Americké instituce vyššího vzdělávání s tím mají bohatou zkušenost, která se taky v poslední době stává rostoucím předmětem veřejného zájmu. Je to pochopitelné. V době prezidenta Trumpa se viditelně proměnil americký pohled na Čínu, a to zdaleka nejen v řadách vlády a Trumpových příznivců.
Sebenaplňující se proroctví fungují. Jednou ze sil, které vytáhly Západ na post nejvyspělejší civilizace světa, byla víra v budoucnost. Přesvědčení rodičů, že jejich děti se budou mít lépe. A sebevědomí dětí, že to určitě dotáhnou dál než jejich rodiče. Že je překonají a čeká je po všech stránkách lepší život. Ta víra držela rodiny i celou společnost pohromadě. Rodiče si byli tady a teď schopni hodně odříct, aby investovali do budoucnosti.
Ach, jak příjemné by bylo zajít si teď nebo někdy v příštích listopadových týdnech na Zentralfriedhof, nejlépe pozdě odpoledne a sám. Obejít ty slavné hroby a honosné hrobky, samozřejmě začít nejspíš u té skupiny nejvznešenější, kam se dojde brzy z hlavní brány, která se bůhvíproč jmenuje Brána 2, Tor 2. Na čestném plácku tam sousedí hrob Beethovenův a Schubertův, naproti je Brahms a vedle oba Straussové a uprostřed je pomník Mozartův: mladá žena schoulená nad reliéfem známé tváře.
O prázdninách mělo dojít k dlouho očekávané události. V nově dokončeném Ejpovickém tunelu mezi Rokycany a Plzní začal státní investor SŽDC (Správa železniční dopravní cesty) testovat vlaky na rychlost 200 kilometrů v hodině. „Je to jeden z prvních kroků,“ řekla tehdy mluvčí Radka Pistoriusová a píchla tím do vosího hnízda nejen v komunitě šotoušů, tedy milovníků železnic. Plán na zrychlení vlaků je největším investičním programem Česka, který ročně pohltí 15–20 miliard korun.
V ten samý den, kdy celý svět řešil vystoupení Grety Thunbergové v OSN, vystoupil na téže půdě i jiný řečník. Jeho proslov ale na rozdíl od Gretina získal velmi malou pozornost – turecký prezident Erdoğan v New Yorku představil svůj plán na zábor severní Sýrie. „Chceme vytvořit bezpečnou zónu 30 x 480 km v Sýrii a přesunout sem až dva miliony syrských uprchlíků. A to s podporou mezinárodního společenství.“ O dva týdny později najednou vyhlásil americký prezident Trump, že se USA stahují ze Sýrie a opouštějí svoje spojence – Kurdy. Pár hodin poté do Sýrie vpadla turecká armáda se svými syrskými žoldáky a začala obsazovat území Kurdů. Obrovská vojenská operace nazvaná Pramen míru začala 9. října. Když začali umírat civilisté, rozhodly jsme se odjet a přinést očité svědectví přímo z místa.
Smyčka kolem Facebooku se utahuje. Internetovému gigantu jdou po krku americké federální úřady, státní prokurátoři i prezidentští kandidáti. Zdá se, že zakladatel a šéf firmy Mark Zuckerberg si problém začíná uvědomovat. Na červencovém uzavřeném jednání se svými zaměstnanci se dušoval, že „zalehne na matrace a bude bojovat“. Zvukový záznam ze setkání následně na začátku října publikoval server The Verge.
Před deseti lety byla sdílená ekonomika chytlavé sousloví. U jejího základu stojí dvě jednoduché úvahy: že člověk může některé své věci, od bytů po auta, buď výměnou, nebo za poplatek sdílet, a že když se zákazníci propojí mezi sebou, odpadá zprostředkovatel a ceny klesají. V některých případech, jako je Airbnb, to tak víceméně i funguje.
Bylo to veliké, a přitom ne dost veliké, aby to naplnilo přemrštěná očekávání některých politiků a mediálního světa. Kdyby se jejich představy staly skutečností, stala by se Praha minulý pátek svědkem událostí pomalu apokalyptických, nikoli nutně v tom katastrofickém smyslu, ale jako zjevení. Město měly zaplnit statisíce truchlících ve stavu vytržení, odhodlaných stát ve frontě hodiny a hodiny, měl jím „vanout duch“.
Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům.
Mladí Češi si velmi cení svobody cestovat. Ale moc ji nevyužívají k tomu, aby se vypravili na nějaký čas žít do zahraničí, přestože se jim ta možnost třeba v případě krátkodobých studijních pobytů Erasmus přímo ve školách servíruje v předpřipraveném balíčku. Pravděpodobně to úzce souvisí s tím, že si nevěří ve znalosti cizích jazyků, které jsou pro běžný každodenní život v zahraničí nezbytné.
Je to jedna z nejkinetičtějších válečných epizod posledních let. Ještě minulý pátek náčelník amerického Sboru náčelníků štábů řekl na tiskové konferenci: „Jsme stále dislokováni společně s SDF s výjimkou dvou malých bodů… Celá turecko-syrská hranice měří okolo 440 kilometrů, oblast tureckého vpádu má asi 120 kilometrů. Jinde v Sýrii jsou americké jednotky stále dislokované s nimi" – tedy s SDF, a Američané stáhli jen pár desítek vojáků z okolí onoho 120kilometrového úseku.
Mezi opravdu bohatými zeměmi s vysokou životní úrovní a těmi ostatními vede jasná dělicí linie. Ti bohatí vydělávají na tom, že mají nápady a umějí je prodávat. Stojí na začátku a na konci celé podnikatelské křivky, které se říká smějící se ekonomika. Má tvar U. Největší zisky a platy jsou na vrcholcích toho U. V koutcích úsměvu. Na tom levém je nápad, návrh, design. Na na tom pravém značka, marketing, příběh, schopnost získat pro tu věc zákazníky a umět ji prodat.
„Svými prázdnými slovy jste mi ukradli mé sny a mé dětství,“ obvinila světové vůdce šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová na summitu OSN o klimatu. „Jsme na začátku masového vymírání. A jediné, o čem mluvíte, jsou peníze a pohádky o věčném ekonomickém růstu. Jak se opovažujete!“ pokračovala. Svůj zhruba pětiminutový projev ukončila výhrůžkou. „Nedovolíme, aby vám to prošlo. Tady a teď tvoříme hranici. Svět se probouzí. A změna přichází, ať se vám to líbí, nebo ne“.
Karel Gott před týdnem zemřel. Po těžké nemoci, se kterou si lékařská věda neví rady. Nutno říci, že z jeho strany to byl důstojný odchod, stejně jako bylo důstojné jeho několik let trvající odcházení, když mu před čtyřmi lety diagnostikovali zhoubnou nemoc, s níž se ještě úspěšně utkal. I ti, kteří ho jinak celoživotně „nemuseli“, přece jen uznávali, že v jeho tváři se objevilo něco, co tam možná dřív nebylo, nebo to tam předtím neviděli. Tedy něco hlubšího, nějaké sdělení, pro které nejsou nutná slova a nenahradí je ani hlas, který Mistra v posledních letech již občas zrazoval.
Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.
Hudba se ztišila, na stole se vrší hrací známky, šustí bankovky. Důstojní pánové při těle zvyšují nonšalantním pohybem už tak astronomické sázky. Při této hře někdo zbohatne a jiný z kasina odejde jako žebrák, přesto každý dává uvolněným úsměvem najevo, že právě on je budoucí vítěz, který drží nejlepší karty. Kdo z hráčů blufuje a kdo první ztratí nervy, se ukáže během chvíle.
Představuji si, že budoucnost sice bude náročná, ale ne katastrofická. Když sledujeme čísla o výkonnosti německého průmyslu, na němž z velké části závisí naše ekonomika, vidíme, že propad ve výrobě automobilů je tak velký, že se blíží pokrizovému roku 2009. Ze studií, kolik pracovních míst zanikne automatizací a robotizací, rovněž vyplývá, že patříme mezi tři či v jiných statistikách pět krizí nejvíc ohrožených evropských zemí.
