„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.
Před několika lety jsem vedl pro noviny rozhovor s panem Antonínem Zelenkou, téměř devadesátiletým předsedou opavské pobočky Konfederace politických vězňů. Krom jiného si posteskl nad tím, že studenti ve školách, kam ho občas zvou na besedy, vnímají jako hlavní charakteristiku časů komunismu to, že se stály fronty na banány.
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Ve středu by Václavu Havlovi bylo osmdesát let, zanedlouho uplyne pět roků od jeho smrti. Prvního českého prezidenta je ve veřejném prostoru logicky víc, v článcích a anketách se vrací otázka, co by Václav Havel říkal v dnešní situaci, jak moc tady chybí, chybí-li vůbec.
Máme ji vrytou hluboko v sobě, aniž bychom se o to snažili. Vidíme ji, když zavřeme oči. Českou krajinu. Je poskládaná z běžných věcí, které jsou na první pohled stejné jako u sousedů. Zvonice, kostel, rybník, hřbitov, škola nebo nádraží. Přesto podvědomě cítíme, že tohle je náš kraj.
Národní nezávislost a prosperitu se nám podaří udržet tehdy, pokud proti národním spasitelům ubráníme tradiční instituce, nejen parlament či nezávislé soudnictví a policii, ale stejně tak i tradiční strany, autonomii univerzit, nekomerční kulturu či nezávislá média a volný prostor pro podnikání.
Začíná první dějství velkého zápasu o vládu nad Českou republikou. Kdo vyhraje ty nezajímavé krajské volby, získá i ty velké do sněmovny. Voliči si ještě nevybírají budoucího vládce, ale několik kandidátů, kteří dostanou za dvanáct měsíců příležitost odpovědět na rostoucí obavy ve společnosti.
Jsem přesvědčen, že tak jako v dávné i nedávné minulosti poměry v Česku i dnes nejvíce závisí na vývoji v Evropě jako celku a ve střední Evropě zvláště. Zúčastnili jsme se evropských dějin v čase šíření křesťanství, v době obrany Evropy před Mongoly a Turky, za náboženských válek, za imperiálních sporů o rozhodující vliv na kontinentě...
V roce 1966 bylo ve střední Evropě deštivé a studené léto. Příležitostí jít k vodě a ponořit se do ní bylo jen pár, což mohlo tradičně vodomilným Čechům (a Slovákům) kazit náladu. Tyto ohledy nejspíš ale nebyly ty hlavní, proč zdejší tisk zatajil nejdůležitější světové koupání toho roku.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
V červenci se oproti předchozímu roku snížil vývoz z Německa o deset procent. Je to největší pád vývozní velmoci, která má dlouhodobě obrovské obchodní přebytky, za poslední více než rok. I v Berlíně se objevila – tak jako u nás – chlácholivá vysvětlení, že je to prostě kvůli dovoleným.
Když v roce 1991 vyšla útlá knížečka s názvem Proč tak snadno..., bylo to zjevení. Pohled na krátce předtím proběhnuvší změnu poměrů, který tehdy v médiích a veřejném diskursu převládal, byl pohled moralistní a emocionální.
Hnutí ANO se poprvé představí v krajských volbách a průzkum ČT předpovídá, že půjde o úspěšný debut. V devíti regionech si nejvíc voličů přeje za hejtmana některého z kandidátů Andreje Babiše.
Zaujetí fenoménem zvaným Donald Trump nám dává zapomenout na jednu věc, která vnímání amerických voleb zkresluje: Američané nemají Hillary Clintonovou o nic raději. Ať už se podíváme na to, jak si oba kandidáti stojí ve vzájemném souboji, anebo na průzkumy obliby, vidíme, že ani Trumpův nástup nepřiměl Američany, aby měli Hillary rádi.
Před měsícem vyvolal jistý rozruch Salon Echa (Nemáte pravdu, v Německu se píše svobodně – č. 31) o tom, zda v Německu mají veřejnou debatu hodnou toho jména. Velvyslanec v Praze i nový korespondent německého veřejnoprávního rozhlasu zastávali samozřejmě názor, že ano.
Věra Čáslavská, která koncem srpna zemřela, byla jednou z nemnoha českých osobností, jež mohly českou společnost nějakým způsobem spojovat – třeba i v zármutku nad jejich odchodem. Ztělesňovala hodnoty, k nimž se mohou hlásit lidé z obou stran bariéry, která dnes vede českou společností.
