 1933 na památku masakru, ke kterému došlo 26. dubna 1917, kdy vojsko poslané sem z Olomouce postřílelo při hladových bouřích třiadvacet chudáků. Byla to vůbec nejkrvavější událost toho druhu, která se v českých zemích za první války stala – vůbec je zajímavé, že tak zdánlivě klidné místo, jakým se mi Prostějov vždy jevil, neobcházely různé tragédie, za války byl bombardován Spojenci, rozstříleli tu mimo jiné osobní vlak, fůra mrtvých, a 25. srpna 1968 tady začal nějaký Rus pálit z tanku, myslím, že to odnesli tři lidé.

Jako dítě jsem chodil kolem toho pomníku a třásl se hrůzou, neboť jsem si vybájil, že až ten chlap praští kladivem do skály a ta odletí, bude konec světa. Ozvěnu této apokalyptické vize pociťuju na tom místě dosud jako jemné šimrání v zátylku. Ve skutečnosti ten výjev znázorňuje rozbití starého Rakouska, ale uvědomíme-li si všechny ty děje, které pak přišly, tak to také byl čin v jistém smyslu apokalyptický.

Po levé straně náměstí je černými sloupy podpíraná lodžie vily, která náleží k nejdůležitějším stavbám české moderny. Toť vila ing. Františka Kováříka (1865–1942), kterou mu navrhl architekt Emil Králík a on si ji vystavěl v letech 1910–1911. Hned vedle, v Erbenově ulici, bydlel můj druhý děda, ten z otcovy strany, Josef Peňás (1910–2000). Byl to vzdělanec, katolík, milovník protektorátních vtipů, obdivovatel Otokara Březiny a antisemita... Byl profesorem jazyků na hned opodál stojícím gymnáziu v Kollárově ulici, kde zas bydlela matčina sestra, moje milovaná teta Libuška.

Takhle jsem tedy nic netuše kroužil kolem toho architektonického skvostu, který tehdy postupně pustl, byv proměněn v dům pionýrů, ale největší pustnutí mu přineslo posledních třicet let. Být to v jiné zemi, byl by opucován a bylo by tam proslulé muzeum. Teď se jeví prázdný a jen tak tak udržovaný před úplným zhroucením.

Prostějov totiž není jen tak obyčejné město, nýbrž je to město svým způsobem zakladatelské čili gründerské. A to ve více punktech. Zaprvé tam proběhla koncem 19. století cosi jako moravská průmyslová revoluce. Ta z provinčního města, kam jezdili vesničtí Hanáci prodávat početným Židům obilí, z kterého oni pálili kořalku, učinila město plné továren a dílen, proletariátu i průmyslníků, fabrikantů. Ostatně jeden z řady slavných rodáků, spisovatel Edvard Valenta, o těchto časech napsal román Kvas. A kde jsou továrny, jsou vedle dělníků také bohatí továrníci, kteří mají na to, aby si mohli nechat postavit hezké domy, v čemž spočívá jejich kulturní přínos. A na rozdíl od současných poměrů mívali před sto lety bohatí lidé vkus. Dokladem toho je právě dvojice vil bratří Františka a Josefa Kováříků, které si tito vynikající moravští inženýři dali vyprojektovat od architekta Emila Králíka právě před sto lety. Dvě rodinná sídla, z nichž zvlášť vila Františka Kováříka působí dodnes jak monumentální černý leštěný diamant, jsou považována za zakladatelská díla české architektonické moderny.

A pak je tu druhý zakladatelský čin Prostějova. Souvisí s tím prvním. Díky onomu průmyslovému rozvoji se stalo, že v Prostějově už koncem 19. století tak převážil český (moravský) živel nad německožidovským patriciátem, což vedlo k tomu, že se v roce 1892 chopili vlády na radnici Češi a starosty se stali muži, na které v Prostějově dosud vzpomínají: Karel Vojáček a Ondřej Přikryl.

A nyní se stala věc, kterou lze dosud mít za příkladnou a bohužel již asi neopakovatelnou. Noví vládci Prostějova vzali svou roli jako vlastenecký úkol, jímž chtěli dokázat, že česká správa si nijak nezadá se správou německých radnic na Moravě, ba že ji předčí v kulturnosti i v modernosti. Projevem toho se měla stát stavba Národního domu, který udivuje a v úžas uvádí každého estéta. Prostějovští radní se totiž neobávali zadat práci mladému architektovi, který byl tak progresivní, že ho v Praze k žádné větší práci nepustili. Jmenoval se Jan Kotěra, bylo mu něco přes třicet a svým prostějovským Národním domem (1905–1907) de facto založil moderní českou architekturu.

Ale nejvíc jsem byl hrdý na Jiřího Wolkera. To byl můj dětský hrdina, bílý krasavec, který stojí v odhodlaném postoji („miloval svět a za spravedlnost jeho šel se bít...“) před Priorem, jednou z těch staveb socialismu, obludou, která zavalila střed města a už se z něj jen tak nehne. Celý blok starých renesančních domů kvůli němu vyletěl do vzduchu. Ale k Wolkerovi: mám pocit, že tehdy, před těmi pětatřiceti lety, tam stále žila jeho silná památka. Byl mrtvý přitom už padesát let (umřel roku 1924, byl o dva roky mladší než Mácha, o rok než Václav Hrabě, mladší byl jen Jiří Orten), a přitom jsem měl pocit, že se o něm mluvilo, jako by ho lidé znali osobně.

Dlouho ostatně žila jeho matka, která pak dělala stafáž, když z něho režim dělal proletářského básníka, přitom se dobře po Prostějově vědělo, že Wolkerovi byli bohatá rodina (jejich předek pocházel z Anglie), měli doma služky a Jiříček byl všechno jiné než trpící proletář. Ale myslím, že byl ctěn a milován. Vždy když jsme šli s babičkou na hřbitov, pokaždé jsme se zastavili u jeho hrobu, kde jsem jako školák četl ten epitaf, že dřív, než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlád – dvacet čtyři let. A znovu a znovu mě to ranilo a byl jsem smutný a zamlklý. Moje máma uměla recitovat mnoho jeho básní a mně ještě teď zní ta plynulá elegance jeho veršů a jejího hlasu. A už vím, čím tento neuspořádaný výron prostějovských vzpomínek uzavřu. Vážnou výzvou prostějovské radnici, aby si vymohli na ředitelství pošt či ještě někde výše výjimku a přemalovali všechny poštovní schránky ve městě na modro. K poctě svého velkého mladíka. Neboť on pravil: Poštovní schránka na rohu ulice, / to není lecjaká věc. / Kvete modře, lidé si jí váží velice.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

18. srpna 2021