Stávkující hollywoodští scenáristé se domáhali mimo jiné i toho, aby streamovací společnosti zveřejňovaly údaje o tom, jak jsou programy z jejich nabídky sledovány – úspěch u diváků totiž nemívá žádný vliv na to, jak jsou autoři zaplaceni. I tenhle požadavek se jim podařilo prosadit. Výsledkem je zpráva o sledovanosti, kterou vydal streamovací gigant Netflix, značně obsáhle jsou v ní uvedeny všechny seriály a filmy, u jejichž sledování strávili předplatitelé (je jich přibližně čtvrt miliardy) sto tisíc hodin a víc.

Tím vůbec nejsledovanějším programem letos se skutečně velkým náskokem byla minisérie Noční agent. Dost mě to překvapilo, nic jsem o ní totiž neslyšel. Ani anotace mi nepřišla nijak povědomá. Po několika hodinách mi ale docvaklo: vždyť já to viděl. Troufám si tvrdit, že ta neschopnost vzpomenout si nevypovídá jenom o mojí slábnoucí paměti, ale taky o povaze toho divácky mimořádně úspěšného díla. Není toho na něm moc k zapamatování. Je dokonale průměrné, člověk ho jakž takž snese, když potřebuje zabít pár hodin a připadá si trochu moc znavený či lenivý na to, aby se díval na něco hodnotnějšího, nebo si dokonce třeba četl.

Průměr se rozmáhá a vítězí, dalo by se říct. Ale v nějaké míře to přece tak je vždycky. Průměr přece je to nejčastější a nejrozšířenější, jinak by to nebyl průměr. Zdá se mi ale, že dnes je ten tlak průměru silnější a synergicky vyvíjený z více stran. Možná bych to měl vítat – průměrný autor je ve světě, jenž oceňuje průměr, vítězem. Ale stejně. Je to pozoruhodné, že ledacos z toho, co slibovalo rozmanitost a mnohost, ve skutečnosti vede k čím dál větší standardizaci, zaměnitelnosti.

Nástup streamovacích služeb byl přece vítán, protože měl přinést dramatické zvýšení nabídky, zvýšit dostupnost pestré skladby titulů, uspokojit publikum všemožného vkusu. Jeho nejvýraznějším (jistě, nikoli jediným) důsledkem je ale zesílení nivelizace, sice zvýšení možností volby, ale z větší části jen mezi mnoha a mnoha variantami téhož.

Tlak na zprůměrování je možné vnímat i v jiných sférách kultury, než je ten nejmasovější pop. V publicistice, která je odhodlaná vidět v uměleckém díle jen vyjádření politické teze a posuzovat je podle toho, jestli ta teze je z hlediska hodnotitele správná. Průměr přece potřebuje právě tohle – šanci být vynášen jenom kvůli naplnění nějakého kritéria, jež nesouvisí s tvůrčím výkonem. V dokonale zprůměrovaném vizuálním i verbálním jazyku umělé inteligence, který se šíří s nebývalou rychlostí. V prefabrikovaných větách, které uživatelé sociálních sítí jeden od druhého přebírají, aby se jimi pak mlátili po hlavách. V řečech o diverzitě, jež kamuflují unifikaci. A ještě v tom. A ještě v tamtom... Píšu tohle všechno ne jako stárnoucí muž (další inflační výraz, která bytost není „stárnoucí“?), naštvaný na svět, který nechápe.

Protože nakonec v tom všem nacházím důvod k optimismu. Při tom všem, co se napsalo a napovídalo o výjimečnosti časů, jež žijeme, a z ní plynoucí výjimečnosti našich zkušeností, se totiž snadno zapomene na tu nejprostší pravdu – zas až tak výjimeční nejsme. A naše časy taky nejsou. A život má takovou zvláštní vlastnost: najde si cestu a prorazí si ji. Třeba i proti té opresivní průměrnosti dneška. Čím víc jí bude stlačován, tím rychleji ji začne hledat. Aspoň tedy doufám.