Kdysi, když slezská Vratislav byla pruským městem Breslau, tady byl „exerzierplatz“, náměstí pro vojenské přehlídky a jiné atrakce. Obrovská rovná plocha byla obklopena reprezentativními budovami státní moci, rezidenčním zámkem Hohenzollernů, jenž dal náměstí jméno Schlossplatz, dále tu byla burza, justiční palác s věznicí, opera a samozřejmě kasárna.
Mnozí ekonomové a politici automaticky předpokládají, že lidé jsou nespokojeni se současným stavem, a proto chtějí změnu. Toto slovo se stává sloganem firem či politických hnutí a proniká i do volebních kampaní hlásajících „Změna, to jsme my“. Kdy a jak tento koncept vznikl? Neznamená, že touha po změně ve skutečnosti podrývá stabilitu společnosti? Nejsou to nové otázky.
Zemi konečně řídí manažer. Efektivně začíná napravovat zlořády minulosti a modernizovat společnost, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci. Není pochyb o tom, že Andrej Babiš se snaží, jeho aktivity spolehlivě naplňují veškerá média. Přesto sto dnů jeho vlády nemělo viditelný efekt. Naděje Babišových příznivců se v lepším případě splní později.
Od hlasování Britů pro vystoupení z EU a zvolení Donalda Trumpa prezidentem se liberální Západ snaží odhalit onu závadu, podvod, spiknutí či díru v matrixu, kvůli které k těm nedopatřením došlo. V naději, že když se tento defekt podaří nalézt a izolovat, vše se vrátí k normálu. V posledních týdnech se zdá, že se konečně podařilo ulovit jednoho z dlouho podezíraných viníků, firmu Cambridge Analytica.
Francouzský ekonom Thomas Piketty je hvězdou současné levice. Pozornost upoutal v roce 2013 knihou s titulem Kapitál v 21. století. Zabývá se příjmovou nerovností a distribucí bohatství v Evropě a Spojených státech. Tvrdí, že když je v dlouhodobém horizontu míra návratnosti kapitálu vyšší než tempo hospodářského růstu, je výsledkem koncentrace bohatství a jeho nerovnoměrné rozdělení.
Mluvčí prezidenta a emeritní redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček nedávno na sociální síti zveřejnil dvě kompromitující fotografie Miroslava Kalouska – jak se k nim dostal, zůstalo zatajeno, nejspíš mu je nějaká dobrá duše podstrčila. Je na nich hoch nejspíše čtrnácti- či patnáctiletý, který stojí na pódiu a něco recituje nebo předčítá: na obou má otevřené desky a též ústa.
Přiznejme si to: posledních pár let je docela znepokojivých, přinejmenším pro generaci, která zažila a přivítala pád komunismu. A jde o víc než o to, že se ty či ony ukazatele nevyvíjejí povzbudivě nebo se „našim“ v politice nedaří.
Bez předčasných voleb to už nepůjde. Pokud se nestane něco nečekaného, budou voliči dříve nebo později vyzváni, ať svůj verdikt z konce loňského října opraví. Nesouhlasí s tím jediný, zato významný hráč, prezident Miloš Zeman. Má dost silné páky, aby čekání na volby protáhl o dlouhé měsíce.
Zrušení limitu dvou funkčních období pro čínského prezidenta na právě probíhajícím zasedání „parlamentu“ (Všečínského shromáždění lidových zástupců, VSLZ) vyvolalo značný rozruch ve světových médiích. Trochu ve stínu tohoto symbolického aktu schvaluje přitom VSLZ řadu dalších zásadních změn v čínské ústavě, jejichž výsledkem bude razantní proměna politického systému v zemi.
Když se v roce 2010 uskutečnila výměna deseti ruských „ilegálů“ odhalených v USA za čtyři Rusy vězněné za práci pro západní rozvědky, panovala jiná doba. Bylo to čerstvě po Obamově „resetu“ rusko-amerických vztahů a ani jedna strana se nesnažila dávat výměně publicitu. Jednoho ze čtyř Rusů si do výměny prosadila britská rozvědka. Jmenoval se Sergej Skripal.
Byl by v tom čert, kdyby Češi v tomto volebním období nedostali možnost rozhodovat o svém státu v referendech. Ve sněmovně se sešly už tři návrhy, jak lidové hlasování umožnit. K prosincovému materiálu Tomia Okamury z SPD přibyly počátkem března ještě iniciativy sociálních demokratů a komunistů. Okamurovci a komunisté si přitom vzali za vzor Švýcarskou konfederaci.
Přesně rok po americkém vydání vychází péčí nakladatelství Hesperion i česky kniha, která v USA vyvolala širokou diskusi v konzervativních kruzích. Benediktova cesta (v originále: The Benedict Option), jejímž autorem je spisovatel a komentátor Rod Dreher, se svým názvem vztahuje nikoli k papeži Benediktu XVI., jehož pět let po jeho rezignaci tolik postrádají právě konzervativnější kruhy v katolické církvi, ale přímo ke svatému Benediktovi.
Případ čínských křesťanů, kteří v České republice zhruba před dvěma lety požádali o azyl, zatím pro většinu z nich nemá šťastný konec. S médii se teď hovořit zdráhají, mají strach z návratu a perzekuce. České úřady a politici jsou také skoupí na slovo, přestože veřejné mínění údajně zatvrzele xenofobního národa je více na straně čínských křesťanů než proti nim.
Daniel Lipšic je dnes právním zástupcem pozůstalých po zavražděném slovenském novináři Jánu Kuciakovi. V letech 2002–2006 byl ministrem spravedlnosti. Právě za jeho úřadování se – jako reakce na obrovskou nedůvěru vůči schopnosti slovenských prokurátorů a soudců vypořádat se s kriminalitou v nejvyšších patrech politiky a byznysu – zakládal Speciální soud a Speciální prokuratura.