Jak známo, hněv občanů vůči politikům v průběhu let roste a nezastaví se před ničím. Dvakrát proběhlo volební zemětřesení ve sněmovně, také města už za sebou mají dvojnásobnou revoluci. Na řadě jsou kraje, které fungovaly jako oáza stability, byť byla v poslední době čím dál víc nalevo. To se při říjnových volbách jistojistě změní.
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
"Ušpinit se mocí." Podobně jako ve Francii v 80. letech argumentovali čeští sociální demokraté a lidovci, když v roce 2013 skládali vládu s protestním spolkem ANO druhého nejbohatšího Čecha, největšího příjemce dotací a zbrusu nového majitele tehdy nejvlivnějšího mediálního domu, Andreje Babiše.
V minulých týdnech a dnech se pro pokračování takzvaného kursového závazku České národní banky (tedy pro umělé udržování slabé koruny v pásmu nad 27 Kč za euro) veřejně vyslovili i noví členové bankovní rady. Také poslední měnové zasedání ČNB na začátku srpna potvrdilo „neomylnost“ dosavadní politiky v této věci.
V těchto dnech je první výročí události, po níž to v Německu ani jinde v Evropě už nikdy nebude stejné jako předtím. Evropské hranice se bez jakékoli zábrany otevřely milionu migrantů z Východu i Jihu. Evropané ztrácejí jistotu a necítí se bezpečně v obcích, kde vyrostli.
V diverzitě je síla. Tak – anebo v různých variacích, třeba diverzita je naše síla – zní jedno z oblíbených hesel dnešní doby. Slovo diversity sice slovníkově znamená různorodost, ale když někdo používá to cizí slovo, zpravidla má na mysli etnickou různorodost obyvatelstva.
Když v prvních květnových dnech roku 1945 američtí vojáci osvobodili jeden z posledních nacistických koncentračních táborů v hornorakouském Mauthausenu, tamní vězeňkyně, tehdy osmnáctiletá Eva Fürstová usedla k psacímu stroji, který našla v jedné z opuštěných kanceláří, a rozhodla se ihned sepsat své válečné zážitky, dokud je měla v živé paměti.
Generace lidí kolem padesátky může mít v dnešním Česku dojem jakéhosi déjà vu. V době, kdy vstupovali do dospělého života, se zhroutil systém, ve kterém vyrůstali a byli přesvědčeni o jeho trvalosti, nezměnitelnosti (alespoň v těch zásadních věcech), byli radostnými svědky jeho bleskového rozpadu.
Žádného prezidentského kandidáta neznali Američané tak dobře jako Donalda Trumpa – až na to, že ne jako politika. Byla o něm napsána řada knih, z nichž si člověk může udělat představu, proč ho většina novinářů tak podceňovala. Potvrzuje se, že Donald nemá trpělivost ani zájem zvládat komplikovaná politická témata ani schopnost řídit velkou organizaci.
V současné době prožívá Evropa dramatické okamžiky, které neplynou jen z kulturních dopadů příchodu statisíců uprchlíků na starý kontinent, ale z nové geopolitické situace, dané rostoucím významem Ruska a jeho mocenskými ambicemi, stejně jako projevy napětí mezi Východem a Západem, nebo zpochybňováním významu Evropské unie a NATO.
Dnešní padesátníci, k nimž náleží, ač nedobrovolně, autor článku, sledovali rok 1968 z hmyzí, nevědomé perspektivy. Začátkem ledna, po našich druhých vánocích v životě, kdy jsme pod stromeček dostali svůj osobní nočník, jenž bude mít v našem příběhu roku 68 ještě svůj význam, byl odstaven krásný Antonín Novotný, a za prvního tajemníka KSČ byl zvolen muž s tváří smutného pierota Alexander Dubček.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Hospodářství roste třetím rokem, zvyšuje se výroba i export, lidé začali utrácet. Státníci, bankéři i podnikatelé se mohou plácat po zádech, přesto jedna okolnost radost kazí. Málo se staví a každý ekonom ví, co to znamená. Výpadek stavebnictví je předzvěstí, že zpomalí celá ekonomika. „Nevěští to nic dobrého,“ komentoval údaje o tom, že se stavebnictví v první polovině roku propadlo o deset procent, Josef Vlášek z Českého statistického úřadu.
Evropa právě zažívá ten styl migrace, s níž se lidé velmi těžko vyrovnávají. Je rychlá, masová a neřízená. Ani velmi vyspělá, výkonná a sofistikovaná společnost ji není schopná zvládnout tak, aby se domácím kvůli nově příchozím přistěhovalcům přinejmenším dočasně nesnížila kvalita života.
