Nejobtížněji překonatelný strach je úzkost, strach, který žádný konkrétní předmět nemá. Strach z neznámého. Neumíme pochopit to, s čím se nemůžeme střetnout. Každý vetřelec představuje svého druhu ohrožení. Ne proto, jaký je, ale proto, že je vetřelec. Tato biologická reakce, z evolučního hlediska původně užitečná, je v podobě xenofobie, kmenové optiky, rasových předsudků či vypjatého nacionalismu jednou z opakovaně se vynořujících překážek socializace lidského druhu.
Vypadalo to na ono dlouho očekávané násilí zprava. Berlínská centrála Nadace Amadeu Antonio měla neohlášenou a nepříjemnou návštěvu: skupina mladých mužů vnikla do kanceláře, chovala se agresivně a vyhrožovala přítomným zaměstnancům a aktivistům.
Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Jak vysvětlit hrůzy 20. století a nové pojetí politiky, které stvořilo gulag a Osvětim? Tato otázka stála za pokusy vytvořit koncepty „totalitarismu“ a „politického náboženství“, které měly vysvětlit, jak je možné, že to, co se tvářilo jako vědecké a pokrokové, se později ukázalo jako zrůdné.
Největší obavy z migrace mají v celé Evropě Češi, i když k nim žádní uprchlíci nemíří, a pokud někdo omylem přijde, uteče. Ukázal to nový Eurobarometr, podle kterého 71 procent Čechů odmítá pomoc uprchlíkům.
Nedávno skončené nominační konventy amerických politických stran nebyly ty nejkatastrofálnější v dohledné historii. Kvalit roku 1968, kdy se v Chicagu bojovalo v ulicích, nedosáhly. Oba nicméně ukázaly strany méně sjednocené za svým kandidátem, než bývá zvykem.
Když Jan Brueghel maloval alegorické obrazy zvané Marnost neboli Vanitas (Kunsthistorische Museum, Vídeň), soustředil se na květiny, protože jsou krásné a přesto rychle vadnou.
Série esejů od předních českých intelektuálů. - Krize je šance, říká Jung. Ano, český národ je nemocný, to dnes soudí všichni, ale zároveň se nelze nezeptat: Byl vůbec někdy zdravý?
Z politicko-ekonomické prognostiky se stává čím dál provařenější a méně důvěryhodná disciplína. Jestli to takhle půjde dál, vyplatí se na ni už brzy úplně rezignovat.
O smrti Andyho Warhola jsem se dozvěděl večer 22. února 1987 z vysílání Hlasu Ameriky a druhý den ráno jsme to probírali s několika kamarády, se kterými se o tom dalo mluvit, na tzv. buzerplace v Motole, kde byla vojenská katedra pro pražské vysoké školy.
Před týdnem jsem v této rubrice psal o deset let staré knize Waltera Laqueura Poslední dny Evropy o nebezpečích (reálných i fiktivních) islamizace Starého kontinentu. Dnes si dovolím v doporučování literatury pokračovat.
V poslední době vzbuzuje velké znepokojení zpráva institutu RAND, podle níž je Rusko údajně schopno dobýt tři baltské země – Estonsko, Lotyško a Litvu, bývalé sovětské republiky, jež jsou nyní součástí Severoatlantické aliance –, a vrazit tak do NATO klín, aniž by ho Západ byl schopen jakkoli zastavit. Než však začneme propadat panice, je důležité se zamyslet nejen nad tím, zda by Moskva opravdu chtěla něco takového udělat, ale taky nad tím, že Západ má řadu dalších prostředků k odvetě, ne jen vojenskou sílu. Války se vyhrávají i jinak než tanky a stíhačkami.
Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti. Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich.
Ve středu 27. července 2016 sloužil pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois ve katedrále Notre-Dame mši sv. za oběti teroristického útoku v Saint-Étienne du Rouvray severně od Paříže, které se účastnil prezident François Hollande, členové vlády, poslanci a šéfové opozičních stran.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Ve dnech horečnatého napětí, zda britské impérium spáchá sebevraždu, nebo se nechá samo pověsit, vyšly česky paměti Johna Cleese, Angličana s nejvíce dolichokefalní lebkou (taková ta protáhlá hlava anglosaských nájezdníků) z britských komiků. Jeho návrh, že Británie by mohla v EU zůstat za podmínky, že bude předtím popraven Jean-Claude Juncker, nebyl bohužel vyslyšen. S velkou chutí tento výrok citoval Daily Mail, což je bulvár, o němž Cleese ve svých pamětech několikrát naznačuje, že jde o nejpitomější věc ve Spojeném království.
