RECENZE KNIHY MICHAELA BURLEIGHA

Víra ve vírech 19. století

Burleigh píše podobným stylem, jakým maloval Hieronymus Bosch (na snímku jeho "Nesení kříže") - Ilustrační foto: Wikipedia.org
RECENZE KNIHY MICHAELA BURLEIGHA
Víra ve vírech 19. století

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jak vysvětlit hrůzy 20. století a nové pojetí politiky, které stvořilo gulag a Osvětim? Tato otázka stála za pokusy vytvořit koncepty „totalitarismu“ a „politického náboženství“, které měly vysvětlit, jak je možné, že to, co se tvářilo jako vědecké a pokrokové, se později ukázalo jako zrůdné.

Vysvětlení pomocí pojmu totalitarismus nyní nezažívá nejlepší časy. Většina humanitně orientovaných vědců tvrdí, že se vyčerpalo a už nemůže přinést mnoho nového, navíc se prý samo stalo ideologií svého druhu (za diskusí o zřízení a udržení Ústavu pro studium totalitních režimů se skrývají mimo jiné námitky tohoto druhu). Na druhé straně, vysvětlení nedávné historie pomocí pojmu politické náboženství je dnes docela v kurzu, což je dáno obnoveným zájmem o studium náboženství jako takového, aktuálně především islámu. Zájem by pochopitelně těšil ty, kdo v předválečné a poválečné Evropě i USA s pojmem pracovali – budiž zde zmíněni alespoň Eric Voegelin a Raymond Aron.

Politickým náboženstvím se povětšinou rozumí sekulární ideologie a z ní odvozené režimy, které představují jakousi náhražku náboženství a zaplňující volné místo po jeho oslabení v moderní době. Jsou to systémy, které jsou – podobně jako náboženství – naplněny přesvědčením o absolutní pravdě a posvátném zdroji moci: už to však není Bůh, nýbrž stát, strana, rasa nebo třída. Navíc bazírují nejen na racionalitě svých stoupenců, ale pracují s jejich emocemi. Své nejvýraznější zástupce mají politická náboženství – jak lze snadno odvodit – v nacionálním socialismu (Německo za Adolfa Hitlera) a komunismu (například ve stalinském SSSR nebo v Kambodži za Pol Pota). Není bez zajímavosti, že se sekulární náboženství často obracelo proti idejím a stoupencům jeho klasických forem – vnímalo je jako svou konkurenci.

Současný příspěvek k tématu politických náboženství moderní doby představuje knížka britského historika Michaela Burleigha s názvem Pozemské mocnosti. Jde o zajímavý pokus přenést to, co bylo studováno na poli dvacátého století, na století předcházející. Jinými slovy, můžeme mluvit o politických náboženstvích v souvislosti s jakobíny, karbonáři, italskými nacionalisty a ranými komunistickými a anarchistickými lídry v Evropě či Rusku? Autor nás neponechá ani v nejmenším na pochybách, že je tomu skutečně tak. Ve vírech devatenáctého století přišly na svět i mnohé náhražky tradičních náboženských věr, od poklidnějších, vědečtějších typů (sociologie à la Auguste Comte) přes národní verzi Desatera, v níž první přikázání zní: Já jsem Garibaldi, tvůj Generál!, až po roztodivné revoluční patvary francouzského, italského, polského i ruského typu.

Burleigh je rozený vypravěč v té nejlepší britské spisovatelské tradici, v níž se spojuje břitký a místy ironický postřeh s uměním výstižného líčení životních osudů hlavních postav, popřípadě událostí. Před českým čtenářem, poněkud unaveným německou analytickou tradicí, zapůsobí Burleighův styl jako pramínek osvěžující vody z historické studánky. Jak se například nebavit nad postřehy typu „marxismus byl především náboženskou inspirací, jakýmsi mytologicko-poetickým dramatem pečlivě maskovaným nánosem rádoby vědeckých důkazů“!? Jak si neužívat charakteristiky takových postav, jako byl například ruský psychotický podvodník a filozofující samouk Sergej Nečajev, který byl prý „více podoben Jessi Jamesovi než obrýlenému knihomilskému revolucionáři“. Jak se nepousmát nad líčením dnes docela směšných misionářských pokusů, jimiž se bránily tradičnější náboženské konfese svým silnějším moderním konkurentům, což platilo například u využití sportu u anglikánů a židů, nebo misijním kampaním v dělnických čtvrtích Chicaga či East Endu, které dokázal karikovat i nejslavnější český western Limonádový Joe?

Plátno, na něž Burgleigh maluje svou historickou fresku, je z jediného kusu, a přitom obsahuje množství detailů. Pokud bychom ho měli stylově srovnat s dílem výtvarného umění, pak bychom asi neváhali a umožnili příměr s Hieronymem Boschem, i když samozřejmě nevíme, zda bude britský autor tak kvalitní a bude se číst i po čtyřech stech letech. Příměr zde myslíme spíše tak, že knihu je možné vnímat jako napínavý román od začátku do konce a je rovněž možné se kochat jednotlivostmi. Široké plátno, na něž Burleigh maluje, navíc umožnilo zachytit nejen plánovaná „politická náboženství“, ale řadu dalších výjevů předminulého století, což je třeba chápat spíše jako přednost než nedostatek.

Čtenář by asi očekával nějaké jednoznačné vyznění publikace a více analytického přístupu. To však nechal autor na něm. Je totiž velmi opatrný k jakémukoli zobecnění, které by mělo povahu odpovědi typu: S náboženstvím a pseudonáboženstvím devatenáctého století to bylo tak a tak… Kdo by čekal závěr tohoto typu, bude zklamán. Obecnějšímu dal Burleigh přednost pouze v dílčích postřezích a charakteristikách, na závěr se mu vyhnul. Kaleidoskop příběhů osobností, konfesí a národů musí zřejmě stačit k tomu, aby byl zájemce přesvědčen o tom, že psát text z pohledu „politických náboženství“ pro devatenácté století dává smysl.

Kontinentální historikové budou mít pravděpodobně z těchto důvodů tendenci zařadit knihu do poličky s názvem Popularizace dějin. Aťsi. Je to popularizace chytrá a potřebná. A to i pro české prostředí, které podle našeho názoru není plné ostýchavé víry, ale právě různých pseudonáboženských náhražek.

Michael Burleigh: Pozemské mocnosti. Politická náboženství od Velké francouzské revoluce do 1. světové války. Vydalo nakladatelství Leda, Praha 2016. 536 s., 598 Kč.

Jiří Hanuš