Tag: moderní doba

Články k tagu

Tak už mě konečně swajpni

První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla spuštěna před čtrnácti lety. Seznamování on-line tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i ti, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav on-line seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem, emotivní texty v médiích a na sociálních sítích doslova překypují frustrací, rezignací a depresí.

Robin Hood – revolucionář i ochránce řádu zároveň

Léto 2026 v kinech patří mýtům, respektive jejich modernizovaným verzím, jež mají mytické hrdiny přizpůsobit soudobému vnímání světa, proměnit je v postavy až typicky dnešní, s jejichž pomocí je vyjadřováno nějaké aktuální téma. K jejich mytičnosti i mýtu jako takovému pak přistupují s opět velmi moderní skepsí. Platí to o Odyssey Christophera Nolana, nejdiskutovanějším filmu a jednom z nejúspěšnějších filmů tohoto roku. Hrdinu ukazuje jako traumatizovaného válečníka pronásledovaného pocity viny.

Ohrožené druhy myšlení

Spisovatel Michal Ajvaz kdysi Františka Skálu trefně označil za stvořitele světů. Právě v tom možná spočívá jedna z nejpřesnějších definic umělce: vytváří něco, co by bez něj vůbec neexistovalo. Do kin právě vstoupil dokument Veřejný prostor Františka Skály. Na malebné zahradě výtvarníka náš rozhovor bedlivě poslouchal i režisér filmu Petr Slavík. Mluvili jsme o cestách, kráse, současném umění i šumu moderní doby. Ale hlavně o „ohrožených druzích myšlení“ – výrazu, který Skála použil už u své Rajské zahrady na Sluňákově, již pojal jako loď či archu chránící vzácné způsoby vnímání světa. Stejně jako totiž mizí některé druhy rostlin a zvířat, mizí možná i některé způsoby myšlení.

Soumrak „myšlení vlastní hlavou“

Já myslím vlastní hlavou. Na tohle s hrdostí formulované konstatování často narážím v debatách v reálném životě a na sociálních sítích. Mluvčí se tím vymezuje vůči těm, kdo automaticky přejímají názory a postoje, jež jsou jim předkládány zvnějšku. Většinou tím jen vyjadřují, že žijí v iluzi. I pro ty „vlastní hlavou myslící“ je charakteristické bezmyšlenkovité přejímání, jen z jiných zdrojů. A na tom, že názory jednotlivce nejsou tak úplně jeho, že je odněkud vyčetl nebo od někoho převzal, na různých místech všelijak pobral, není ani nic nenormálního.

Inteligentnější jsme už byli

Zkraje osmdesátých let si novozélandský filozof James Flynn všiml podivuhodné skutečnosti: vydavatelé inteligenčních testů museli vždy po několika letech přenormovat výsledky a upravovat skladbu otázek, protože respondenti byli postupem času v jejich řešení čím dál lepší. Zdálo se, že s každou novou generací roste i inteligence – nebo přinejmenším ty schopnosti, které inteligenční testy zachycují. Filozof tento posun systematicky popsal nejprve ve Spojených státech a následně i v několika dalších západních zemích. Posléze byl obdobný vývoj vypozorován také u jiných států, včetně Číny a Indie, a najdeme jej rovněž v datech z České republiky.

Tři sta milionů zbytečných židlí

„Pořádně se uč, jinak skončíš u lopaty,“ říkávají rodiče, když se snaží přinutit potomky k alespoň nějaké školní aktivitě. Rozhodně nejde o špatnou motivaci, jen se lehce začíná měnit celkový kontext. Zatímco pro všechny dnes žijící generace převažovala a stále převažuje spíše snaha vyhnout se fyzické práci a živit se hlavou v klidu kanceláře, děti, které se dnes rodí, budou mít možná poněkud odlišné vyhlídky a ambice.

Právo žít offline

Ani dnes vlastně pořád přesně nevíme, jaká data technologické firmy sbírají ani jak fungují algoritmy, které rozhodují o tom, co se nám na internetu zobrazuje. Rakouský právník a aktivista Max Schrems před patnácti lety jako první zažaloval Facebook a donutil společnost vydat data, jež o něm shromažďovala. Jeho organizace se později pokusila zjistit také to, jaká data sbírá Microsoft prostřednictvím školních aplikací. Ani tým špičkových právníků a IT odborníků však přes soudní spory nedokázal celý systém úplně rozkrýt. Od školního roku 2027/2028 nebudou moci žáci ve škole používat mobilní telefon, a to ani o přestávkách.

