Jsou to dva rozdílné světy, pro které platí úplně protikladná pravidla. Ten starý, klasický, offline je svázán regulací, stát na něj nakládá byrokratické povinnosti a vymáhá na něm placení často velmi vysokých daní. Ten druhý, online a technologický svět všemu z toho uniká.
Zprávou, že bývalý premiér Mirek Topolánek (v úřadu 2006-2009) kandiduje na prezidenta, dostala prezidentská volba úplně jiný spád. Nesouvisí to přímo s Topolánkovými vyhlídkami, může se ukázat, že pro kritickou masu voličů bude nestravitelný kvůli špatné pověsti, spíš pociťované než založené na znalosti faktů.
Sedmý říjen letošního roku byl pro Polsko ve znamení růžence. Více než milion Poláků zamířil na státní hranice s růžencem v ruce, aby vytvořili živý řetěz kolem hranice, která měří 3511 kilometrů, a připojili se tak k dlouho avizované akci Růženec na hranicích. Bylo to, jak už bývá v Polsku zvykem, velké.
Pro člověka je odedávna přirozené žít ve skupině s jinými lidmi. Spolupracující skupina lidí dokáže více než jednotlivec zejména při získávání potravy, ochraně před přírodními živly i před nepřáteli. Život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy. Pro byť minimální koordinaci bylo zapotřebí, aby někteří rozhodovali a druzí rozhodnutí vykonávali.
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Po znamenitém vystoupení inženýra Zemana v Radě Evropy se jakousi běžnou volnočasovou aktivitou mnoha českých komentátorů stalo rozumování ohledně neužitečnosti sankcí, zejména těch uvalených Západem na Rusko.
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.
Straně, která měla donedávna image anarchistických ajťáků, toužících po tom, aby je stát co nejméně omezoval, dalo ve volbách hlas 546 393 lidí. Vynikne to obzvlášť ve srovnání s tradičně nejsilnějšími stranami na levici a pravici. Občanští demokraté Piráty překonali jen o 26 569 hlasů. Sociální demokraté za nimi zaostali o 178 046 hlasů. Andrej Babiš dominoval volbám s 1,5 milionu hlasů.
Bývalí členové KSČ a vůbec lidé, kteří se za minulého režimu cítili dobře, se konečně pomstili těm, kdo reálný socialismus svrhli. Když už se zdálo, že jsou příliš staří, tak to přece jen dokázali a svěřili vládu nad zemí člověku, jenž byl nomenklaturním kádrem a agentem StB.
Gdynia je zvláštní město, jako jsou pro suchozemce zvláštní všechna města na moři a velké přístavy vůbec. Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko, pro Poláky Druhá republika, když ta První skončila na konci 18. století.
Nechybělo mnoho, a volby vymazaly sociální demokracii z tuzemské politické mapy. Knokaut v přímém přenosu připomíná neblahé konce, jichž se letos dočkaly partnerské strany v Nizozemsku nebo ve Francii.
Pátého srpna roku 1966 zveřejnil Mao Ce-tung ručně psaný plakát „ta-c’pao“, tedy „palte na štáby“. V podstatě v něm vyzval masy mladých příslušníků Rudých gard k revoltě proti oficiální státní linii, reprezentované prezidentem Číny Liou Šao-čchim a Teng Siao-pchingem. Tento moment odstartoval v Číně tzv. kulturní revoluci.
Češi šli ve volbách proti establishmentu. Proti systému tradičních, hodnotově a ideově ukotvených stran, a rozhodli se vsadit na inovativní uskupení s protestním étosem. Tím potvrdili hlubší západní zeitgeist, jenž už dříve vynesl k moci Donalda Trumpa nebo Emmanuela Macrona, kteří přerýsovali politické mapy svých zemí. Tak zní jedna z hlavních interpretací výsledků parlamentních voleb.
Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.
