Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Část amerických a evropských konzervativních intelektuálů (jistě ne většina) a veřejných osobností má značnou slabost pro režim Vladimira Putina – třeba vlivný Tucker Carlson z Fox News, Sohrab Ahmari a další lidé z končin bližších i nejbližších včetně třeba Václava Klause, jehož včerejší dopis premiéru Fialovi ovšem nelze přiřadit k textům intelektuálně či argumentačně významným, nebo aspoň koherentním.
Psychologické dopady pandemie se staly hojně debatovaným tématem, mluví a píše se o jejich vážnosti, prudkém nárůstu psychických onemocnění, především depresí a úzkostí, vážných dopadech uzavírek na psychický stav dětí a dospívajících, sebevraždách, násilí. Před víc než rokem na to téma redaktor Týdeníku Echo diskutoval s Janem Veverou a Lenkou Zajícovou Po necelých dvou letech pandemie se jich zeptal, jak se jejich názory na psychický stav české populace za tu dobu vyvinuly. Přidal se k nim Jiří Podlipný.
Výhody, které streaming přináší publiku, se při bližším ohledání mohou ukázat jako spornější, vliv streamingových gigantů na filmový průmysl a filmové umění je také – přinejlepším – sporný. Začátkem týdne byly teprve vyhlášeny nominace na Oscary, už teď ale mnozí pozorovatelé vyhlašují faktického vítěze – streamovací služby. Do značné míry právem. Kinům tahle dominance streamingu nevěstí zrovna skvělou budoucnost.
Hlavní postavou internetu se v mé bublině minulý týden stala jedna paní, kterou na antivaxerské demonstraci na pražském Malostranském náměstí zachytil fotograf Petr Vrabec. Je to dáma zralejšího věku, tváří se velmi vážně, snad až urputně. A třímá transparent: „Sperma neočkovaných mužů bude nový BITCOIN.“ Snímek se rozletěl po sociálních sítích, z pochopitelných důvodů. A taky existuje kryptoměna, vyvinutá v antivaxerských kruzích, která se jmenuje Sperma neočkovaných (to jistě neznamená, že je tou „surovinou“ krytá).
Zimní olympiáda v Číně není tou globální událostí, kterou se dle plánů organizátorů asi stát měla – z mnoha důvodů. Časový posun sledování přenosů zrovna nepřeje, turnaj v ledním hokeji není kvůli neúčasti hráčů NHL moc atraktivní a především je světové publikum po dvou letech pandemie dost znavené, aby se vybičovalo k zájmu o to, jak zrovna kdo válí v curlingu v atmosféře, jež ani v televizi nepůsobí moc olympijsky – tedy radostně a družně.
Společnost – zdaleka nejenom česká – je rozdělená. Těžko dnes formulovat banálnější výrok, Ameriku tímhle konstatováním člověk vskutku neobjeví. To rozdělení může být ale jenom povrchové, přinejmenším v těch vyhrocenějších projevech současné veřejné nedebaty. Je pro ni charakteristická hysterie, absurdní přehánění, snaha vydobýt pro sebe status té největší a nejutiskovanější oběti.
K té nejdůležitější internetové kauze uplynulých dní jenom stručně. Ovšemže mám na mysli zjištění, že někdejší ministryně financí Alena Schillerová platila ze státního nějaké ty miliony za svoje fotky, které pak zveřejňovala na sociálních sítích (jde o ty pověstné portréty typu dáma s pávem, dáma v sadu, vždy zasněná a přetékající radostí). Našli se lidé, kterým těch peněz na tento účel přišlo trochu moc. Divím se jim.
Čínská ambasáda zveřejnila video se zdravicí k novému roku, které jí a „svému příteli“ – prezidentu Si Ťin-pchingovi – zaslal Miloš Zeman. Vzbudilo to předvídatelné a ve značné míře oprávněné reakce, prezidentova slova skutečně působí poněkud servilně.Především ale to video vskutku nevypadá jako projev státníka na vrcholu schopností, člověk by skoro řekl, že jeho zveřejněním čínský zastupitelský úřad svému oddanému spojenci neudělal zrovna nejlepší službu. S takovými přáteli nepřátel netřeba.
Univerzita v britském Northamptonu opatřila slavný dystopický román George Orwella 1984 tzv. trigger warningem, varováním v tomto konkrétním případě před tím, že se próza "týká náročných témat ve vztahu k násilí, genderu, sexualitě, rase, třídě, zneužívání moci, sexuálnímu zneužívání, politickým myšlenkám a uráživému jazyku". Může proto na některé čtenáře působit "urážlivým a zneklidňujícím způsobem".