Zákaz mobilů ve školách rozděluje Česko. Pomůže dětem, nebo jde o zbytečný zákon?

Česká vláda udělala další krok k jedné z nejdiskutovanějších změn ve školství posledních let. Kabinet tento týden podpořil novelu školského zákona, která má dětem na základních školách a v mateřských školách zakázat používání mobilních telefonů a dalších elektronických komunikačních zařízení nejen během vyučování, ale také o přestávkách, ve školních družinách, klubech nebo jídelnách. Pokud návrh projde Parlamentem, nová pravidla by měla začít platit od září 2027.

Odysseův návrat do konce světa

Na film Odyssea režiséra Christophera Nolana mělo mnoho a mnoho lidí velmi silný názor ještě předtím, než vůbec vstoupil do kin. Na sociálních sítích i jinde se o něm vedly značně intenzivní spory, jejich tón udal Elon Musk, když Nolana v tweetu kvůli obsazení dvou epizodních rolí označil za „zrádce západní civilizace“. Tímto způsobem nastartovaný „diskurz“ místy dosahoval až mozek rozežírající míry stupidity.

Homér je zázrak

Skutečnost, že v kinech nyní běží filmová událost roku, adaptace Homérovy Odyssey režiséra Christophera Nolana, jsme využili k uspořádání Salonu Echa o antických eposech a řecké mytologii. Hosty byli klasická filoložka a spisovatelka Sylva Fischerová, klasická filoložka a děkanka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Irena Radová, klasický filolog, filozof, publicista a překladatel Petr Šourek a spisovatel Ivan Matoušek.

Svět digitálních lynčů a kazatelů dobra

Žijeme v éře digitální inkvizice. Podobnost s temnou historií je až překvapivá, změnily se vlastně jen kulisy. Zločinem kdysi bývalo kacířství, odchylka od výkladu čisté víry, dnes je kacířstvím odchylka od „správného názoru“ a veřejného dobra. Samozřejmě doba je oproti středověku náležitě změkčilá, takže provinilcům už nejsou utrhávány končetiny, ani nebývají nadšeně upalováni na zaplněných náměstích, ale průběh „očistného“ procesu i obsazení je velmi podobný.

Nedal konsent s narozením, rodiče mu mají platit do konce života

Francie uzákonila eutanazii, jenomže ani tahle extrémní možnost nepokryje všechny zoufalé dimenze existence, respektive nouzového východu z ní. Co totiž s lidmi, kteří si nepřejí umřít, ale kteří by nejraději vůbec nikdy nebyli? Kdepak, tohle není otázka do pořadu Terezy Matějčkové. Jednadvacetiletý influencer Hassan Azteca z Argentiny ji dovedně převedl do té nejmateriálnější roviny následujícím, mohutně virálním požadavkem: protože nikdy nedal svým rodičům souhlas s tím, aby se narodil, nikdo ho dnes nemůže nutit, aby pracoval – rodiče by ho měli živit po celý zbytek života. A je to.

Kocovina bez znovuzrození: Proč moderní člověk potřebuje závislosti?

Spatřovat v závislosti výlučně selhání vůle znamená přehlížet fenomén, který kanadský psycholog Bruce Alexander označuje za strukturální rys moderní společnosti. Masová závislost v podobě, v jaké ji známe dnes, je především produktem moderní společnosti. Důvodem není jen to, že omamné látky byly tehdy užívány vzácně, společně a v rámci rituálů.

Odvaha mlčet

Budoucí britský premiér Harold Macmillan byl v roce 1943 cosi jako vládní zmocněnec ve Francouzské severní Africe, již Spojenci krátce předtím ovládli. Letadlo, kterým odlétal, při startu havarovalo a začalo hořet. Ošklivě popálenému Macmillanovi a dvěma dalším členům posádky se z něj podařilo dostat ven, uvnitř ovšem zůstal ještě francouzský důstojník. Macmillan se pro něj vrátil, vyprostil ho a vzápětí letadlo vybuchlo. Toto jeho statečné chování udělalo na ty, kdo byli jeho svědky, velký dojem. Avšak, jak upozorňuje Macmillanův životopisec D. R. Thorpe, Macmillan tento čin ve svých obsáhlých memoárech nezmiňuje.