Zdálo se, že dvacáté století nadobro pohřbilo Karla Marxe. Zvlášť jeho druhé polovině vévodil střet mezi těmi, kdo se snažili uvést jeho myšlenky do praxe, vždy s tragickými důsledky, a těmi, kdo je považovali za nesmysl. Když v roce 1989 padla Berlínská zeď a komunistické země jedna po druhé přijaly kapitalismus, včetně stále nominálně komunistické Číny, marxismus se zdál definitivně mrtvý.
Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.
Tak rychle a dlouho platy v historii České republiky ještě nikdy nerostly. Země má za sebou rekordně dlouhou a silnou éru prosperity, která se tentokrát vůbec poprvé projevila i velmi silným růstem platů. Nejnižší nezaměstnanost ze všech zemí Evropy a nedostatek lidí přinutily firmy přetahovat se o ně nabídkami čím dál vyšších platů. Od chvíle, kdy se země v roce 2013 dostala z recese a ekonomika začala rychle růst, se platy zvedly o 36 procent.
Italský vědec a publicista Genaro Castelli z Neapole přirovnal nedávno Cimrmana k sopce, která svou činností zasypala sama sebe. Citovanou větou chtěli tvůrci Divadla Járy Cimrmana divákům přiblížit ohromnou invenci a energii „největšího českého génia“ a také vysvětlit, proč ho svět nedocenil. Stejnými slovy by dnes šlo ocenit práci Ředitelství silnic a dálnic. Staví se čím dál víc, podle výroku expertů ministerstva dopravy je dnes rozestavěno nejvíc silnic a dálnic v historii, konečný efekt se však prakticky blíží nule. Definitivně to prokázal plán ministerstva dopravy, jak se bude do dálnic investovat v příštím roce. Návrh ještě musí schválit sněmovna.
Jen málo evropských politiků budí tak silné emoce jako maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho kritikové v něm vidí rádobydiktátora, jenž porušuje principy právního státu a křísí staré přízraky nacionalismu, zatímco jiní jej chválí jako realistického státníka, který pomáhá chránit Evropu před migrací. V některých diskusích ale zaznívá také vojenský aspekt, jelikož Maďarsko nyní nakupuje moderní zbraně opravdu nevídaným tempem.
Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.
Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.
V pátek 20. září se odehrála globální stávka proti změnám klimatu. Akce napojené na boj proti globálnímu oteplování byly naplánovány na celý týden. Největší mediální pozornost u nás připoutalo rozhodnutí ministerstva zahraničí připojit se ke stávce. Zaměstnanci se mohli zúčastnit semináře o klimatické krizi. Nad celou akcí přijal záštitu ministr Tomáš Petříček. V rámci boje proti klimatickým změnám MZV plánuje na své zahradě někdy na jaře vysadit čmeláky. D
Mohou pořádat happeningy, připomínat si, co zažili jejich předchůdci 17. listopadu 1989 na Albertově a Národní třídě. Vést rozhovory s pamětníky. Nebo se ptát: Jací jsme? V čem jsme jiní než oni a další generace, které se narodily před námi? Na ten druhý, originálnější styl vsadili studenti vysokých škol, většinou z pražské Univerzity Karlovy v projektu Svobodný listopad. Zadali sociologům z agentury Median, aby se na reprezentativním vzorku zeptali mladých lidí z generace 18 až 30 let, co si myslí o světě a své roli v něm. Je to v českých poměrech první velmi detailní pohled na tuto generaci.
Francie platí za speciální případ, zemi v dobrém i ve zlém lpějící na svých tradicích a vzdorující světovým trendům. Ale ve skutečnosti je to dnes trochu jinak. Existuje tradiční, málo se měnící Francie a pak existují části Francie a některé sektory její ekonomiky, které jsou plně globalizované – „amerikanizované“, jak říkají někteří francouzští sociologové, přičemž tím myslí totéž.
V ospalé atmosféře letošní červencové okurkové sezony jedna obzvlášť bizarní zpráva probublala až do prestižních světových médií. Týkala se instagramové hvězdičky vystupující pod jménem Belle Delphine. Ta sice měla na sociální síti 4,5 milionu sledujících, ale mimo svět počítačových geeků byla relativně neznámá. Pozornost novinářů připoutalo teprve její podivné rozhodnutí, jak svou slávu zpeněžit. Rozhodla se prodávat vodu z vany, ve které se vykoupala.
Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