Sebastian Kurz splnil úkol a dovedl lidovou stranu po patnácti letech k volebnímu vítězství. Teď ještě zbývá těžší část úkolu. V roli všeobecně oblíbeného premiéra překonat roztržku, jež se jako bezedná propast otevřela mezi dvěma póly společnosti. Na jedné straně jsou lidé, kteří stále ještě žijí klidný středostavovský život, na druhé ti, kteří už poznali odvrácenou stranu rakouského úspěchu.
Dva týdny před volbami proběhla médii zpráva o definitivním ovládnutí Českých aerolinií Jiřím Šimáněm. Vyvrcholil děj, kdy společně s bývalým ministrem financí Andrejem Babišem Šimáně vytlačil z ČSA Korejce, kteří sem s velkou slávou vstoupili jako strategický investor za Nečasovy vlády.
Nadcházející volby budou nešťastným koncem demokracie, jak jsme ji znali po roce 1989, případně budou zásadní, ovšem nezbytnou revizí dosavadních poměrů. Na tom, že půjde o epochální přelom, se shodnou analytici všech názorů. Liší se pouze v tom, do jaké míry považují nadcházející události za ničivý vpád oligarchů a populistů, anebo spravedlivý trest našeho úpadku.
„Kupte si arepu proti Madurovi,“ vyvolává nad termoboxem naplněným silnými kukuřičnými plackami vysoký mladík. Má baseballovou čepici v teplých barvách venezuelské trikolory a vínový dres tamní fotbalové reprezentace. Snaží se v přístavu peruánské metropole Limy přesvědčit lidi ke koupi typického venezuelského pokrmu, a solidárně tak přispět k pádu diktatury v jeho vlasti.
Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa.
Za pár dní se budou konat zlomové parlamentní volby, kdy si Češi vybírají cestu mezi východní oligarchií v rusko-ukrajinsko-balkánském stylu a západní demokracií s rozdělenou a omezenou mocí. Atmosféra ve veřejném prostoru přitom vůbec nenapovídá tomu, že by se blížily vůbec nějaké volby. Natož takhle zásadní.
Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.
Socha byla zbořena před skoro sto lety, přesto je polemika nad jejím osudem stále živá. Likvidací sochy jako by ještě zesílilo poselství, které nám měla předat z dávných dob, kdy Čechy ještě byly nezávislým královstvím. Historie umění řadí mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze do malé skupiny tří podobných monumentů.
Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci.
Když se v roce 2004 rozhořel spor o nové složení Evropské komise pod vedením Josého Manuela Barrosa, největší rozhořčení vzbudil italský kandidát Rocco Buttiglione. Toho odmítl výbor pro lidská práva, protože označil homosexualitu za hřích, vyslovil se pro právo žen zůstat v domácnosti „pod ochranou svého manžela“ a také pro zřízení táborů pro žadatele o azyl v EU na severu Afriky.
Alternativa pro Německo (AfD) je ve skutečnosti import z Česka. Při pohledu na volební mapu nejde k jinému závěru ani dojít. Nejlepší výsledky z celého Německa, přes 30 procent, měla strana odcházející předsedkyně Frauke Petryové v šesti volebních obvodech Saska.
Španělský premiér Mariano Rajoy se ukázal jako opravdu tvrdý hráč. Po bezprecedentním zásahu španělských politických sil v Katalánsku, který si připsal na účet téměř devět set zraněných, pokračuje v naprosto nekompromisním kurzu.
Cesty k nejtěžším hospodářským a společenským krizím vedou často přes velké ideje a „dobré úmysly“. Výsledky se zpravidla dostavují až po desítkách let. 15. září to bylo přesně devět let od symbolického začátku velké finanční krize roku 2008. Ten den požádala investiční banka Lehman Brothers o ochranu před věřiteli.
Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.
Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.
Jestli se některý ze sci-fi konceptů zdá být skutečně na dosah, je to představa člověkem stvořené, sebe sama si uvědomující umělé inteligence. Samotný termín „umělá inteligence“ se z knih a filmů přestěhoval do běžného denního provozu, často se objevuje v médiích i komerčních sděleních.
