Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.
Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.
Praha po velké mezinárodní architektonické soutěži rozhodla, že novou budovu Vltavské filharmonie postaví dánské studio BIG architekta Bjarkeho Ingelse. Jako každá významná stavba vyvolala i filharmonie novou vlnu debaty o současné architektuře v Česku. A o tom, jak obstojí ve srovnání s evropskými architektonickými velmocemi, jako jsou Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko nebo Portugalsko. Ve veřejném Salonu Týdeníku Echo a Knihovny Václava Havla se sešli Miroslav Brýdl, Petr Hlaváček, Josef Pleskot, Boris Redčenkov a Petr Hájek.
Na ten okamžik čekala celá tuzemská architektonická scéna dlouhé roky. Dočkala se minulé úterý v Centru architektury a městského plánování, kde napjatá atmosféra připomínala spíš hromadné sledování důležitého hokejového utkání než obvykle ryze formální vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Očekávání živil fakt, že se této ambiciózní soutěže zúčastnilo celkem dvacet týmů složených z naprosté mezinárodní špičky včetně několika českých studií, která se v ní rozhodně neztratila – dvě z nich se probojovala až do pětice nejlepších oceněných projektů.
Kdy se Česko stane centrem skvělé architektury? Ve veřejném Salonu Týdeníku Echo inspirovaném právě ukončenou mezinárodní soutěží na Vltavskou filharmonii o tom debatovali tvůrci měst. „Když jsem nastoupil jako starosta, tak jsem si řekl: buď půjdeme jako město v dobré architektuře vzorem a budeme lidi nutit, aby to dělali stejně jako my (...," říká Miroslav Brýdl, dlouholetý starosta Litomyšle, který z ní udělal skutečné centrum skvělé moderní architektury.
Obrázkům budoucích budov se říká vizualizace a je zajímavé si je prohlížet. Jsou na nich nejen ony budoucí stavby, ale také figurky, které představují budoucí obyvatelstvo. Na těch obrázcích jsou z důvodů perspektivních, abychom si lépe prohlédli proporce té stavby, a také z důvodů propagačních, abychom se těšili, jaké to bude, až těmi figurkami budeme my.
Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě. Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů.
Na vltavském břehu má uprostřed Prahy vzniknout nové kulturní centrum, které se podle některých názorů významem vyrovná stavbě Národního divadla. Mezinárodní porota hledala mezi devatenáctkou návrhů takový, který se nejlépe vypořádá s okolo plynoucí řekou, akustikou, ale i samotným rázem okolní architektury. A jak ukazují návrhy dalších finalistů soutěže, představy o tom, co do pražské architektury „zapadá“, se mohou značně lišit.
Vítězný návrh Vltavské filharmonie slibuje ambiciózní stavbu v centru Prahy. Je však třeba také počítat s tím, že na avizovaných šest miliard nevyjde a realizace se zřejmě protáhne i prodraží. „Stavíme význačnou budovu na dvě stě, tři sta let. A tak bychom k tomu také měli přistupovat,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24 architekt a předseda poroty soutěže Michal Sedláček.
Rušná čtvrť hlavního města Ekvádoru ukrývá zapomenutou perlu modernistické architektury, která nese výraznou československou stopu. V meziválečné Praze patřili bratři Karl a Otto Kohnové mezi nejpokrokovější architekty, kteří navrhovali přesně podle zásad funkcionalismu. Společně se jim ve dvacátých a třicátých letech podařilo vyprojektovat a zrealizovat mnoho staveb od vil přes interiéry soukromých rezidencí až po velké bytové domy.
Publikace Improvizace Fakulty architektury ČVUT v Praze v jedenácti kapitolách přibližuje jednak stav, ve kterém se nacházela výstavba v Československu v osmdesátých letech, zároveň pak i konkrétní architektonická řešení, se kterými se můžeme ve veřejném prostoru setkávat do dnešních dnů.
Mezi Pražany nastal rozruch ohledně chystaného kruhového objezdu u gotické Prašné brány na náměstí Republiky. Plánuje ho vybudovat radnice Prahy 1 s tím, že pomůže odlehčit dopravu v dalších částech centra, nelíbí se ale ani magistrátu hlavního města, odborníkům, ani občanům, kteří objezd pokládají za nevkusný. Přestože s ním nesouhlasí, magistrát nemá zákonnou možnost, jak křižovatku změnit. Podle vedení Prahy 1 byla dosavadní organizace dopravy v místě nelogická a nepřehledná.
Po delší době neovládl největší evropskou cenu za soudobou architekturu projekt postavený primárně na společenské a sociální odpovědnosti, ale architektonicky precizně zpracovaná stavba od irských architektek, pokračujících ve své neuvěřitelně úspěšné jízdě posledních let. Cena EU za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award je nejrespektovanější a nejsledovanější oborové ocenění starého kontinentu. Udílí se jednou za dva roky a každý ročník se vyplatí pečlivě sledovat.
Během uplynulé dekády se na Manhattanu zrodil úplně nový typ mrakodrapů. Vyrůstají v lokalitě zvané Billionaires’ Row při jižní straně Central Parku, jedné z vůbec nejdražších adres planety, kde se postupně objevilo několik obytných věží na extrémně malých pozemcích. Důvod pro vznik takto formovaných staveb je nabíledni. Zoufalý nedostatek volné plochy na hustě zastavěném ostrově motivuje developerské skupiny v touze po maximálním zisku k tomu, hnát své budovy do závratných výšek.
