Od pondělí se budou moci s režimovými opatřeními otevřít hudební, herní, taneční či společenské kluby a diskotéky. Na rozdíl například od restaurací a dalších služeb návštěvníci budou muset mít antigenní či PCR testy na koronavirus provedené zdravotníkem, nikoli samotesty. Na tiskové konferenci po pátečním jednání vlády to řekl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).
S blížícím se začátkem Mistrovství Evropy ve fotbale, zveřejnila tento týden francouzská reprezentace svou hymnu pro letošní ročník. Autorem skladby „Écris mon nom en bleu“ (Napiš mé jméno modře) je rapper Youssoupha, populární v migrantském francouzském prostředí. Je známý svými kontroverzními texty, kdy například vulgárně zpívá, že znásilní tu "děvku Marine Le Penovou", nebo když nabádal k vyhrožování smrtí komentátorovi listu Le Figaro a televize CNews Ériku Zemmourovi.
Dnes spíš ze světa. Žijí tam všelijací lidé, snad vám to neuniklo. Mezi nimi i Justin Bieber. To je, prosím pěkně, populární zpěvák. Kanaďan. Má obrovské množství fanoušků a fanynek, není možné mu upřít, že do svých písní dává srdíčko. Taky je oblíbeným objektem okázalé nenávisti ze strany těch, kdo potřebují dát nějakým snadno srozumitelným způsobem najevo, že jim vadí hudební průmysl a jeho marketingově vytvářené hvězdičky a tak dále a tak podobně.
Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní
Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.
Žádné rozvolnění současných omezení v oblasti kultury se podle ministra zdravotnictví Petra Arenbergera (za ANO) nyní nechystá. Ministr tak nedodrží ani slib svého předchůdce Jana Blatného (za ANO), který dal příslib výjimky z opatření iniciativě Cesta ze tmy, která několik posledních měsíců připravovala sérii koncertů v pražské Lucerně. Pilotní projekt měl být doprovázen testováním všech návštěvníků a přísnými protiepidemickými pravidly.
Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.
Rozdíl je to nenápadný, ale významný: ekvivalentem francouzského slova chanson není náš šanson, ale píseň vůbec: každá a kterákoli. U nás ovšem například píseň Hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme nenazve šansonem ani ten, kdo ji dovede ocenit. Šanson je přece z Paříže a zpívá z něj lidské srdce, a nejen zpívá: vyznává se a zpovídá ve své zranitelnosti.
Ve věku 89 let zemřela populární československá zpěvačka Hana Hegerová, mnohdy nazývána královnou šansonu. Informoval o tom server Blesk.cz. Hegerová se v posledních letech potýkala se zdravotními potížemi. Hegerová se v posledních letech na veřejnosti objevovala jen zřídkakdy. V minulých dnech pobývala v Nemocnici Na Homolce. „Bohužel, je to tak. Poslední měsíc byl složitý, měla nějaké závažnější zdravotní potíže, kvůli kterým podstupovala dialýzu,“ uvedl zdroj Blesku.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
Kdyby býval žil v některé zemi, která svojí vakcinační strategií zajistila, aby byli lidé ve věku 79 let proti smrtelnému nebezpečí očkováni rychleji, mohl v létě oslavit nádherným koncertem v Činoherním klubu své 80. narozeniny.
Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě.
Pod dvou dnech hospitalizace kvůli komplikacím s covidem-19 zemřel v 79 letech básník a písničkář Jan Vodňanský. Informoval o tom jeho syn Tomáš Vodňanský na sociální síti. „Táta včera zemřel na covid, pozitivní test vyšel v den očkování, které už nemohl dostat, pak to bylo celý děsně rychlý. Tak možná si už kdesi s Petrem Skoumalem dávají po letech Maršály. Ty vlny laskavé radosti a humoru tu budou chybět,“ uvedl Tomáš Vodňasnký na facebooku.
V 75 letech zemřel v neděli ráno na komplikace spojené s koronavirem hudebník Ladislav Štaidl. Informoval o tom server Blesk. Štaidl byl autorem mnoha hitů Karla Gotta, mimo jiné písničky Kávu si osladím. Štaidl byl ve čtvrtek 7. ledna převezen do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde byl umístěn na oddělení ARO. Patřil do ohrožené skupiny nejen kvůli věku, ale také kvůli předchozím onkologickým onemocněním. Štaidl nemoci podlehl v neděli ráno.
Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).
Včera zemřel Svatopluk Karásek, evangelický farář, někdejší disident, politický vězeň a undergroundový písničkář, kterého StB donutila k emigraci.
V neděli zemřel ve věku 78 let český písničkář, undergroundový hudebník a evangelický duchovní Svatopluk Karásek. Serveru Echo24 to sdělili lidé z okruhu jeho rodiny. Svatopluk Karásek zemřel podle informací deníku Echo24 na zápal plic. V minulosti působil také v politice, čtyři roky byl poslancem za US-DEU a později neúspěšně kandidoval do Senátu za Stranu zelených. Dva roky byl vládním zmocněncem pro lidská práva.
Po období, kdy ho nápady, jak říká, „míjely velikým obloukem“, padl zrak Miroslava Palečka (75) jaksi náhodou na básně Jaroslava Seiferta. Lačně se do nich ponořil, „kochal se přirozeným rytmem vázaných veršů“, vybral jich sedmnáct a opatřil je melodiemi, jež dal (stejně jako svůj zpěv i hru na kytaru) zcela do služby básníkovi.
S výjimkou letní „pauzy“ v pandemii, kdy člověk mohl vidět vystoupení zdejších kapel, přinesl stísněný letošní rok i absenci větších koncertů. Jsou lidé, kterým to chybí – třeba já, až mě někdy překvapuje, jak moc (nepatřím mezi ty nejsvědomitější návštěvníky). Tenhle abstinenční syndrom mohou zmírnit dvě čerstvě vydané koncertní nahrávky, první z nich zachycuje kapelu na vrcholu sil, zprostředkovává ducha, suverenitu a náladu jejího živého hraní.
Třetího října umístil Krištof Kintera svůj Public Jukebox na louku u Sedlčan. Stalo se tak v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Jukebox už toho zažil hodně, stěhoval se (Bratislava, Ostrava), ale na louce nedaleko Sedlčan by se měl usadit minimálně na roky, možná natrvalo. Pustit si můžete poezii nebo hudbu podle svého vkusu, výběr je veliký.
Starý nesrozumitelný filozof Martin Heidegger ve slavném rozhovoru pro Der Spiegel kdysi řekl, že „nás už může zachránit jenom nějaký Bůh“.
První mezi uživateli – americký prezident Donald Trump – má potenciálně vážné zdravotní potíže. Známá věc. Po víkendu ho propustili z vojenské nemocnice Waltera Reeda a spustil virtuální ofenzivu.
Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.
Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního.
Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.
Ve věku 91 let zemřel italský hudební skladatel Ennio Morricone, informují dnes italská média. Svými melodiemi doprovodil Morricone více než 500 filmů a seriálů, například legendární snímek Tenkrát na Západě.
Těžko se mi píše, že na začátku léta náhle umřel ve věku 59 let Karel Diepold, který se ve svých písních s námi dělil o naději od orwellovských osmdesátých let až do dneška. Nebál se zpívat před tisícovkami lidí včetně estébáckých fízlů svou píseň o svatém Metodějovi v době, kdy mnozí svatebčané toužili po svatbě v kostele, ale neodvážili se.
Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.
„Hudební byznys se trochu hroutí, málokoho z nás toto ale nějak rmoutí,“ zpívá kapela Tata Bojs v úsměvné písni Pěšáci.
Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.
