Věčný návrat do říčních lázní Klostrdlé

Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Věčný návrat do říčních lázní Klostrdlé
Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor. Je to neskutečně malebná krajina kdysi velmi kulturní s činorodým obyvatelstvem, krajina zdobená zříceninami na kopcích, plná malých lázní, letovisek, penzionů, hotelů (Perštejn/Pürstein – kdysi „český Meran“ zvaný), stáčíren minerálních vod, porcelánek, moštáren a marmeládoven. Potom kraj, co se lidského díla týče, spíše vyrabovaný, zpustlý, opuštěný a zchátralý. Zůstala ta nádherná krajina. Mě to tam vždycky vezme za srdce.

Pro mě to začalo asi tím, že tam na začátku července roku 1984 připlula po Ohři na lodích chlapecká výprava čtvrtého ročníku sokolovského gymnasia a vesele se tady ožrala. Ti hoši měli tři týdny po maturitě, život před sebou a docela se na něj těšili. Já jsem se pár dní předtím dozvěděl, že mě vzali na filosofickou fakultu do Prahy. Byl jsem tehdy šťastný jak blecha, navzdory poměrům. Tehdy, před skoro čtyřiceti lety, tady, na začátku Klášterce, bylo vodácké tábořiště s oprýskanou hospodou ve stylu lázeňského empíru, kolem níž se rozkládaly dřevěné boudy, v nichž se dalo lacině přespat. Hospoda se jmenovala Peřeje a vstupovalo se do ní antickým vchodem s dórskými sloupy, za nímž se nacházela drsná prozaická knajpa s pípou uprostřed, začouzenými stěnami, rozvrzanými židlemi a drsnými hygienickými poměry. Bylo to velmi bizarní, ale tehdy nám to asi ani nepřišlo.

Teď jsou tam ale opět lázně, nebo spíš lázničky. Z hospody Peřeje je restaurace a kavárna, docela dobrá, rozhodně na poměry severočeské. Kousek vedle je altánek s pramenem Evženie, kde obsluhuje hovorná paní, která mě málem přemluvila, abych si objednal týdenní pitnou kúru. Prý mi to srovná žaludeční šťávy, pročistí tenké střevo a zlepší peristaltiku. O to poslední jsem zvláště stál, což ta paní asi poznala, proto byla tak naléhavá. Pak ještě dodala, že vodou byla zásobována Rommelova armáda v Africe a že si ji nemohla vynachválit. To mě skoro přesvědčilo, ale pak jsem zbaběle couvnul a nechal si jen nalít kelímek. Pak ještě jeden, peristaltika zůstala naštěstí klidná.

Na ten pramen přišel místní rolník Fickert, který si tam v roce 1881 vykopal studnu a zjistil, že voda je nějaká kyselá. Za pár let prodal pramen cukrovarníku Fieberovi z Ústí a ten ho pojmenoval Eugenie, prý podle své ženy. Cukrovarník nechal postavit lázeňské ubytovny ve švýcarském a antickém stylu, zřídil park a dřevěné vstupy do řeky. Ty lázničky by mohly připomínat říční lázně na břehu řeky Orše z Rozmarného léta a já bych chtěl být kouzelníkem Arnoštkem, který tam přiveze sličnou Annu, jež způsobí erotické pnutí mezi poklidně dřímajícími obyvateli lázní. Když pak vleze téměř obnažená do proudu mělké řeky, dělá údajně pod vlivem jejího nečekaně silného proudu komické klátivé pohyby a vydává výskavé výkřiky, jež vyvolají pozornost a srocení na břehu. Arnoštek žárlí a snaží se rozpustilou Annu přivolat zpět, ta ale dělá, že neslyší. Tak i já se tady snažím přivolat mládí, které dělá to samé.

Ale zatímco místopis Vančurovy novely je spíš fiktivní, byť tam padne cosi naznačující jméno Krokovy Vary, existuje zcela protichůdná kniha, která je do Klášterce zasazená přímo, i když to město se tam jmenuje Klostrdlé (německy Klösterle). Je jím román Jana Pelce … a bude hůř, svého času velmi slavná, skandální a hlavně čtená kniha, která se ke mně dostala tak v roce 1986, brzy po vydání v exilovém Indexu. Někdo mi půjčil očtený paperback, který jsem během pár dní musel vrátit. Bylo mi tehdy dvacet, docházel jsem na rudou filosofickou fakultu a byl přesvědčen, že režim, který tu vládne, se v zemi rozložil na dlouhé časy, skoro určitě na celý život, který mám před sebou. Na ten víkend jsem odjel k mámě do Kraslic, možná i proto, že jsem tu knížku nechtěl číst na koleji, kde jsem si přece jen nebyl každým jist. Jel jsem jako obvykle vlakem, severní trasou přes Ústí, Teplice, Most, Chomutov... nejponičenější krajinou v Čechách.