Po dlouhých letech spekulací začala minulý týden demolice kultovní stavby, která zhmotňuje utopické vize poválečného Japonska v období jeho ekonomického rozkvětu. První kroky architektonických nadšenců po příletu do Tokia často ihned směřovaly právě k této stavbě, kterou nelze přehlédnout ani v husté zástavbě centrální části čtrnáctimilionové megapole. Za několik měsíců tu už ale na ně bude čekat jen prázdná malá parcela, kterou jistě brzy poté vyplní budova nová – její podobu zatím neznáme.
Rača je městská část Bratislavy na jejím severním okraji, kde se začíná zvedat a vlnit krajina úpatí Bílých Karpat. Hranice mezi městskou zástavbou a volnou krajinou je striktně oddělená, místní se mohou těšit z krásné přírody s vinohrady hned za jejich okny. A to i v případě zdejšího sídliště, které loni obohatil jeden vcelku civilní, přesto v mnohém netradiční zásah mladých architektů z Prahy.
Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem. V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži.
Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.
Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře. Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury.
V kontextu rozpadajících se starých stavení, ošklivých katalogových domů, drolící se vozovky a neudržovaného veřejného prostoru vás už první pohled na tuto budovu potěší. Její bílá hladká omítka totiž nenechá žádného kolemjdoucího na pochybách, že zjevně nedávné rekonstrukci někdo věnoval patřičnou pozornost a péči. Pokud tudy jen projíždíte, decentní označení kavárny na fasádě vás přiměje zaparkovat a zajít si sem na pivo, čaj nebo něco sladkého.
Pocta známým i zapomenutým architektkám a architektům, kteří během druhé poloviny minulého století určovali podobu tuzemských měst. To je právě vydaná dvousvazková publikace, která svým rozsahem, informační obsáhlostí i grafickým zpracováním aspiruje na jeden z nejambicióznějších knižních počinů roku. Opus o čtrnácti stech stranách a váze takřka šesti kilogramů se postupně rodil v hlavě hudebníka a multižánrového umělce Vladimíra Brože, známého jako Vladimir 518, někdy od přelomu století.
Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let.
Patří k nejslavnějším architektům současnosti a sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Autor mnoha velkých kulturních staveb a domů celebrit míchá ve své tvorbě vlivy z různých koutů planety, přičemž nezapomíná ani na svou rodnou Afriku. Nechybělo mnoho a vycházející hvězda světové architektury musela zavřít své studio. V důsledku finanční krize z roku 2008 totiž její třicetičlenná firma přicházela postupně o všechny své projekty, takže David Adjaye se dostával do stále větších dluhů. Z insolvenčního řízení se ale nakonec vymanil.
V povídkách kratšího rozsahu využívá Honoré de Balzac témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu. Je ironický, rouhačský, filozofuje nad unikajícím smyslem života, krutě se vysmívá poměrům panujícím ve společnosti, děsí svou schopností nahlédnout do temných stránek lidské duše. Honoré de Balzac: Elixír života – Fantastické povídky, přeložila Dana Melanová, Odeon, 280 str.
Dlouho odkládaná proměna Malostranského náměstí v Praze má začít letos na jaře. Vedení hlavního města chce náměstí předláždit a z jeho horní části odstranit parkoviště, místo něj přibudou lavičky a stromy. S návratem sochy maršála Radeckého na původní místo ale projekt nepočítá. Město původně na rekonstrukci kalkulovalo s celkovou částkou kolem 90 milionů, za stavební práce ale nakonec zaplatí skoro 150 milionů korun.
Není problém vyjmenovat ty budovy, které vynikají po stránce estetické, technologické, environmentální nebo komunitní. Ovšem těch, které dokážou propojit všechna tato hlediska, je jen pár. Kulturní a společenský komplex Sara k nim patří. Jde o druhou nejvyšší budovu na světě postavenou výhradně ze dřeva, která zároveň podněcuje rozvoj celého regionu.
Čína se chlubí olympiádou, která prý v novodobé historii her nemá co do šetrnosti k životnímu prostředí srovnání. Namísto budování nových sportovních areálů se využívají ty stávající a vše má pohánět zelená energie. Pojďme se proto podívat, jak jednotlivá sportoviště vypadají a fungují. Pořadatelské země využívají olympijské hry tradičně k výstavbě nových národních stadionů a dalších moderních sportovišť. Trendem posledních ročníků je ale spíš využívání stávající infrastruktury namísto budování nové.
Musela to být fantastická zahrada, pomyslí si užaslý návštěvník výstavy prezentované pražským Uměleckoprůmyslovým museem a nazvané věcně i metaforicky Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Se zatajeným dechem si prohlíží desítky Sudkových bromostříbrných kontaktních fotografií a také Rothmayerem navržený kovový zahradní nábytek či zahradní svícny.
Vyostřený spor o záchranu jedné z nejhodnotnějších poválečných budov Bratislavy je u konce. Navzdory protestům odborné i laické veřejnosti v těchto dnech už probíhá postupná demolice komplexu budov Istropolis, na jehož místě má v následujících letech vyrůst nový a mnohem větší multifunkční objekt. I přes smutný konec této fascinující budovy ale celá kauza nabízí některá pozitivita v kontextu bourání poválečné architektury.
Celý svůj tvůrčí život strávil v tom nejúchvatnějším ateliéru, jaký si kdy architekt pro své potřeby vytvořil. Ohromnou vysloužilou cementárnu v katalánském Sant Just Desvern proměnil Ricardo Bofill na prostor pro život a práci s takřka katedrální atmosférou. O výstřední budovy v portfoliu Ricarda Bofilla nouze není. Autor mnoha postmoderně excentrických budov se od konce 60. let proslavil mnoha návrhy nepřehlédnutelných rezidenčních souborů, které působí jako z jiného světa.
