Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.
„Výjimečný architektonický počin.“ Tak zhodnotila mezinárodní porota letošního vítěze nejsledovanější soutěžní přehlídky architektury u nás. Stalo se jím vlastní bydlení architektů Jiřího a Barbory Weinzettlových, které si vytvořili úchvatnou přestavbou starých domů na jihu Čech. Tato volba však s sebou zároveň nese otázky, jakým typům architektonických projektů by se v dnešní době mělo dostávat těch největších poct a pozornosti.
Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.
Hlavní cenu v soutěži Česká cena za architekturu získali Jiří a Barbora Weinzettlovi za návrh svého rodinného Domu na Kozině v Trhových Svinech na Českobudějovicku. Byli mezi pěti finalisty letošního ročníku, do kterého se přihlásilo 201 realizací dokončených v posledních pěti letech. Soutěž pošesté organizovala Česká komora architektů, vítězové si pro ocenění přišli do Fora Karlín.
Včera uběhlo sto padesát let od narození jednoho z největších výtvarných umělců téhle země Františka Bílka (1872–1941). Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse.
Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.
Hlavní cenu soutěže Grand Prix Architektů - Národní ceny za architekturu pro rok 2022 získal projekt pražské Kunsthalle. Přestavba bývalé trafostanice na místo pro výstavy a další kulturní projekty je dílem autorů Jana Schindlera, Ludvíka Seka a Zuzany Drahotové ze společnosti Schindler Seko Architekti.
Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.
Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.
Stát se o památky, které má svěřené, stará asi tak na padesát procent. Norma má být stoprocentní péče! Památky v rukou státu nemají mít chybu. Tak je to v Bavorsku nebo v Rakousku. Nechápu, proč by to nemohlo být u nás. – To říká Zděnek Troup, člověk, který doslova vyrval z trosek klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a který léta objížděl a mapoval stav státních objektů, hradů, zámků, klášterů. Nemůže se smířit s tím, že se někdo, kdo to má jako povinnost, „nechová s péčí řádného hospodáře“.
Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení. V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň.
Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném. V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně.
Je po válce, ale běsi nemizejí, spíš se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají svobodu, avšak vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale také surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání.
Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem.
Kdykoli se prý Winston Churchill zahleděl na fotografii mladé princezny Alžběty, rozplakal se dojetím nad představou, že tato mladá žena bude jednou královnou. Těžko si představit, že kdokoli uronil slzu dojetí při pomyšlení, že jednou na trůn usedne princ Charles, přestože jeho čekání bylo násobně delší než jeho matky. Zdálo se, že nadšení z budoucího krále Karla III. nesdílí ani britská veřejnost. Dlouhodobě si jen okolo 30 % Britů myslelo, že bude úspěšným monarchou. Ještě před šesti měsíci to byl názor 31 % z nich, nyní jeho popularita vystřelila prudce nahoru.
V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.
Zemřel český architekt chorvatského původu a spoluautor Tančícího domu v Praze Vlado Milunić. Bylo mu 81 let. Uvedl to s odvoláním na rodinu Český rozhlas. Rodák z Chorvatska, který od mládí žil v Česku, byl znám i svými názory na podobu pražských sídlišť či jako spoluautor řady sociálních staveb. Jako pedagog působil na ČVUT, kde vystudoval architekturu.
Mnohé z vůbec nejlepších českých staveb šedesátých a sedmdesátých let najdeme v zahraničí. Ambasády dávaly totiž architektům neobvyklou míru tvůrčí svobody i šanci spolupracovat s kvalitními západními firmami. Díky tomu mohl vzniknout nefalšovaný gesamtkunstwerk v brutalistickém kabátě. „Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem.
Přestože na začátku své kariéry stál odhodlaně v první linii právě se formujícího pluku avantgardní moderny, posléze zběhl do značně konzervativnějšího tábora nového historismu. Také z toho důvodu byl autor první moderní stavby rakouské monarchie, od jehož narození si právě připomínáme sto padesát let, až donedávna nezaslouženě přehlížen.
Architekti ze slovenského ateliéru beef vyprojektovali na okraji města Palma de Mallorca pro českého investora luxusní víkendový dům, který zaujme především svou snahou interpretovat lokální stavební tradice. Od začátku měli architekti jasno v tom, jak jejich návrh soukromé rezidence vypadat nemá. Nechtěli, aby jejich stavba působila jako architektonický export z pevninské Evropy bez jakéhokoli vztahu ke geografickému i kulturnímu kontextu místa.
Jako vždycky, i katastrofa byla k něčemu dobrá, i když pokud byste v takovou chvíli pronášeli podobná moudra na ulici, nejspíš by vám někdo zaslouženě dal ránu pěstí. V případě Karlína byla hlavní výhodou krize skutečnost, že po něčem takovém bylo nutno čtvrť důkladně rekonstruovat a vyměnit víceméně všechny inženýrské sítě pod zemí. Před katastrofou se Karlín v létě pravidelně měníval v rozkopané bludiště, protože prastaré vodovodní a plynové trubky neustále potřebovaly nějaké flikování, aby ještě aspoň jeden rok vydržely dodávat potřebné suroviny do domů.
