Ohlédnutí Jiřího Peňáse za "netuctovým" Václavem Havlem

Slavná hlučná samota

Ohlédnutí Jiřího Peňáse za "netuctovým" Václavem Havlem
Slavná hlučná samota

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.

Nejde teď ale o to, do jaké míry ta slova opravdu odpovídala Havlově pohlavní realitě: ta byla samozřejmě poněkud jiná, jaksi normálnější, neplatonická a trochu komplikovaná. Důležitější je vystižení podstaty a pojmenování něčeho, co je mimo běžné pojmenování, co ale Hrabal vycítil svou básnickou a alkoholickou intuicí. Tedy o substanci.

Havel se mu v opileckém osvícení jevil jako božský eunuch, stvoření, které sublimovalo svou pohlavnost pro službu celku, vydalo se službě pro národ a lidství, potlačilo svou pohlavnost, která je vždy spojena s egoismem a agresivitou, s touhou po moci. Té se Havel na konci roku 1989 ujal ne proto, že po ní toužil, ale protože chtěl moc naopak zkrotit – nebo ji aspoň zmírnit. Učinit ji pokud možno lidskou a přátelskou. Byl to idealistický čin, který ovšem vyžadoval svou oběť: pohlavnost. Takhle to Hrabal nejspíš myslel, kdo chce, ten tomu porozumí. Připomínám, že ani Hrabal, ani Havel neměli děti…

Prosinec 1989. Václav Havel zdraví dav na Václavském náměstí - Foto: Reuters

O Havlovi toho bylo napsáno a řečeno už tolik, že nic nemůže pohnout základními havlovskými „jistotami“, jež má ovšem každý své vlastní. Řečeno s Woodym Allenem, o Havlovi jste se už mohli dozvědět všechno, jde jen o to, koho a kde jste se na něj zeptali – nebo nezeptali... Každý, nebo skoro každý (s časem bude přibývat lidí bez přímého osobního názoru), si názor dělá dle své povahy, nastavení a empatie. Příkopy havlistů a antihavlistů jsou léta vyhloubené a známé, i když se přece jen v poslední době začínají poněkud drolit a všechny linie už nevedou jako dřív. Nevíme třeba, co by Havel říkal na migrační krizi nebo jakými slovy by zhodnotil dejme tomu Babiše. Možná bychom byli překvapeni…

Normálnost žijeme dnes

„Havel“ je historicky uzavřená kapitola a naivní jsou představy, že kdosi jednou lépe než dosud jiní zformuluje, kdo to Havel byl a o co mu šlo. Naivně zní i požadavek – zaznívá to od „nové levice“ – na nějakou novou „zásadní debatu o Havlovi“. To už se nebude přece debatovat o Havlovi, ale o současných animozitách. A ani o debatu nepůjde: vždy to jsou nakonec monology přesvědčených. Ti, kteří by Havlův obraz rádi revidovali, přitom nějaký ustálený názor nemají. Reagují vlastně jen na jedno: zjednodušeně na právo na cit. Jakmile kdokoli projeví v poměru k Havlovi kladnou emoci, už jde o budování kultu, o idolatrii, o zbožštění.

Citově Havel totiž uzavřený není. Ba právě v tom citu je to, co tu z Havla zůstává. Samozřejmě, je správné o Havlovi mluvit věcně. City a emoce jsou ovšem také reálné, jak ví každý člověk, který kdy nějaké city měl, a měl tedy někdy někoho rád. Bezelstně a bez očekávání, že z toho něco bude mít.

Havel měl zvláštní schopnost vyvolávat a probouzet takové city a emoce, přičemž to byly veskrze pozitivní city a bezelstné emoce. Myslím, že i jeho kritik, který by mu jinak chtěl upřít nos mezi očima, by musel vynaložit hodně práce, aby si představil, jak Havel proti někomu štve či vyvolává nenávist. Havel jistě měl své problematické rysy (jistá ješitnost mu určitě nebyla cizí) a také neměl rád každého, ale zcela jistě mezi jeho vlastnostmi nebyly mstivost a zákeřnost.

Používal různé strategie a taktiky, jak dosáhnout svého, a naivní také nebyl, ale ctil pravidla a držel se morálních hodnot. Dlouhý život v nesvobodných poměrech, kdy nemohl sázet na nic jiného než na víru ve spravedlnost své věci, ho naučil nepodvádět a chovat se slušně a férově. Pochopitelně byla za tím i správná buržoazní výchova, která byla o to účinnější, že z ní neplynula žádná privilegia, ale dlouho především komplikace. Byl to paradoxní outsider a nedobrovolný prominent, který, jak o tom nejednou mluvil, se musí stále za své prominentství omlouvat a odčiňovat jej. Nakonec ho odčiní tím, že dosáhne vrcholu, o němž psal Hrabal. Existenciálního vrcholu, na němž bude zase sám. 

Mít rád Havla samozřejmě není žádná ctnost. Řekl bych ale, že ti lidé, kteří ho rádi měli, se i díky němu lépe vyrovnávali se sebou samými. V čase disidentství se ho naučili mít rádi jako odvážného muže, jenž mluví jejich jménem a po jehož bok by se chtěli – dle možností a odvahy – zařadit. V době jeho prezidentství věděli, že mají (docela) kliku žít v zemi, která jde nějakým srozumitelným směrem, drží se nějakých principů a ideálů.