Kam kráčí Česko? Podobným směrem jako téměř celá západní civilizace – do nových a neprobádaných politických vod, kde neplatí stará nepřátelství a aliance a kde se naopak lze dočkat spojenectví, jichž by se ještě nedávno nenadál ani ten největší vizionář. Když se červnových oslav pětasedmdesátin Václava Klause zúčastnil sociolog, dnešní socialistický europoslanec a ještě nedávno guru novolevicového proudu české společnosti Jan Keller, pamětníci si mohli hlavy ukroutit. Dobře si totiž vybavovali Klausova slova o soudruhu Kellerovi.
Ty otázky jsou naléhavé stejně dnes jako vždycky: Mění se česká společnost? Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Je pro nás ještě důležitá demokracie? Zapomínáme? Kam se můžeme posunout? Zejména poslední z nich přímo vybízí k lapidární odpovědi. Než k ní dospěji, rád bych vyjasnil některé okolnosti. Česká republika je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi. Je to krize polistopadové demokracie a v některých momentech se zároveň kryje s krizí celého západního společenství, k němuž od listopadu 1989 už zase smíme patřit.
Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům. Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodu zprávy pověřený estébák, podepsán jako mjr. Dufek, píše o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Věcně konstatuje, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“.
Protestní hlasy Britů v referendu ukončily expanzi Evropské unie. Naplnil se tak jeden z černých snů vzdělaných evropských elit a posiluje vyhlídka, že se naplní další. Varovných signálů bylo v uplynulých měsících dost. Chybělo 30 tisíc hlasů nespokojených voličů, aby byl prezidentem Rakouska extrémně pravicový politik. Radikální AfD se stala druhou nejsilnější stranou ve východním Německu. Do poslední chvíle před španělskými volbami byl hlavním favoritem na funkci premiéra neokomunista. Třicetiletá advokátka s podporou populistů byla dvěma třetinami hlasů zvolena starostkou Říma.
Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže, co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu dějin jako značný rozvoj a úspěch. Kulturní a duševní vývoj společnosti jako relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Když se zamýšlíme nad stavem dnešní společnosti, vidíme, že tu máme před očima zvláštní fenomén, obrovský soubor svobodných osob s rozmanitými charakterovými vlastnostmi, inteligencí, výchovou, vzděláním, které jsou přesvědčeny, že uvažují, že se rozhodují a řídí jen podle své svobodné vůle. Tito jednotlivci žijí v rodinách, v obcích, jsou členy politických seskupení – to vše je ovlivňuje. Rozhodující také je, v jakém žijí nebo žili politickém seskupení či systému, který je mnohdy také velmi silně ovlivňuje, máme-li na mysli širší dějinný kontext, třeba půl století.
Čtvrtstoletí po roce 1989 Česko sílilo. Samozřejmě – listopadová revoluce měla své vítěze i poražené. Jinak to ani být nemohlo, ale v souhrnu a ve výsledku se lidem v této zemi nikdy nežilo lépe než poslední dvě a půl dekády. Československo, které nám odkázali Masaryk se Štefánikem, sice nepřežilo, ale vztah Čechů i Slováků je od rozdělení bezproblémový a přátelský.
Pořád to jméno zní moderně a má švih. Adolf Loos, muž, který vyhlásil válku ornamentu a chtěl naučit Evropany nejen, jak mají vypadat domy, obchody, bary, obývací pokoje a jak je důležitá koupelna, ale také jak mají lidé sedět, jak mají chodit, jak se pohybovat, snídat a večeřet. Do střední Evropy chtěl zavést „západní kulturu“, čímž myslel Anglii a hlavně Ameriku, která ho jako mladíka okouzlila.
V květnu 1983 předpověděl Leszek Kołakowski, že sovětské impérium v Evropě brzo zanikne. Své tvrzení opatrně dokládal argumenty, přesto ho ostře napadl celý sbor kritiků. Jeho oponenti trvali na tom, že sovětský blok je – nejen díky svému nukleárnímu deštníku – bez globální války neporazitelný. Tvrdili, že Západ proto musí se Sovětským svazem v míru a vzájemné úctě koexistovat.
Brusel, Evropský parlament. Europoslance z polské vládní strany PiS náhle vytrhne z hovoru pohled na neoholeného muže středního věku s delšími vlasy stojícího v hloučku opodál. „Vidíte támhletoho? To je Kijowski! Ten, který řídí KOD!“ ukazuje rozčileně. „Ještě před rokem byl nic, bezvýznamný člověk, a teď najednou svolává desetitisícové demonstrace proti vládě. Určitě má peníze od Sorose. Co tu dělá, kdo ho sem pozval? Před rokem byl nula, a teď jezdí do europarlamentu!“