Každá doba má své oblíbené floskule, prefabrikovaná spojení, jimiž člověk může vyvolat dojem, že něco říká, aniž by něco řekl či se obtěžoval myšlením, případně dá najevo, že je v kontaktu s „duchem doby“. Floskule také pomáhá udělat prefabrikát z jevu, který se její pomocí popisuje – z člověka, z díla, z čehokoli. Učiní ho přístupným a srozumitelným vnímání člověka uvyklého se ve floskulích vyjadřovat, dá mu ujištění, že nebude konfrontován se zneklidňující osobitostí, napomůže, aby popisované strávil bez větších zádrhelů.
České sociální sítě v minulých dnech žily velmi smutným příběhem. Zpěvačka Hana Horká nečekaně zemřela po nakažení se covidem, nebyla očkovaná, těšila se, že po prodělání nemoci zase povede normální život… Její syn do jedné facebookové debaty napsal zdrcený a naštvaný komentář, ve kterém připsal odpovědnost za matčinu smrt antivaxerským celebritám jako Daniel Landa nebo Jaroslav Dušek. Rychle se to po sítích rozšířilo, zprávy o tom přinášela i zpravodajská média.
Mezi účastníky demonstrace odpůrců opatření proti pandemii včera u sněmovny stála šibenice, doplněná vysvětlujícím nápisem, podle něhož „vlastizrádce a jejich přisluhovače“ čeká oprátka. Pochopitelně to vyvolalo pobouření a odsudky, taky kritiku policie, že nezakročila (pode Deníku N „provozovateli“ šibenice vysvětlila, že se dopouští nedovoleného záboru, a on pak svůj výtvor rozmontoval).
Oblíbená na sociálních sítích jsou videa, v nichž mluví známí lidé ve chvíli, kdy jsou nahráváni nebo se vyskytují v blízkosti mikrofonu, a neuvědomují si to. Užívat takové nahrávky ve zpravodajství je eticky sporné, někdy ale mohou mít nějakou zpravodajskou hodnotu, třeba když na nich nějaký politik potvrzuje, co na tiskové konferenci vehementně popřel. Častěji ale na takových videích a audiozáznamech nebývá řečeno nic, co by mohlo kohokoli zajímat. Jejich kouzlo spočívá… těžko říct v čem.
Hlavní postavou zdejší veřejné debaty se v uplynulém týdnu stal bývalý pirátský poslanec a místopředseda sněmovny Vojtěch Pikal. Na Facebooku vyjádřil nadšení z výsledků sčítání lidu, z nichž vyčetl prudký pokles počtu věřících v Česku. „Věřím, že až nebudou v novinách horoskopy, s odvoláním na boží slovo vypalovány olivové háje a většina občanů státu s největší armádou věřit na anděly, bude lépe.“ Později se za ta slova omluvil, nechtěl prý věřící urážet.
Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.
První místopředseda STAN Jan Farský se vzdal poslaneckého mandátu. To by bylo. Aféra nemohla dopadnout jinak, ale člověku zhusta trvá, než podobnou nevyhnutelnost dokáže přijmout. Nechá se bludičkou naděje ve vybroušení z toho, več zabrousil, svést do bažin trapnosti. Ehm. Jan Farský a spolu s ním i jeho hnutí i jeho vláda se v tom bahně vymáchali docela důkladně.
Veřejnou debatou na Západě včetně Česka už delší dobu obchází strašidlo vlastního názoru. Je to názor jaksi inherentně hodnotnější, protože jeho nositelé k němu došli „vlastní hlavou“, tedy svoje myšlenky neznečistili kontaktem s názorem někoho jiného, především různě definovaným „mainstreamem“, jsou schopni odolávat stádnímu konformismu, nebo dokonce davové psychóze.
Mnoho komentářů inspirovala zpráva o komunistickém přesvědčení adeptky předsednictví Pirátů Janky Michailidu. Kolovaly především screenshoty pirátského fóra, kde se hrdě k vágně definovanému komunismu přihlásila (viz Echo týdne). Z té konfese pirátské funkcionářky mě ovšem zaujala ještě jedna vysvětlující pasáž. „Abolishment duševního vlastnictví je neoddiskutovatelná součást pirátství a jeden z hlavních strugglů pirátského hnutí proti kapitalismu.“ Ilustruje samozřejmost, s jakou do projevu některých lidí pronikají anglické termíny.
Andrej Babiš má za sebou první vystoupení v nové životní roli vůdce sněmovní opozice. Je to role, o kterou moc nestál – z pochopitelných důvodů. Dlouho trvalo, než ji vůbec byl ochotný přijmout, dost možná taky předpokládá, že ji bude hrát jen dočasně, protože z parlamentu třeba jednou zamíří na kopec nad budovou sněmovny. A taky je to úloha, na kterou není, řekněme, osobnostně vybaven.
