Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Magická síla mlčení a její limity

Je-li společnost nečekaně a poprvé konfrontována s něčím strašlivým a zlým, těžko od ní čekat, že na to bude reagovat jaksi uměřeně, střízlivě a věcně. Vlastně by to bylo až zarážející, kdyby vykloubená realita byla přijata kontrolovaně, vyváženě, nevykloubeně. Z toho hlediska je úplně pochopitelné, že reakce české společnosti na hromadnou vraždu na pražské filozofické fakultě byla v něčem překvapující. Projevilo se to také ve vztahu k médiím. Oprávněný požadavek, aby sdělovací prostředky o tom zločinu referovaly s respektem vůči citům pozůstalých a dalších lidí.

Další „bitva o humor“

Humor je krvavě vážná věc, zdá se. Alespoň soudě podle debat, které se tu o něm čas od času vedou. Nedávno ve zdejších médiích a na sociálních sítích proběhla už bůhvíkolikátá repríza toho sporu. Tentokrát ji inspirovala rozhlasová debata mezi výtvarníkem a někdejším učitelem na pražské umprum Jiřím Černickým (odešel ze školy mimo jiné kvůli tomu, že před studenty je podle něj už nemožné mluvit svobodně) a redaktorkou A2larmu a studentkou Magdalenou Duškovou.

Když svět končí z dohledu

Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.

Vyléčit svět z „nemoci života“

Události jako vraždění na Filozofické fakultě UK představují pro společnost také děsivou otázku. Není možné ji „vymlčet“, nějak se jí vyhnout, protože nepodléhá naší vůli, bude tu nezávisle na našem rozhodnutí, jak se k ní postavit. A ve dnech bezprostředně následujících chtějí lidé slyšet odpovědi. Nejlépe takové, které by tu děsivost nějakým způsobem zkrotily, proměnily ve srozumitelný řetěz příčin a následků, který je pak možné analyzovat a na tom základě pak navrhovat různá řešení, pochopit, kde, v čem a kdy se stala chyba.

Bezpečnost vyhrává nad svobodou. Už dlouho

Po strašných zločinech, jako bylo vraždění na FF UK, se často apeluje na to, aby nevedly k zásadní změně života společnosti, aby logická snaha zabránit tomu, aby se něco podobného už neopakovalo, nevedla k tomu, že se dominantními organizačními principy společnosti stanou strach a paranoia. Bezpečnost nesmí být posilována na úkor svobody, zaznívá často. „... jako společnost musíme především překonat strach. Nemůžeme si nechat vzít radost ze života a naději v lepší časy. (...) Můžeme zlepšit zákony, kontroly a opatření, ale nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody,“ řekl prezident Pavel.

Vstříc „strašnému roku“?

Skončivší rok 2023 byl hrozný a není moc důvodů věřit, že by ten, který před pár dny začal, mohl být o moc lepší. V zásadě takový celkový dojem mohl člověk získat z „prorockých“ textů, jichž se touhle roční dobou vždycky urodí víc než dost, v podstatě stejně působila i mnohá vyjádření „neexpertů“ na sociálních sítích i jinde.

Příběh hromadné vraždy je vždycky vyprávěný od konce

Obraz události, jako byla hromadná vražda na pražské filozofické fakultě, si lidé jako jednotlivci i coby společnost sestavují z fragmentů, které postupně skládají do nějakého příběhu. Dělá se to tak odedávna a má to také smysl, příběh je skvělý způsob, jak zachytit svět a člověka v něm, ukázat třeba i to, co se vzpírá analytickému či vůbec racionálnímu popisu. Je potřeba se – aspoň v nějaké míře – shodnout na příběhu toho zločinu a příběhu jeho pachatele. Ve vztahu k těm příběhům jsme publikum i vypravěči. To vyprávění samo ale probíhá specifickým způsobem.

Tóny pro přelom roku

Krátce před změnou letopočtu se redaktor Týdeníku Echo ohlíží za hudební produkcí posledních dvanácti měsíců, aby z ní vybral tituly hodné doporučení širšímu publiku. Ten výběr je zcela subjektivní, možná nejvíc odpovídající potřebám stárnoucího ucha, které zatoužilo po mírném osvěžení. Město Asheville v Severní Karolíně není zrovna výrazné kulturní centrum, nedoneslo se mi ani, že by bylo výrazné čímkoli jiným. Ale hudební scéna je tam zřejmě silná, letos tam vznikly dvě výborné desky, hrají na nich z větší části titíž lidé.

Muži za pultem: Tak trošku poť tu krev, ne? Echo má nový podcast

Muži za pultem. Echo má nový kulturní podcast v hlavní roli s Ondřejem Štindlem a jeho přáteli. Slova nehledaná, názory silné. Knihy, filmy, písně a řeči. Ponor a přesah zaručeny. Muži za pultem si v pilotním díle lámou hlavu nad tím, jestli má kulturní publicistika být „empatická“, snaží se tu empatii projevit sami, ale moc jim to nejde. Mluví i o traumatu, především ve vztahu k nově vydanému knižnímu rozhovoru s Nickem Cavem. Vyslechnou píseň, zaslzí při vzpomínce na zvěčnělého Shanea McGowana, prohodí pár slov o fotbale.