Vila svou protáhlou hmotou vyplňuje takřka všechnu plochu vršku útesu. Je na něm posazena jako abstraktní objekt na hony vzdálený běžnému středomořskému domu, zároveň však se svým dramatickým prostředím navazuje důvěrný dialog v několika (na první pohled možná nezřetelných) rovinách. Dům se svou třípodlažní hmotou přizpůsobuje skalnatému podloží, měkce po něm stoupá a kopíruje jeho nerovnosti.
Vytvořit úplně obyčejné místo, za kterým lidé nebudou hledat žádného konkrétního architekta. S tímto pokorným cílem navrhly dvě české architektky proměnu nejmenšího žižkovského náměstí, která inspiruje nejen svým zpracováním, ale také odpovědným a zároveň neústupným přístupem. Strmé dlážděné ulice, bloková zástavba solidních činžovních domů, kočičí hlavy, nečekané průhledy typické pro tuto pražskou část. To jsou hlavní rysy dolního Žižkova,
Tempo letních měsíců některé z nás nasměruje do vzdálených zemí, jiným naopak umožní prozkoumat vzdálenější destinace vlasti. Pro ty druhé máme tip na místo, které ve vás zanechá stopu a při opakovaných návratech budete žasnout nad jeho dalším vývojem. Tou perlou je východočeský Broumov.
Na území Grónska najdeme dnes už jen několik málo posledních historických vesnic a osad se stálými obyvateli. V důsledku rozvoje rybářského průmyslu i politiky Dánska, jehož je ostrov autonomní součástí, totiž postupně docházelo k přesídlování vesničanů do měst a větších osad, především do hlavního města Nuuk. To vedlo k vytvoření mnoha vylidněných osad duchů, které jsou po odchodu svých obyvatel vydány napospas drsnému místnímu klimatu.
V polovině šedesátých let se brazilské hvězdě architektury dostalo další privilegované zakázky – navrhnout luxusní hotelový komplex na jednom z nejlepších pozemků celé Madeiry. Ostrov si od projektu sliboval velký ekonomický i kulturní přínos, pro Oscara Niemeyera to však byl jeden z řady projektů, od kterého dal později navzdory svému prokazatelnému autorství ruce pryč. Už na satelitních snímcích Funchalu, hlavního města malého ostrova v Atlantském oceánu, tato budova upoutá vaši pozornost.
"Směřují k něčemu, co tu ještě nebylo." Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán v rámci dlouholetého programu ukončení závislosti tamní ekonomiky na těžbě ropy nařídil úřadům, aby vybudovaly něco tak ambiciózního, jako jsou egyptské pyramidy. Městští plánovači v reakci na to přišli nedávno s plány na největší stavbu světa. Projekt Mirror Line navrhlo americké architektonické studio Morphosis Architecture.
Pokud jde o počet obyvatel, nemají panelové domy v Česku konkurenci. Stále v nich žije třetina Čechů, v Praze dokonce polovina obyvatel. A i když nad paneláky mnozí ohrnovali a stále ohrnují nos, realita je taková, že poptávka po bytech v nich ani zdaleka neklesá. Svůj podíl na tom má pochopitelně současná bytová krize šponující ceny nemovitostí, ale také zdařilé příklady toho, že byty v panelácích lze poměrně snadno přizpůsobit individuálním potřebám a vytvořit z nich atraktivní bydlení – a to jak pro mladé samotáře, tak pro rodiny.
Weinviertel, historické území severovýchodního Rakouska při hranicích s jižní Moravou, patří mezi vyhlášené vinařské regiony. Místní zvlněná krajina je poseta rozlehlými vinohrady, mezi kterými se schovávají drobné obce s tradiční zástavbou a pitoreskními sklepními uličkami. Region spadající pod spolkovou zemi Dolní Rakousy sází v první řadě na enoturistiku a místní vinařství i díky tomu prosperují také v posledních letech – koneckonců se tady vyrobí třetina všech rakouských vín.
Řekl bych, že to je sama definice ošklivosti. Vlastně jeden z nejhnusnějších předmětů masového užití, co existují. Možná úplně nejhnusnější věc, co byla kdy vyrobena. A je jí plno. Je zřejmě oblíbená a jde na odbyt. A naše země se jí pokrývá. Je to šedá tvrdá deska z nějakého cementového či jakého materiálu, naskládaná na sebe ve výšce několika metrů. Na povrchu imituje zřejmě nějaký okrasný kámen či břidlici nebo něco takového, ale podstata je naprosto fádní, tupá a monotónní.