Seděl jsem v kupé s lidmi, kteří přicházeli a odcházeli, a já si nemohl pomoct a musel jsem číst tu strhující knihu o Olinovi a jeho partě ve zdevastovaných severních Čechách. Měl jsem ji v papírovém obalu, takže nebyla vidět obálka, ale přece jen na Západě vytištěný paperback s nezvyklou sazbou písma mohl vzbudit v náhodném fízláckém oku pozornost. Občas jsem zvedl hlavu a díval se do krajiny rozryté rypadly a bagry, na zpustlé a vyrabované domy, které stály podél trati, na odpornou architekturu novostaveb, na linie rour, potrubí a dopravníků, které možná ani nikam nevedly, jen trčely v té zpustlé zemi, ze které čišel smutek.

Pravděpodobně jsem se už dočetl tak daleko, že jsem věděl, že Klostrdlé z Pelcovy knihy je Klášterec nad Ohří, ve kterém vlak stavěl. Nemohu po těch letech říci, kterou kapitolu Pelcovy knihy jsem právě v klášterecké stanici pročítal, vlastně už si toho z té knihy moc nepamatuji, ale ten sugestivní pocit úzkosti – úzkosti ze života v policejním státě, ve kterém musíte skrývat knihu, kterou čtete, a rozhlížet se, jestli vás někdo nevezme na chodbičku a neukáže služební průkaz; úzkosti ze života ve státě, který devastuje sám sebe, stejně jako život svých obyvatel – si vybavuji ještě dnes. Mám ho dosud s Kláštercem nějak spojený. I když jinak se mi to město líbí.

A líbí se asi i každému, kdo tam přijede poprvé a večer se jde projít po městě, kde se krásný anglický park mění v sídliště s paneláky, před nimiž vysedávají nejživější obyvatelé těchto míst, naši Romové. A znovu pak sestupuje dolů k řece, kde se ozývají obojživelníci a občas zakřičí ošklivým hlasem páv a vzduchem proletí netopýr. Zámek nad vodou má ve dne barvu rybízové dřeně nebo taky antuky, což znamená en tout cas, v každém případě, neodpustíte si poučit. Za svou neogotiku vděčí nočnímu požáru ze 30. na 31. května roku 1856, kdy vzal zasvé starý barokní, původně ještě renesanční zámek. Šlehající plameny se musely dávnou předletní nocí nádherně zrcadlit na hladině zde pokojné, neboť jezem spoutané Ohře, která tu s Doupovskými horami v pozadí vytváří úžasnou krajinnou scenerii. Tehdejší majitel panství Josef Osvald hrabě Thun (1817–1883) dal postavit téměř zgruntu nový zámek podle plánů Václava Hagenauera, hotovo bylo za čtyři roky.

Ti Thunové, hraběcí rod pocházející z Tyrolska, se do Čech dostali, jako mnozí jim podobní, po Bílé hoře, což jim ale neubírá pozdější zásluhy, které bychom mohli označit za patriotické. Klášterec odkoupil jako konfiskát roku 1623 Kryštof Šimon z Thunu, který byl Ferdinandem II. obdařen novým titulem hrabě Thun und Hohenstein. Zámek náležel rodině až do roku 1945, kdy byl vyrabován a původní zařízení zničeno či rozkradeno. Pár let tu sídlily úřady, po rekonstrukci tu je od poloviny padesátých let vystavena kolekce z dějin českého i světového porcelánu. V nekonečných regálech ukazují samé hrnečky, šálky, talíře i celé jídelní servisy a hlavně úžasné porcelánové sošky nejrůznějších stylů a období, roztomilé porculánové pejsky, kozičky, kravičky, ovečky a další tvorečky, různé galantní výjevy pastýřek a pasáčků, rokokových muzikantů a jejich okouzlených posluchaček, nymf prchajících před roztouženými satyry. Idylu jen trochu ruší, že na mnohých je cedulka, že patřily tomu a tomu sběrateli, který zahynul v Lodži, v Osvětimi, v Terezíně.

Et in Arcadia ego, říkalo se kdysi. I v ráji je smrt.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

14. července 2021