Řekla jsem mu: Rozhodl ses jít cestou moci. Kamarádka mi těmito slovy popisovala rozhovor s jí blízkým člověkem, který se rozhodl žít ve vztahu, jenž mu nepřinášel jiné naplnění než někoho ovládat a jít v tom až do znepokojivé krajnosti. Hned jsem si vzpomněl na Pána prstenů, na co taky jiného.
Rok 2017 bude rokem katastrof. Přinejmenším půjde o období, jehož průběh budou určovat obavy z teroristických útoků, dalšího přílivu uprchlíků, ze zdražení ropy, rozpadu Evropské unie, utažení vykořisťovacích šroubů světových i národních koncernů až po návrat komunistického Velkého bratra, který znovu ovládne životy prostých občanů.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
Před měsícem syrská armáda za pomoci ruských bomb dobývala východní Aleppo. V médiích jsme byli připravováni na obrovský masakr civilního obyvatelstva – v takovém rozsahu se žádný nekonal, ale tou dobou už média byla jinde. Těsně před pádem Aleppa vyšla v Londýně zásadní kniha Bitva o Sýrii.
Islamistický útok, k němuž došlo loni 28. října na univerzitě v Columbusu v americkém státě Ohio, nesl typické rysy teroristických akcí, na něž si americká veřejnost už pomalu zvykla – dochází k nim každých pár měsíců. Pachatel, mladý muslimský imigrant, najel autem do lidí a pak začal útočit nožem.
Byl a je to zlozvyk, který sice člověka pomalu vraždil, ale také mu leccos dával.
Psát v tomhle svátečním čase právě o Dylannu Roofovi, který loni v černošském kostele postřílel devět lidí, je možná nepřípadné. Mně to tak ale přijde. Je mu dvaadvacet let, je to od pohledu zlý kluk. Jistě, člověk by neměl podléhat tomuhle typu prvního dojmu, ale někdy je těžké se tomu ubránit.
V historii posledního tisíciletí se poměrně často setkáváme s periodou nějakých 20-30 let, kdy čas proměny chvátá rychleji a pak se zase zpomaluje. Na velkou dynamickou změnu je zapotřebí alespoň oněch nepřesných a empirických dvou až tří desetiletí. Nebudu se na tomto místě pouštět do obrovské literatury o ekonomických či civilizačních cyklech.
Dnes už je nedílnou součástí českého moderního mýtu. Byla ukována před 40 lety touto dobou, v prosinci 1976. A i kdyby těch třináct let, které zbývaly komunismu v českých zemích, výrazně neovlivnila (o míře jejího vlivu čtěte níže), i tak má své místo v dějinách.
Aleppo padlo, Aleppo zpět pod kontrolou, peklo v Aleppu, vítězství v Aleppu – palcové titulky světových médií v posledních dnech jasně signalizují, komu které médium dává v syrském konfliktu nárok na pravdu. Jenže právě ta se v nejkrvavějším konfliktu 21. století hledá po pěti letech bojů hodně složitě. Nepřehledná situace kolem všech angažovaných stran, jejich sponzorů i pravých cílů.
V politice a možná i v životě vůbec končí „éra pokrytectví“. Možná se blíží čas, kdy vlastně nebude možné. Měla by to být dobrá zpráva, jenomže lidské aspirace, pokusy dosáhnout nějakého vyššího stavu lidství mají nepříjemnou tendenci obracet se ve svůj protiklad.
Dvanáct obsáhlých románů. Dvě desítky novel. Reportáže, fejetony, úvodníky, články, črty. Překlady do téměř šedesáti jazyků. Nebývalý čtenářský úspěch. Nobelova cena za literaturu. Státní pohřeb. Filmové a komiksové adaptace. Společný jmenovatel: Henryk Sienkiewicz.
Minulou neděli to byl na železniční trati Praha – České Budějovice slavný den. V jízdním řádu se objevilo pět expresů, které zvládnou cestu za hodinu a 58 minut. „Po lince Praha–Ostrava je trasa do Budějovic druhou linkou schopnou konkurovat automobilové dopravě,“ hlásí oborový časopis Železničář.
V pondělí 5. prosince vystoupil na Liverpool John Moores University guvernér britské centrální banky Mark Carney. „Setkáváme se tady dnes během prvního ztraceného desetiletí od roku 1860. V posledních deseti letech rostly reálné příjmy nejpomalejším tempem od poloviny devatenáctého století...
Matka v prostém národním kroji drží v náručí malé dítě, jež saje z jejího odhaleného prsu. V pozadí se v oblaku, z nějž vycházejí paprsky či zář, vznáší jiná matka, sama Bohorodička s malým Ježíškem. Na druhé straně výjevu je umístěné trojvrší s dvojramenným křížem.
Situace je vážná. Všichni to tak trochu vědí – nebo alespoň tuší. Kam bychom se jenom mohli z té dnešní přiotrávenosti, z té krize pohnout? A za kým? Tápeme, ale naštěstí je tu on, máme prostě kliku. Jiří Paroubek projevil ochotu se do strany, z níž odešel, zase vrátit a pomoci jí dosáhnout bývalé slávy.