Zpráva o našem vkusu: nic než průměr

Stávkující hollywoodští scenáristé se domáhali mimo jiné i toho, aby streamovací společnosti zveřejňovaly údaje o tom, jak jsou programy z jejich nabídky sledovány – úspěch u diváků totiž nemívá žádný vliv na to, jak jsou autoři zaplaceni. I tenhle požadavek se jim podařilo prosadit.

Válka na Ukrajině a ve virtuálním světě

Válka na Ukrajině se nevyvíjí dobře, alespoň z hlediska člověka, který by si přál, aby z ní Putinovo Rusko nevyšlo jako vítěz. Dlouze a s lehkými nadějemi ohlašovaná ukrajinská ofenziva velké výsledky nepřinesla, iniciativa je v těchto dnech, zdá se, na straně Rusů. Tomu často odpovídá i tón zpráv o válce na Ukrajině a způsob, jímž se o konfliktu debatuje na sociálních sítích. Ještě nedávno dominantní nadšení vystřídaly značné chmury, u některých ještě okořeněné škodolibým, „já vám to říkal“.

Elon Musk – král pozornosti

Elon Musk je král pozornosti, přitahuje ji a jistým způsobem i ovládá. Je to člověk, který je na velkém kuse světa pozorně sledovaný. Někteří z těch pozorovatelů v něm vidí hrozbu, kombinaci stereotypů zlovolného miliardáře a šíleného vědce. Aby naplnil svoje temné záměry, zmocnil se významného globálního média a systematicky pracuje na tom, aby z něj udělal stoku plnou lží, urychlil a umocnil jejich šíření, aby tak otrávil mysli stamilionů.

Neroztáčet kolo úzkostí

Duševní zdraví mladých lidí se prudce zhoršuje. Dochází k tomu v řadě zemí západního světa včetně Česka, dokládají to statistiky a výzkumy, reflektují to články v médiích. Potvrzuje to i krize české dětské psychiatrie. Vedou se debaty o jejích příčinách. Děje se něco s mladými lidmi? Je dnešní západní svět člověku natolik nepřátelský, že kvůli tomu čím dál víc lidí trpí duševní poruchou? Je za tím vším on-line svět? Nemaluje tady někdo čerta na zeď? O tom všem Ondřej Štindl s dětským psychiatrem Janem Lorencem, dětským psychologem a psychoterapeutem Martinem Galbavým a přednostou Psychiatrické kliniky FN v Plzni Janem Veverou.

Kníže a Shane. Měli to hezký

Značně emocionální chvíle jsem v uplynulých dnech prožíval při sledování dvou pohřbů, dalo by se dokonce říct, že jsem si je „užil“, jakkoli nepřípadně to může znít. Ale nenapadá mě jiný výraz, jímž popsat dva obřady, které dokonale naplnily svůj účel a při všech tíživých důvodech jejich konání byly velice povznášející. Snad by se dalo říct, že byly svědectvím nejenom o skončených lidských životech, lidské smrtelnosti vůbec a smutku, který to přináší, a lidské touze tuhle konečnost přesáhnout a vtisknout jí nějaký smysl.

Když být ztraceni, tak stylově

Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno.

Svoboda projevu a její nepřátelé

Ta scéna působila trochu jako z nějaké hry Václava Havla. Elise Stefaniková, republikánská členka Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, se opakovaně ptala rektorek tří z nejvýznamnějších amerických univerzit (Harvardu, MIT a Pensylvánské univerzity), jestli jsou výzvy ke genocidě židů na jejich školách považovány za porušení kodexu chování a projev šikany a zastrašování.

Císař se zacpanýma ušima

I v šestaosmdesáti letech je režisér Ridley Scott velice zaměstnaný muž. Během posledních dvou let měly premiéru tři jeho celovečerní filmy, další projekty jsou v různých stadiích příprav, mimo jiné i pokračování Scottova slavného Gladiátora. Na tiskových konferencích si režisér zjevně užívá roli podrážděného filmového „imperátora“, který si může dovolit pozurážet úplně všechny. Nejinak to je i po premiéře jeho velkofilmu Napoleon. Požádán o reakci na nepříznivé kritiky ve francouzských médiích (v jiných zemích včetně Česka má film spíš dobré recenze), Scott odpověděl: „Francouzi, ti nemají rádi ani sami sebe.“ Prostořece vtipné. A taky docela anglické.

Naděje pro ošklivé stavby

Politici, prostitutky a ošklivé domy se stanou úctyhodnými, když vydrží dost dlouho. Tenhle můj oblíbený citát pochází z klasického filmu Čínská čtvrť, je to replika monstrózního padoucha Noaha Crosse. Myslím, že vyjadřuje nějakou – možná docela banální – pravdu, která ovšem stojí za občasné připomenutí. Dnes ve vztahu k těm ošklivým či jako ošklivé se zprvu jevícím domům. Pražská radnice zveřejnila vizualizace vítězného návrhu proměny hlavního nádraží a jeho okolí, je dílem dánské architektonické kanceláře Henning Larsen. Jeho součástí je i rozlehlá dřevostavba před nádražní halou (zřejmě zmenšenou), na zveřejněných obrázcích působí její styl jako dosti orientální, při pohledu z dolní perspektivy může připomínat „domácí“ (pseudo)gotiku.