Odpustit dluhy všem, kteří sedm let poctivě pracují a snaží se splácet, navrhuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Sněmovna pochybuje, jestli to není k dlužníkům příliš vstřícné. Přitom nejde o nic jiného než o zoufalý pokus zastavit brutální mechanismus, který rozšiřuje chudobu na stále širší okruh populace.
Po pádu totalitního režimu v Československu se rozhořel spor tak nicotný, že se nad ním člověk dnes jen pousměje. Slovenští nacionalisté se tehdy dožadovali spojovníku v názvu republiky. Válka mezi Polskem a Izraelem o zákon, který by v praxi zakázal používat pojem „polské koncentrační tábory“ pod hrozbou tříletého vězení, je podobným případem nicotného sporu.
Koncem února nastala taková zima, že evropské zoologické zahrady musely přesunout většinu zvířat včetně tučňáků do vyhřívaných pavilonů. Na severním pólu dokonce několik dní panovaly vyšší teploty než v Praze či Londýně, a to v prostředí polární noci, kdy slunce vyjde až v březnu. Koho by to neznepokojilo? Co to může znamenat pro budoucnost?
Dlouho nebylo tak jasno, kdo v Česku drží moc. V devadesátých letech dominovala pravice, než její převahu ukončila recese roku 1997. Po roce 2000 nastala levicová éra a v zemi nic nefungovalo bez sociální demokracie. Teď vládne Andrej Babiš, kterému sekunduje zavilý pán Pražského hradu.
Je pár dní od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Slovenské deníky vyšly s černými titulními stránkami a s emotivními texty. V rychlíku do Bratislavy pročítám narychlo hlavní slovenské zpravodajské portály a nejčtenější periodika přinášející on-line zpravodajství k politické krizi. Všechny mají společná témata: brutální vražda, zločinecká organizace ’Ndrangheta, strach novinářů.
O Česku posledních několika let rekordní prosperity se dá říct, že jsme stále bohatší zemí chudých lidí. Tedy chudých v porovnání s tím, kolik jsme schopni svým zaměstnavatelům vydělat a na jakou část z té sumy si dokážeme sáhnout na platech. Na první pohled to vypadá, že se v posledních měsících začínají poměry měnit. Firmám zoufale chybějí lidé. A tak je začínají přetahovat vyššími platy.
Videa s ním mají na YouTube přes sto padesát milionů zhlédnutí. V New York Times se o něm zmiňují jako o nejvlivnějším intelektuálovi Západu. Přednáškové sály po celém světě má beznadějně vyprodané a jeho kniha 12 pravidel pro život: protilátka k chaosu je nejprodávanější knihou na Amazonu (dokonce i před bestsellerem Fire and Fury ze zákulisí Trumpova Bílého domu).
Nehledě na všechny skeptické úvahy o tom, že se v Rusku chystají předem rozhodnuté „prezidentské volby Vladimira Putina“, nás v půli března možná čeká podívaná, jaká si nezadá s dramatickým průběhem voleb amerických. A v lecčem je dokonce nejspíš i předčí: Alexej Navalnyj se totiž rozhodl hrát vabank.
Už čtvrt roku uběhlo od chvíle, kdy prezident Zeman uvedl Andreje Babiše do úřadu premiéra, měsíc od prvního hlasování o důvěře a zřejmě budou muset uběhnout ještě dva měsíce, než nějaká regulérní vláda vůbec vznikne. Ministři vlády bez důvěry zatím vyměňují vysoké státní manažery pro ztrátu důvěry.
K tuzemským zemědělcům míří z Bruselu každoročně 30 miliard korun. O tuto částku mohou přijít, pokud stát neprokáže, že peníze rozděluje podle právních předpisů. Tak zní hlavní důvod, proč vzbudila poprask zpráva Českého rozhlasu, podle níž koncern Agrofert hospodaří na sedmnácti stech hektarech půdy, na kterou nemá vlastnické právo ani nájemní smlouvu.
Olympijská jízda Ester Ledecké se zapíše do historie jako jeden z největších úspěchů českého lyžování. S vítězstvím v superobřím slalomu, kterého dosáhla v jihokorejském Pchjongčchangu, snad nikdo nepočítal. Ani ona sama.
V Evropské unii startuje pod šifrou Dublin IV další vlna debat o budoucí migraci. Především Berlín a Brusel se snaží pokročit na cestě k jednotnému azylu, jehož posledním stadiem je přerozdělovat přes kvóty lidi, kteří do Evropy přicházejí. Země střední Evropy včetně Česka proti tomu protestují.
V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná.
Čtyři měsíce od voleb nemá česká vláda důvěru. Také nejde o obvyklé domlouvání parlamentní většiny, probíhá složitější proces, který se ve světě nazývá „state capture“. Tento termín se obvykle překládá jako „převzetí státu“ a označuje situaci, kdy se rozhodujících státních funkcí chopí jedna ekonomická skupina.
Periodické krize amerického systému rozpočtování vedou někdy až ke krátkému zavření vlády. Tyto kritické situace jsou jako stvořené k vydírání – jedna strana či frakce podmíní souhlas s pokračujícím financováním vlády nějakým zcela nesouvisejícím, ale jí drahým požadavkem. Ledy se pak mohou pohnout překvapivě rychle.
Už nějakou dobu je zřejmé, že Rusko vymírá. Podle uzávěrky ruského státního statistického úřadu Rosstat zveřejněné na konci ledna se v zemi v roce 2017 narodilo o 200 tisíc dětí méně než v roce předchozím, což zní skutečně jako varování. A ani prognózy do budoucna nedávají moc nadějí.