Referendum, v němž první prosincovou neděli Italové při rekordně vysoké účasti odmítli ústavní změny, bylo jen předehrou. Důležitější než samotný předmět plebiscitu, jímž bylo zjednodušení velmi těžkopádného italského vládnutí, bylo to, že s ním spojil svoji politickou kariéru premiér Matteo Renzi.
Pokud si tzv. fake news (viz článek na str. 8–11) představíme jako cihly, stavba, která z nich podle mnoha ustaraných pozorovatelů vzniká, se jmenuje „postfaktuální“ či „postpravdivá“ politika. Údajně právě vstupujeme do éry, kdy v politice a veřejném životě začínají větší roli než objektivně změřitelná a dokazatelná fakta hrát emoce.
Německý úředník je ztělesněním neotřesitelného řádu a nezbytným předpokladem moderní občanské společnosti. Na této maximě postavil teorii státu před nějakými sto lety sociolog Max Weber.
Konec Fidela Castra nebyl tragický, asi si takový nezasloužil. Ke skutečné tragédii totiž patří nějaká velikost, kdy se projeví drtivá síla osudu – Král Lear pochopí, že o všechno přišel kvůli své pýše, a kvílí na vřesovišti, otřesený tím poznáním, Oidipus v hrůze pochopí, po jaké cestě ho bohové vedli a probodne své oči, jež to neviděly.
Občas to vážně vypadá, že zdravý rozum, racionální přístup ke světu, respekt k faktům a chápání událostí v jejich historických a kulturních souvislostech nemají v dnešní době šanci. Nikoli proto, že v amerických prezidentských volbách vyhrál Donald Trump, ale proto, jaké nesmysly se kvůli tomu na nás každodenně snášejí z médií.
Naše jižní sousedy čeká 4. prosince, tedy tento víkend, reparát prezidentských voleb. V těch – jak známo – 22. května zvítězil bývalý předseda Zelených Alexander Van der Bellen naprosto těsným rozdílem šesti desetin procentního bodu (50,3 % : 49,7 %) nad kandidátem Svobodných (FPÖ) Norbertem Hoferem.
Ve dnech 9. a 10. listopadu 2016 proběhl další z tzv. Průmyslových dnů Armády ČR. Jedná se o neveřejnou akci, kde se dodavatelé vojenské techniky setkávají se zástupci ozbrojených sil a srovnávají nabídku a poptávku. Tentokrát šlo o otázku protivzdušné obrany, která se řadí mezi hodně zanedbané položky v českém arzenálu. S tím ale silně kontrastují současné plány, podle nichž se má PVO konečně zbavit pozice „popelky“.
Ze sledování prvních kroků nově zvoleného amerického prezidenta člověk může vyšilovat, smát se jim anebo taky žasnout. Pro všechno jsou samostatné důvody. Je třeba rozlišovat, co se děje na hladině, kde se můžou pěnit vlny, a co se děje pod hladinou, kde mohou nabírat sílu úplně jiné proudy.
Francie je zemí, kde jsou lidé zvyklí nespokojenost projevovat hodně otevřeně. Své názory se na rozdíl od Britů, Američanů nebo Němců nestydí otevřeně přiznat v obavách, že za ně budou kádrováni. Šéfka Národní fronty Marine Le Penová už dávno není v médiích hlavního proudu a mezi elitami, které udávají tón veřejné debaty, ostrakizovaná.
První prosinec tohoto roku byl v Česku určen jako den, kdy začíná chaos. Naplánován byl největší experiment v dějinách tuzemských počítačových sítí, na jehož výsledku závisí osud a prosperita stovek tisíc podnikatelů. Už před jeho spuštěním je více než pravděpodobné, že experiment se vymkl kontrole.
Sereď je město s poněkud legračním jménem: Čech si může posměšně myslet, že jde o slovenský přechodník minulý oné činnosti, ale takový Maďar když řekne „szeretlek“, znamená to „miluji tě“,což ale nejspíš nemá nic společného se Seredí.
Napínavou otázkou pro příštích jedenáct měsíců zbývajících do sněmovních voleb je souboj ANO a ČSSD. A vedle toho i záhada, co se stane na poli určeném pro tzv. pravicového voliče, které dnes z podstatné části leží ladem. Jednoznačně k pravici se stabilně hlásí asi třetina Čechů.
Ve vyspělém světě patříme k lidem, kteří jsou s ohledem na své výkony ochotni pracovat za velmi málo peněz. Kdyby firmy dávaly na platy tolik jako v Německu, rozdělily by za rok mezi zaměstnance navíc 500 miliard korun. To je bezmála polovina státního rozpočtu.
Kdybych měl napsat jedno jméno, které nejlépe charakterizuje bloudění, hledání a nalézání intelektuála 20. století, napsal bych Arthur Koestler. Jeden z nejzajímavějších a nejpodnětnějších dobrodruhů – myšlenkových i praktických – minulého století, vynikající spisovatel a esejista je přitom v této zemi jen málo znám.