Starý známý hořící svět

Tenhle týden uplynulo čtyřicet let od uvedení amerického televizního filmu Den poté, z uměleckého hlediska nijak významného díla, mimořádného ale svým dopadem. Rok 1983 nebyl moc dobrý. V Československu nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k uvolnění poměrů, a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že režimu zbývá už jenom šest let, považoval bych ho za pomatence (a asi nejen já). Disent byl zraněný hnusnou akcí Asanace, po kampani stranického tisku muselo skončit hodně tehdejších novovlnných kapel. V Praze se na jaře konal patafyzický Světový mírový kongres, na Západě se mohutně protestovalo proti rozmístění raket Pershing, jímž NATO reagovalo na rozmístění sovětských raket SS 20.

Ze života inženýrů s pistolí

Konec roku je ve filmovém průmyslu sezona událostí. Premiérovaná jsou díla, od nichž se očekává, že by mohla zaujmout lidi, kteří hlasují v různých výročních cenách, nejlépe Oscarech. Letos by se mezi ně asi měl počítat i Zabiják, nový film známého amerického režiséra Davida Finchera, který se po krátkém uvedení v amerických kinech (především kvůli splnění kritérií přijatelnosti na Ceny akademie) objevil v nabídce streamovací služby Netflix. Je to dílo v různých ohledech příznačné – pro svého tvůrce, firmu, která ho zaštítila, i momentální stav Hollywoodu, znejistělého až na hranici paralýzy.

Jak jsme došli na Západ

Sedmnáctý listopad je v českém kalendáři vyhrazený pro střet narativů, sporů o povahu příběhu, který se odehrál na konci roku 1989. Pro lidi, kteří tenhle státní svátek vnímají jako skutečně slavnostní den, je to příběh osvobození. Zrodu nějaké sdílené naděje a cesty za jejím naplněním. Ta cesta jistě byla, je a bude nerovná a hrbolatá, ubíhá výrazně pomaleji, než se před čtyřiatřiceti lety čekalo, je a ještě dlouho bude zdaleka neukončená.

Je tu někdo dospělý?

Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.

Karel Schwarzenberg a „výhody rodokmene“

Existují dva typy ctností. Ty první člověk vypisuje do „cévéčka“ – všechny ty certifikované dovednosti a akademické tituly, dosažené pozice, obdržené ceny, vytvořená díla... Výčet kariérních úspěchů a třeba i toho, co by člověka mohlo ve fyzickém světě přežít – stavby, firmy, domy. Vtipnou karikaturou takových kariérních bilancí je známá replika magnáta (a kecala) Lebowského z komedie Big Lebowski bratrů Coenových. „Když se ohlédnu, vidím za sebou život plný úspěchů. Výzvy naplněny. Konkurenti předstiženi. Překážky překonány.“

„Nestárnoucí“ kapela ve stárnoucím světě

The Rolling Stones vydali novou desku Hackney Diamonds, nedovědět se to by vyžadovalo značné úsilí. Je na ní i píseň Sweet Sound of Heaven, další z řady stoneovských variací gospelu. Pěkná. Na klávesy v ní hraje Stevie Wonder, k Micku Jaggerovi se v duetu přidá Lady Gaga. Text je plný neironických biblických aluzí, líčí obraz přicházejícího nebe nebo nějaké jeho možnosti, předzvěst nesenou vůní a zvukem hudby. Přinese utišení žízně, harmonii, v níž mimo jiné budou „staří věřit, že jsou mladí“.

Kruté konce vlídných lidí

Už roky mi leží v hlavě příběh Malcolma Caldwella (1931–1978), bylo by dobře, kdyby ho jednou zpracoval někdo toho schopný – já to nejsem. Je to unikátní story a zároveň v něčem univerzální, vypovídající o moderním západním člověku pozdního dvacátého a jistě i jednadvacátého století. Caldwell by skotský intelektuál a akademik, hlásil se k levici.

Kladivo na umění

Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové.

Obrazy příštího světa

Probíhající konflikt na Blízkém východě je první, na jehož - protivným výrazem řečeno - "vizuálu" se podílí také umělá inteligence. Sociálními sítěmi kolují falešné fotky z místa bojů, jež vytvořila AI. Internetoví debatéři je ale i tak používají jako formu argumentu obrazem, jenom se podívejte, v tom snímku je všechno. Schválně neuvádím, z jaké strany toho současného sporu ty obrázky přišly, možná z obou (vím ale jen o jedněch) a především - nedomnívám se, že to, o čem chci psát, bylo nějak politicky podmíněné, týkalo se jen jedněch, zatímco druzí by vůči tomu byli z principu imunní.

Nuda v Česku

Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika.

Novější články Starší články