Marian Kechlibar - Autor je publicista

/

Články autora

Kdo může za zpoždění? Hodíme to na strojvůdce

Stačí jedna stržená trolej někde u Chocně a vlaková doprava z Moravy do Prahy a naopak stojí. Většinou po celé hodiny, protože na místo musí dorazit drážní inspekce a odborníci, „dráteníci“, kteří dají potrhané trakční vedení zase dohromady. Podle informací portálu Zdopravy.cz došlo za posledních deset let na naší dráze ke stržení troleje více než dvěstěpadesátkrát. Kdo ví, kolik set tisíc lidí tím při svém cestování bylo postiženo. A to ani nemluvíme o škodách na železničních vozidlech, které přitom vznikají, protože lokomotiva, jež strhla trolej, obvykle potřebuje opravu.

Kdo zahazuje svobodu projevu jako špinavý hadr

Mezi svobodomyslným Bartošem roku 2016 a Bartošem, spolupachatelem cenzury, roku 2022 leží dvoje úspěšné volby a jedno ministerské křeslo. Tak málo stačí k tomu, aby člověk zapřel sám sebe. „Ten, kdo se ve jménu dočasného bezpečí vzdává podstatné svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost,“ řekl kdysi jeden z otců zakladatelů USA Benjamin Franklin a dnes se ten citát hojně používá, aniž by někdo řešil kontext, ve kterém ten názor vznikl.

Beznadějně rozbitý (nejen) Nord Stream

„Zařízení plynovodu Nord Stream 1 má závady, které vyžadují bezodkladnou opravu,“ říká mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov a zároveň dodává, že není v silách Ruska tuto opravu zajistit. Člověk si přitom vzpomene na starý normalizační vtip, ve kterém po vítězném zápasu československých hokejistů proti sovětské sborné posílá Moskva gratulační telegram: GRATULUJEME K VITEZSTVI TRI JEDNA STOP ROPA STOP PLYN STOP.

Peklo na německých kolejích

Současná německá vláda, ve které po mnoho letech poprvé zasedají Zelení, se rozhodla ke gestu, kterému by se v případě jiných politických konstelací zcela určitě říkalo „populistické“: snížit v červenci a srpnu cenu měsíční předplatní jízdenky na místní dopravu (regionální vlaky, autobusy a tramvaje) na pouhých 9 eur. To by bylo levné i v Čechách, při kupní síle typického Němce je to pak úplně směšná cena. U Němců se vzápětí inspirovala španělská vláda, která je ještě progresivnějšího střihu (schází v ní ekvivalent německé FDP).

Bitva o taxíky. Kdo a proč se bije za Uber

Zajímavé zjištění: bývalá nizozemská eurokomisařka Neelie Kroesová tajně lobbovala za zájmy digitálně-taxikářské firmy Uber, ačkoliv vlastně nesměla. Za Uber se podobně tajně bil i francouzský prezident Macron. V našich poměrech by se tomu řeklo korupce, v evropských by se tomu mělo říkat zcela stejně. Zase jeden příklad toho, jak velký business a velká politika rády „spolupracují“. Ne že by Uber byl nějakým ztělesněním ďábla, spíš šlo o vektor nevyhnutelné změny.

Boj o zrno

Bylo nebylo, za časů ustrnulé normalizace, kdy ještě obrys naší vlasti na mapě vypadal o dost jinak, každé léto vypukla takzvaná bitva o zrno, někdy též zvaná „žňová ofenziva“. Pod těmito militaristickými pojmy, importovanými ze Sovětského svazu, se rozumělo to, že masmédia byla plná reportáží o hrdinných zemědělcích sklízejících rekordní úrodu pro potěchu socialistických národů, zlé Wall Street navzdory. Každý politický systém má svoje fetiše a jedním z těch komunistických fetišů bylo heslo, že dělníci a rolníci musejí mít vždycky chleba dost.