Celostátní fórum českých Pirátů v sobotu zvolilo do čela strany stávajícího předsedu Ivana Bartoše. Neodehrávalo se to ale v nijak triumfální atmosféře, politik, o němž se ještě před několika měsíci uvažovalo jako o možném příštím premiérovi, má dnes za úkol spíš vyvést stranu z krize způsobené nečekanou a drtivou volební porážkou. K tomu by jistě měla patřit nesentimentální reflexe té porážky, již někteří představitelé po volbách racionalizovali jako důsledek nesobecké oběti strany, která na sebe stáhla palbu nepřátel, případně podrazu koaličním partnerem.
Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků.
K přelomu roku na sociálních sítích patří petardový diskurz. Střetávají se v něm uživatelé, kterým nevadí, když se o silvestrovské půlnoci odpaluje „zábavní pyrotechnika“ (nezaměňovat s pyrotechnikou užitkovou – např. dělostřelecká munice –, u níž je zábavná funkce až druhotná), a ti, kterým to vadí, případně to vadí jejich domácím zvířatům, jež v důsledku explozí trpí a jejich majitelé trpí s nimi.
Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.
Z roku 2021 zbývá už jen necelý den. Byl to dlouhý rok, hodně se toho v něm odehrálo, v něčem se ale mohl zdát zastavený – v lockdownech a uzavírkách čas plyne jiným tempem a možná monotónněji. Ve zpětném pohledu může obraz událostí posledních dvanácti měsíců působit jako šmouha. Redaktoři Týdeníku Echo se přesto rozhodli podívat se zpátky a vyvodit z těch událostí příslušná poučení – pro sebe i pro čtenáře. Sešli se v téměř plné sestava k debatě, již se (spíš marně) pokoušel moderovat Ondřej Štindl.
Umění už v životě společnosti nehraje takovou roli jako dřív, povzdechne si občas nostalgik. Jakkoliv mnoho tvůrců s úporností hodnou lepší věci říká, že svým dílem chtěli „nastartovat debatu“ o tom či onom, v reálu se to často neděje. Jenom několik autorů je schopno vydat ze sebe práci, která by skutečně vedla k nějakému rozhovoru ve společnosti, třeba i sporu nejenom o kvalitách díla, ale i jeho tématu, o tom, co o lidech, dnešku a lidech dneška říká. A ti lidé by se jím cítili osloveni, jistě by to oslovení vnímali každý jinak, ale to patří k věci.
Při psaní téhle rubriky občas (aspoň doufám, že jenom občas) přijímám stylizaci povzneseného a mírně znuděného pozorovatele, který všude byl, všechno ví, a proto mu taky všechno přijde na jedno brdo. Teď ale tuhle personu odkládám, narazil jsem totiž na úkaz, jehož podstata mi uniká, nedaří se mi tu věc rozlousknout. Jde o tu v českém virtuálním světě velmi známou kauzu. Minulý týden mnozí uživatelé postovali snímky různých „hvězd“ antivaxerské scény,
Pozornost věnovaná svátečním prezidentským promluvám bývá dosti nadměrná – bez ohledu na to, kdo zrovna úřad hlavy státu zastává. Poslední dny roku ze zpravodajského hlediska nebývají zrovna výživné, produkce článků ale musí běžet dál. Člověk bere, co je, prezident promluvil, pišme o tom. Může tím vzniknout jakási pokřivená zpětná vazba.
Česká veřejná debata o očkování a jeho (ne)potřebnosti se zdá být beznadějně zaseklá, je to takový „Verdun ducha“, kde spolu bojují dvě na vlastních pozicích dobře opevněné strany a střídají se v epických šturmech, které nevedou k žádnému výsledku. Čas od času se někdo pokusí odhalit kořeny té zaťaté nehybnosti.
K oblíbeným činnostem tuzemských konzervativců patří vyhlížení české „cancel culture“, která se zatím nějak nedostavuje. Co není, může být, to jistě. Nepochybně tu existují lidé, kteří berou jako historickou křivdu, že (zatím ještě) nemohou „zrušit“, koho je napadne, trestat vyjádření a jednání, jež naplní jejich pružná kritéria problematičnosti.
Po dvou letech může smrt Karla Gotta Gottova smrt působit jako vzdálenější, než by uplynulému času odpovídalo, svět se během té doby skutečně změnil a jaksi vzdálil dnešnímu pohledu na to, co změně bezprostředně předcházelo. Kniha Pavla Klusáka Gott / Československý příběh je ale v každém případě na poli literatury faktu vysoký standard, navíc je přístupná čtenáři i nespecializovanému, vtáhne však i zájemce, jehož interes o téma je hlubší.
