V záplavě reakcí na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem dominovala v zásadě tři slova – překvapení (respektive šok), revolta a nejistota. Překvapení panovalo nad výsledkem voleb, který téměř nikdo nepředvídal ani nečekal. Revoltou proti establishmentu je výsledek vysvětlován.
V prvním listopadovém týdnu hostilo čínské město Ču-chaj další ročník velké letecké a zbrojní výstavy China Air Show. Pozornost poutal obor, v němž Čína dělá dramatický pokrok, a to mezi bezpilotní letadla.
Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých.
Když Charles Dickens psal jeden z nejúspěšnějších románů všech dob Příběh dvou měst uvedl jej pověstnými větami: „Byly to nejlepší časy, ale byly to také nejhorší časy, byl to věk moudrosti, ale i bláznovství, byla to doba víry i neuvěřitelnosti, bylo to období světla a bylo to období temnoty, bylo jaro naděje a zima zoufalství, všechno bylo před námi a nic nebylo před námi, všichni jsme šli rovnou do Nebe, a všichni jsme šli úplně opačným směrem – v krátkosti byla to doba podobná dnešku….“
Na vztahu politika a masy stoupenců často bývá také něco sexuálního – vystoupit před skandující dav, svými slovy kormidlovat jeho emoce, dospět s ním ke společnému „vyvrcholení“. Asi to člověka nějakým způsobem uspokojí, a ani nemusí být nějaká temná diktátorská postava.
Ve čtvrtek, dva dny po volbách, vyšly The New York Times s titulkem „Demokraté, studenti a zahraniční spojenci tváří v tvář realitě Trumpova prezidentství“. The New York Times jsou stále považovány za nejdůležitější americké noviny, nevnímají samy sebe jako lokální newyorské noviny.
Málokdy má člověk tolik příležitostí popřemýšlet o lidském charakteru a vůbec humanitě, zákonitostech dramatu, historii národů a jejích souvislostech a dalších hlubokých otázkách jako při sledování fotbalu. Je-li to kopaná pánská, je možno navíc zvažovat i různé podoby ideálu mužnosti a jejich proměny v čase.
Když jsem si nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ postěžoval, že abrahámovská náboženství se na rozdíl třeba od buddhismu málo věnují environmentálním problémům, vysloužil jsem si celou řadu rozhořčených reakcí. Z toho ani jedna nebyla od židů a křesťanů.
V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.
Tolik názorových sporů nezaplavilo veřejný prostor snad nikdy. V jedné věci se přesto shodnou – a to v obavách, že demokracie je u nás vážně ohrožena. Ohrožení demokracie a svobody bylo důvodem, proč se o státním svátku zaplnilo Staroměstské náměstí v Praze.
Kvalita českého univerzitního vzdělání upadá. V domácích poměrech pro to však žádné jasné důkazy nenajdete. Vysoké školy se sice dominantně financují z veřejných peněz, stát ale nenabízí žádné jasné a přehledné měření kvality vzdělání na jednotlivých školách.
Platí ještě něco v americké politice? Tyto prezidentské volby se už teď rýsují jako další událost z rodu brexitu (a nejen v případě vítězství Donalda Trumpa, k němuž sčítání hlasů v době zrodu tohoto textu směřovalo). A nejen brexitu, ale i pádu Lehman Brothers a následující finanční krize a evropské dluhové krize.
Na Gennadiji Janajevovi vlastně nebylo nic zajímavého. Byl po všech stránkách typický, dítě svého věku, prostředí. Nezanechal po sobě nějaký velký odkaz. Pokud ho někdo má v paměti, pak kvůli chvíli, v níž se před celým světem ztrapnil.
Před necelým měsícem – 9. října – za úsvitu přistál na damašském letišti obří letoun CASA s humanitární pomocí za 4,5 milionu Kč pro strádající obyvatelstvo Sýrie. Se zásilkou přiletěl náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa a na letišti ho přivítala česká velvyslankyně Eva Filipiová.
Když chtějí The New York Times přiblížit svým čtenářům, o co jde ve volbách v jakési malé neznámé zemi v jihovýchodní Evropě s latinskoamericky znějícím názvem Montenegro (Černá Hora), použijí v titulku jednoduché zkratky: „Prozápadní strana zvítězila.“ Nebo: „Západ a Rusko se přou v Černé Hoře.“
Schopný a pracovitý. Těmito slovy popsala Andreje Babiše senátorka Zuzana Baudyšová (ANO) v debatě nad zákonem o střetu zájmů, který má zrušit státní podporu pro Babišův koncern Agrofert. Zákaz miliardových dotací je podle senátorky naschvál, za nímž se ještě skrývají hloupé návyky z dob, kdy Česku vládla komunistická diktatura.
Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí.
Na státní svátek 28. října to budou přesně dva roky, co se prezident Miloš Zeman vítězoslavně vrátil soukromým tryskáčem najatým investiční skupinou J&T a společností PPF z Pekingu a oznamoval novou éru velkých čínských investic. Klíčovou roli v nich měla sehrát China Energy Company (CEFC), jedna z prvních privátních společností v Číně.
Kritika elit včetně těch intelektuálních se stává významným tématem veřejné diskuse. Lenka Zlámalová se ve své eseji „Krach elit“ (Týdeník Echo č. 28/2016) přiklonila k poměrně rozšířenému názoru, že žijeme v době pseudoelit, které se názorově odcizily většinové společnosti
Evropa se zdánlivě dělí na blahobytný a blahovolný Západ – a chudý a nevlídný Východ. Například i v otázce uprchlíků a vztahu k vlastní identitě. Tato linie ovšem v Evropě vede jinudy a jinak, jak ukazuje jedna severská debata. Král Norů Harald způsobil rozruch – a zároveň si vysloužil obdiv –, když ve svém projevu příznivě hodnotil současný profil vlastní společnosti: „Norové pocházejí ze severu, středu a jihu. Norové jsou také imigranti z Afghánistánu, Pákistánu, Polska, Švédska, Somálska a Sýrie.“
Je konec října roku 1956, centrem Budapešti se valí pět tanků. V prvním z nich sedí velitel skupiny, plukovník Pál Maléter. Ještě neví, jak se má zachovat, až dojede na místo určení – Korvínovo kino, nedávno dokončený komplex ve stylu stalinistického brutalismu, s kinem, pasáží, labyrintem podzemních chodeb.
Mnozí účastníci britské politické a mediální scény jen velmi obtížně vstřebávají výsledky referenda o vystoupení z EU. Diskuse se v některých končinách vychyluje směrem k pomatenosti a není snadné si utvořit věrný obrázek na základě povrchních výkřiků.
Debaty o diskriminaci žen v práci, o kvótách vytahujících je do vyšších pozic, které jsou dnes hitem progresivistických kruhů, budou za pár let ze zpětného pohledu vypadat úplně směšně. Jako manýrismus a tvrdá ignorance toho, co se ve společnosti skutečně děje.
Kniha je působivým a čtivým vyprávěním. Tento výraz záměrně zdůrazňuji, neboť starodávný a často opovrhovaný styl historický děl je opětně Kovtunem rehabilitován, a to na látce z moderních dějin. Co patří k dobrému vyprávění?
Představme si alternativní vesmír. A v něm planetu Zemi č. 2, jejíž osud se vyvíjel přesně stejně jako té naší Země č. 1 až do roku 2015, kdy se na ní Donald Trump nerozhodl kandidovat na prezidenta. Na Zemi č. 2 teď republikánský kandidát na amerického prezidenta, třeba senátor Marco Rubio, směřuje k vítězství v prezidentských volbách.
Babiš uspěl i v krajích, přesto nezopakoval tsunami, jaké se podařilo v minulých letech ČSSD nebo ODS. Zisk 21 procent ukazuje, že narazil na hranice, jimiž svůj rozlet sám omezil. Konkrétně se mu vymstilo tažení proti malým a středním podnikatelům.
Současná krize se v různých částech světa projevuje různou formou ventilace frustrace, úzkosti a nespokojenosti. U nás má tvář Andreje Babiše, v Americe Donalda Trumpa, ve Francii Marine Le Penové. V celé západní civilizaci má ale jeden společný, hluboký důvod: prudký nárůst nedůvěry. A to všude, kam se podíváte.
Když před pěti lety v požehnaném věku zemřel Oto Habsburský, korunní princ a syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I., stal se jeho pohřeb evropskou událostí – a nevysloveně i jakýmsi loučením s habsburskou dynastií. Přeci jen byl Oto poslední, kdo se ještě narodil jako nástupník trůnu. Nicméně po něm zůstalo sedm dětí, ve chvíli jeho smrti samozřejmě už všechno dospělí lidé, kteří vedou samostatné, zajímavé životy. Habsburkové tak dodnes tvoří vlivnou rodinu a jsou nepostradatelnou součástí evropské šlechty.
Jordánskem otřásla vražda Nahída Hattara a světovými médii zavanul další mrazivý průvan strachu. Jordánsko – země, na niž bylo dosud z hlediska Evropy spolehnutí, zadržující k evropské radosti více než milion a půl syrských uprchlíků – se „vybarvila“.
