Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.
Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků.
Stavět a zařizovat domy lze i bez architektů. Ostatně většinová výstavba je toho nejlepším důkazem. Málokdy je ale výsledkem dům opravdu dobrý. Třeba takový, který by dokázal vytěžit maximum z malé parcely, zároveň působil elegantně až étericky a v interiéru si vystačil s prostými materiály, jimž patřičnou noblesu vtiskne dokonalé zpracování detailu.
Divadelní festival Malá inventura každoročně nabízí laické i odborné veřejnosti dávku nového divadla, produkcí nezávislých a začínajících umělců i kulturního networkingu. Profesionálům nejen z Čech pak umožní zhlédnout výběr nejvýraznějších představení nového divadla za uplynulý rok. Po týdenním programu v Praze se festival během roku přemístí do dalších čtyř českých měst.
Román Davida Zábranského Za Alpami začíná ostrou lekcí ze současné komunikativní techniky. Vystupuje v ní Čechoněmec Mathias a jeho mobilní aplikace Tinder, jíž se seznamuje s budoucími sexuálními partnerkami. Je devátý listopad 2016, v Americe zrovna vyhrál volby Donald Trump, a Mathias, který má byt na Letné, sedí v baru kina Oko se studentkou Dominikou z Moravy. Mathias zrovna dává Dominice lekci, jak jsou Češi zaostalí, neboť jsou „hermeticky uzavření ve svém češství“. Jedinou šancí, jak se z toho dostat, „je šukání s cizinci, fucking with strangers“. Zda to na Dominiku zafungovalo, se dozvíme o tři sta stránek později. Do té doby musíme zatnout zuby a vydržet.
Film Nit z přízraků režiséra Paula Thomase Andersona je výjimečné dílo. Nebo přesněji – je to film, který může nadchnout diváka, pro něhož umění může být také nějaká velmi osobní cesta k velmi osobně definovanému cíli, výraz soustředění a nevšímavosti vůči momentálně převládajícím představám, jak dělat věci a co si o nich myslet. Taky je to film, o němž se skutečně dá říct, že klade otázky, ale nijak nahlas, mentorsky, možná tak činí spíš bezděčně, je programově nevelký, film bez vykřičníků. A taky je krásný, prchavě a možná i bezúčelně. Rád bych ho viděl ještě jednou
Byl to první individuální sportovec, kterému jsem u televize ze všech sil držel palce. Závodil na zimní olympiádě v Sapporu ve skocích na lyžích. Viděl jsem ten sport tehdy poprvé, šestileté oči to sotva mohly pobrat. Po vší té olympijské nudě, zástupech pinožících se sněhem na běžkách po strašně dlouhou dobu, eventuálně přitom ještě občas zalehávajících a střílejících (proč, proboha?), ladných pohybech krasobruslařských tanečních párů (koho to má jako zajímat?) a dalších pro malého kluka divácky nevděčných sportech jsem najednou viděl něco skutečně vzrušujícího.
Venkovnímu bruslení poslední zimy moc nepřejí, a tak se skupina soukromých investorů rozhodla vybudovat v Praze-Strašnicích nový zimní stadion se dvěma ledovými plochami. Během deseti měsíců získali stavební povolení (což je s ohledem na stav výstavby v metropoli považováno za malý zázrak) a do roka od poklepání na základní kámen byl stadion otevřen.
Retrospektiva Kamila Lhotáka Kolekce 120 olejomaleb v sálech Obecního domu je největším výběrem raných děl i ikonických pláten oblíbeného českého autora 20. století. Projekt Retrospektiva, jenž přináší mozaiku Lhotákových obrazů ze státních a soukromých sbírek, nově představí i 19 doposud neznámých děl. Ta se pořadatelům podařilo vypátrat často i díky pouhé náhodě.
Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.
Pamatují si to v téhle zemi všichni včetně těch, které hokej vůbec nezajímá. Je to právě dvacet let. Slavné vítězství české reprezentace na zimní olympiádě v Naganu, kde hráli ti skutečně nejlepší hráči světa, hvězdy NHL. Ale český výběr si s nimi v neuvěřitelně dramatických utkáních poradil, lidé mu fandili během přenosů vysílaných kvůli časovému posunu v nesmyslných hodinách.
Je konec února 1948. Zaplněným Staroměstským náměstím se prodírá vůz taxislužby a právě probíhající revoluci z něho sledují tři západní agenti, Američan Bud Boots s britskými kolegy Elizabeth Montaguovou a Grahamem Greenem. Šiky dělníků pochodují pod rudými prapory, pušky v rozpálených dlaních, davy zaplavily také sochu Jana Husa.
Na základě předchozí spolupráce na svém pražském bytě oslovil investor architektku Lenku Míkovou a ukázal jí rozpadající se chalupu se stodolou uprostřed kouzelné jihočeské louky. Loni na jaře byla po čtyřech letech dokončena rekonstrukce a rodina nyní na venkově tráví mnohem více času, než původně plánovala.