Buď chlap!

Na příběhu padající porodnosti je cosi smutného a nadějného zároveň. Nadějná je skutečnost, že rostoucí bezdětnost (a jednodětnost) zjevně není stavem, který by si většina lidí přála. Podle poslední Zprávy o rodině, kterou si nechává zpracovávat MPSV, chce dlouhodobě zůstat bez potomků pouze jeden z deseti dosud bezdětných respondentů ve věku 25 až 44 let; většina z dotazovaných se naopak po vzoru všech Čechů přiklání k modelu dvoudětné rodiny. Čili, jak se říká v korporátní sféře, je tu „prostor pro zlepšení“.

Idiot vypráví příběh

Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.

Ten, kdo prý už nerozuměl světu

Když se Dominik Duka vrátil v roce 1982 z vězení, bylo to o trochu dřív než jeho spoluvězeň Václav Havel. O něm se tehdy v prostředí disentu roznesla zvěst, že na Borech došel k náboženskému probuzení. Dokonce že se z něho prý stal katolík. Vliv na to měl mít právě Dominik Duka, který se tam shodou okolností s Havlem setkal a – dalo by se asi říct – spřátelil. Když se čerstvě propuštěného kněze Havlova manželka Olga zeptala: „Takže Vašek přestoupil na víru?“, Dominik Duka s „nadcírkevně všelidským úsměvem“ odpověděl: „Ono to, paní Olgo, nebude tak horké.“

Doba screenshotová

V roce 2000 americký novinář Mickey Kaus vyslovil názor, že díky vývoji komunikačních technologií se politický život zrychlil tak, že některé procesy zaberou méně času, než byli lidé zvyklí. Pojmenoval to v nadsázce „Feiler faster thesis“ podle svého kamaráda Bruce Feilera, kterému tu myšlenku s jeho svolením ukradl. „Zpravodajský cyklus je v dnešní době mnohem rychlejší díky 24hodinové zpravodajské televizi, webu, metastázované kastě komentátorů, kteří neustále hledají nové úhly pohledu, atd. V důsledku toho se i politika může pohybovat mnohem rychleji, protože naše demokracie se učí zpracovávat více informací v kratším časovém úseku,“ popsal to.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Prsten moci nové doby

Všechno se mění. Poslední dobou poněkud rychleji, dramatičtěji a možná i fatálněji. Galadriel, elfka z Tolkienových příběhů, pronáší v úvodu k filmové verzi Pána prstenů monolog, který je zjevně platný nejen pro Středozem, ale i pro náš svět. Přeloženo z elfštiny říká: „Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v zemi. Tolkien ve své fantazii načrtl příchod doby temna, kdy všemu vládl jediný prsten moci. Naše společnost možná spěje k něčemu podobnému. Dominantně ji dnes formují dvě věci: technologie a politika. . Cítím to ve vzduchu. Mnoho z toho, co kdysi bylo, je ztraceno.“

Pravicoví soudruzi woke levice

Seznamte se s novým šéfem, stejným jako ten starej. Slova z dávné rokenrolové hymny Won’t Get Fooled Again od kapely The Who se často používají jako vyjádření skepse vůči změnám prezentovaným coby revoluční. Nakonec se šéf od šéfa, jedna vládnoucí garnitura od druhé zas tolik neliší. Je to značně zjednodušující tvrzení – mezi šéfy mohou být velice citelné rozdíly, vše vždycky při starém nezůstane, věci se mohou dramaticky změnit, ale jenom do určité míry. Snaha změnit společnost bude vždycky limitovaná danostmi lidské existence, povahou člověka.

James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti

Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.

SpaceX a povstání gangů. Kontrasty moderního věku

Společnost SpaceX naplánovala na 14. března další experimentální start nové rakety Starship. Poučeni z předchozích nezdarů… nesestrojili elektrickou kytaru, ale opravili všechny známé chyby a tentokrát doufají, že se do toho vesmíru opravdu dostanou. Sice jen na chvíli, protože cílem testu není dostat raketu na trvalou oběžnou dráhu, ale pokud možno v jednom kuse.

Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.