Nemuseli mít komplex ze svého češství, ze své tradiční bezvýznamnosti a neznámosti, neboť je reprezentoval člověk, jehož jméno stačilo ve světě jen vyslovit. Havel na Hradě, to bylo obrovské dějinné zadostiučinění a jedinečná historická – legrace. Po čtyřicetileté společenské katastrofě bylo jeho prezidentování tou nejlepší možnou pointou a důkazem, že v podstatě tragické a bezvýchodné příběhy mohou mít dobré konce, byť i ty jednou musejí skončit. A opravdu, dnes to spíš vypadá, že výjimkou byla ta epizoda havlovská. Normálnost žijeme dnes.

Lidé, kteří měli Václav Havla rádi, se i díky němu lépe vyrovnávali se sebou samými - Foto: Jan Zatorsky

Havel byl všechno možné jen ne tuctový zjev, což je ve víceméně tuctové zemi, jako je ta naše, nesamozřejmý jev. Za celkem 12 a půl roku prezidentování se sice v mnohém přizpůsobil, mnohé uhladil a v řadě věcí dal přednost konvenci, ale jeho osobnost ani po tak dlouhé době neztratila charakteristický šmrnc, švih a charisma. Na Havla bylo často zajímavé se dívat i pro jeho gesta, pro jeho živost a temperament, které pak bohužel poznamenaly vyčerpávající nemoci, ale nikdy zcela nezmizely a nakonec ho přemohly. Živost zůstala aspoň v očích a v čím dál unavenějším úsměvu.

Jsou lidé, na které když člověk pohlédne, začne zívat a padne na něj chmura. A pak jsou lidé, kteří naopak člověka nabijí a oživí. Nepochybně tím druhým případem byl Havel. Před Listopadem i dlouho po něm: vždy byl uprostřed dění a lidí, kteří jsou jím jaksi přitahováni, nikoli ale nějakou temnou fascinací nebo zištnými důvody, nýbrž jistotou, že jim s ním bude dobře a volně. Že s ním bude sranda, protože s Havlem opravdu sranda byla… I vážné věci, na kterých mu záleželo literárně a myšlenkově, obsahují humor. Jeho dramatická tvorba je do určité míry také humoristická.

Havel byl veselý člověk, jenž přitahoval podobně veselé lidi. Odpuzoval od sebe školometství, suchopárnost a sebežroutství – a když na to nestačil on, zakročila Olga, která na to měla ještě lepší čidla. To určovalo i docela veselý ráz naší opozice, onoho veselého ghetta, které i věci vážné prožívalo jako jistý druh zábavy a dobrodružství, nikoli jako tragédii do kouta zahnaných obětí, ale jako volbu nejsvobodnějších lidí v zemi. Havel byl vrchním celebrantem tohoto karnevalu, v němž přitom šlo o vážné věci.

Tato permanentní Havlova otevřenost a ochota vydat se jiným měla i svou odvrácenou stránku. Svou hlučnou samotu, kdy do něj stále někdo něco „hučel“, stále jako by od něj cosi očekával, aby udělal něco, co už přitom dávno mohl udělat on sám. A Havel pro něj obvykle měl ucho připravené, jen přitom nenápadně nešťastně vzdychal. Toho vzdychání léty přibývalo.

Dva mýty

Václav Havel je už téměř pět let po smrti, od odchodu Bohumila Hrabala uplyne příští rok let dvacet. Pro mě osobně dvě největší postavy české kultury poválečné éry splývají už v jednom českém mýtu, který si člověk může vysnívat, když propadá skepsi ve věci tohoto národa. Oni ti dva muži, každý jinak, představují jeho nejlepší podobu a nejcennější vlastnosti. Schopnost nebrat se vážně, a přitom vážně věci dělat. Nezkazit žádnou legraci, a přitom vědět, že život má hloubku, bolesti a propasti, do kterých je nutné nahlédnout.

Spojovala je plachost, kterou překrývali hlučností a družností s kumpány, s nimiž obnovovali rytířské ctnosti a vyhynulou kurtoazii. Uměli být zaujatí a odhodlaní, ale nebyli to fanatici a doktrináři. Milovali život v jeho různých podobách – včetně těch, které se moralistům nikdy nebudou zamlouvat. Byli to ješitové, kteří zároveň přáli druhým, protože v té své věci si byli jistí. Byli to synáčkové milujících matek a v jistou chvíli i zdatní pijani, ale ne rozpadlí chudáci. Bylo na nich vidět, že je to všechno baví, ale jen do určité míry a pak možná přišel čas udělat šmytec. Kaněc filma, jak řekl Hrabal.

Ten Hrabal, který 15. prosince 1989 píše své platonické lásce Dubence dopis, možná nejkrásnější vystižení těch dní: jede teplým „klamným předjařím“ autobusem do Kerska za svými kočenkami a vesnice jsou polepeny plakáty s Václavem Havlem, dokonce i ve skříňkách komunistické strany jsou plakáty s Václavem Havlem a všude je tolik Havlů, že ho vidí i ve tváři svého kocourka Cassia. Protože Havel, jak Hrabal píše, obnovil dva mýty – mýtus Sokratův a mýtus Prométheův. Kazil mládež a ukradl bohům oheň, za což byl v kriminále a dnes bude prezidentem. A to proto, píše Hrabal, že byl v kriminále a nezradil střed – a vydržel, a stal se tak kandidátem lidské množiny, která se skládá z krásných dívek a mužů, někdy i dětí –, je to kandidát, který zapálil srdce, sursum corda, a vrátil mladým lidskou důstojnost a pýchu na to, že propojeností lze najít střed srdce, a tím i vědění… Sursum corda.

Čili Vzhůru srdce.