Hrdinku deníkového románu Nazdar, vitamíne! Ruth nedávno opustil snoubenec, a do toho ji překvapí zlá zpráva – její otec Howard ztrácí paměť. Pro uznávaného akademika jeho formátu je to samozřejmě těžká rána. Ruth to dobře ví, a proto dává výpověď, opouští velkoměsto a vrací se do domu svých rodičů, aby jim pomohla vypořádat se s novou situací, která nemůže skončit dobře.
Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo.
Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.
Po týdnech a měsících konfrontace s tím mužstvím zhusta pokřiveným křečí afektu bude snad osvěžující připomenout nějakého krásného chlapíka. Samozřejmě mám na mysli Johnnyho Cashe. Muže v černém.
V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty. Hodinu a půl po činu se objevuje slogan Je suis Charlie: vymyslel jej art director časopisu Stylist Joachim Roncin a hodil na Twitter, odkud se raketovou rychlostí šířil do světa.
Qarta je velkou architektonickou kanceláří, kde přes dvacet lidí pracuje na desítkách projektů zároveň. Některé se na chvíli zastaví, jiné naopak znovu ožívají. Projekty jsou různé velikosti – od celých budov po drobnější interiéry, a to včetně designu vybavení. Z téhož ateliéru pochází architektonické řešení kreativního prostoru SmetanaQ i restaurace nedaleko pražského Masarykova nádraží nazvané La Bottega Linka. Oba prostory se veřejnosti otevřely před rokem a oba mají podobnou atmosféru.
Magdalena Švecová je první režisérkou v historii Národního divadla, která nastudovala slavnou Figarovu svatbu Wolfganga Amadea Mozarta. Tím divákům nabídla ženský pohled na podoby a proměny lásky, nevěry a žárlivosti. Jde již o jubilejní 20. nastudování této opery na prknech českého Národního divadla.
Následující fotografie, které původně vznikly pro cestovatelský časopis Travel Design, pořídil při své nedávné návštěvě Chile Jan Kurel. Zachytil na nich běžný život i nevídané přírodní krásy této jihoamerické země.
Začátkem roku zemřel Vojtěch Lindaur, známý a důležitý hudební publicista své generace (odešel předčasně, v šedesáti letech). Taky důležitý svědek hudebního dění posledních dekád minulého století, v předrevolučních časech toho oficiálního, polooficiálního i neoficiálního. Možná mu to tenkrát tak nepřipadalo, ale tehdy žil a důležitým způsobem ovlivňoval zlaté časy hudební publicistiky.
Bývalí estébáci a jejich úspěšná adaptace na demokratické poměry – zrovna dnes docela silné téma, že. S jedním takovým jsem před pár lety udělal docela pozoruhodnou zkušenost, i když – možná na ní nic pozoruhodného nebylo, byla nějakým způsobem typická.
Svým způsobem je to odvaha a troufalost, zkusit napsat příběh ze života jednoho z nejjemnějších a nejbrilantnějších stylistů moderní literatury, ruskoamerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977). Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně, se o to pokusila v próze Revolver v kabelce – a výsledek není vůbec špatný.
Organická stavba, která svým půdorysem evokuje tvar srdce, vyrostla na okraji nesourodého satelitu Havlíčkova Brodu. Když člověk přijíždí, nic mimořádného by v místě nečekal. Srdcový dům si však na svažité koncové parcele vytváří vlastní svět, aniž navenek vystupuje arogantně.
Jedinečný muzikálový thriller z Broadwaye vypráví o kruté pomstě holiče Benjamina Barkera alias Sweeneyho Todda za nespravedlivé vyhnanství a odloučení od rodiny. Sweeney obnovuje svou holičskou živnost nad pekařským krámkem paní Lovettové. Kam však začnou Toddovi zákazníci mizet a kde náhle bere Lovettová materiál pro své lahodné masové bochánky?
Je to zajímavá věc, která by stála za bližší zkoumání. Morava má Maryšu, Čechy Vojtu Kalibu. Na východní Moravě je zoufalá děvčica dohnána k otrávení nešťastného Vávry, východní Čechy byly svědkem rodinné tragédie, kdy zoufalství dohnalo k vraždě dobráka Kalibu.
Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje.
V polovině osmdesátých let vzbudil v jinak dosti zatuchlých poměrech oficiálně vydávané literatury značnou pozornost historický román Antona Hykische Milujte královnu – byla jí Marie Terezie. Že šlo o překlad ze slovenštiny, český čtenář tehdy možná ani příliš nevnímal: slovenština ještě nebyla zcela cizí jazyk a slovenská literatura byla (pro české náfuky) tak trochu exotičtější verzí literatury české.
Moderní rodinný dům ve staré zástavbě nazvaný Plecháč se stal jedním ze symbolů Humpolce. Jde o vlastní dům architekta Luďka Rýznera a lze jej považovat za manifest přístupu Rýznerova ateliéru OK Plan. Ačkoli jsou vlastní domy architektů často jen velmi příjemnými stavbami, které nijak zvlášť nepoutají pozornost, logicky by sám architekt měl být tím nejodvážnějším investorem.