Nehoda, která nemusela být. Pendolino v Bohumíně

V pondělí velmi časně ráno, v dobu, kdy drtivá většina lidí ještě spí, ale mnozí nádražáci už musejí být ve službě, se naklápěcí souprava Pendolino ve stanici Karviná rozjela i přesto, že na semaforu svítilo červené světlo. Lidská chyba, projetí signálu; tenhle druh chyb se stává od samého počátku existence železnice. Má-li strojvůdce štěstí, skončí to jen úlekem a následným vyšetřováním. Strojvůdce v Karviné štěstí neměl a jeho vlak nejprve rozřízl výhybku a následně se střetl s posunující motorovou lokomotivou zvanou kocour.

Přej si něco, padá bitcoin

Digitální měna jménem bitcoin, jakož i několik dalších zažívá v posledních týdnech dramatický pokles. Hodnota instrumentu, který ještě relativně nedávno sahal až do nebes, poklesla natolik, že se jej snaží zbavit skoro každý. Celé pole DeFi čili decentralizovaných financí teď prožívá otřes, ze kterého se nemusí vůbec vzpamatovat – nebo který jej minimálně zásadně změní. Opravdu zásadně, k nepoznání.

Deepfake. Určitá část lidí uvěří čemukoliv

„Věříš mně, nebo svým prolhaným očím?“ ptá se manželka chycená při nevěře svého šokovaného manžela. Vtip už je poněkud otřepaný, ale pro internet roku 2022 začíná nepříjemně připomínat realitu. Tomu, co se děje na obrazovce, lze totiž věřit čím dál míň. Český výraz pro pojem „deepfake“ zatím nemáme, ale je nejvyšší čas jej vymyslet, protože tento fenomén nás určitě nemine. „Deepfake“ je částečně nebo totálně zfalšované video nebo audio – ale častěji video.

Platinových sedmdesát a nejistý osud monarchie

Královna Alžběta, téměř stoletá stařenka na britském trůnu, oslavila sedmdesát let svého panování. Začíná tedy pomalu, ale jistě ohrožovat světového rekordmana Ludvíka XIV. čili krále Slunce, který vládl celkem 72 let. Ludvíkův náskok je ovšem trochu nefér, protože na trůn nastoupil jako čtyřleté dítě, kdežto Alžběta se stala panovnicí už jako dospělá žena. V jistém smyslu mají ovšem oba panovníci něco společného a tím je nejistota budoucích vyhlídek jejich monarchií.

Pokrok nezastavíš. Vzpomínka na telefonní budku

Dne 23. května demontovalo město New York oficiálně svoji poslední telefonní budku. Stála na Times Square, osiřelá, pamětnice časů, kdy jste po centru největšího amerického města nemohli ujít ani sto kroků, abyste nenarazili na nějakou její kolegyni. V New Yorku přišel ten okamžik o něco později než v ČR; u nás totiž padla poslední telefonní budka v červnu 2021, a to v nepříliš známé obci Hlubyně na Příbramsku. Pokrok nezastavíš.

Erdoğanův bakšiš

Turecký prezident Erdoğan, podle ústavy výkonná hlava státu, požaduje po švédské vládě ústupky výměnou za to, že přestane blokovat vstup Švédska a Finska do NATO. Konkrétně mu leží v žaludku skutečnost, že ve Švédsku je poměrně silná komunita tureckých Kurdů a jejich potomků, jejichž vztahy k turecké vládě nepatří mezi nejvřelejší. Část z nich podporuje nezávislost tureckého Kurdistánu. Erdoğan označil Švédsko za „líheň terorismu“ a podle tureckých médií by chtěl ze Švédska „repatriovat“ 33 osob, patrně přímo do vězení.

Elon Musk a armáda robotů

Titulek tohoto článku jako by vypadl ze zlaté éry sci-fi, kdy hrdinové s paprskometem a kosmickou lodí zachraňovali krásky uvězněné v kovových podzemních palácích tyranských robotů na Marsu. Docela dobře si umím představit, jak by takové téma zpracoval třeba legendární Kája Saudek ve spolupráci s Ondřejem Neffem. V reálném světě nám zatím nehrozí, že by se proti nám vzbouřily naše roomby a ledničky. Své o tom vědí právě u Muska, a to ve firmě Tesla.

Sežehnuti vycházejícím sluncem

Ruské impérium expandovalo na východ po celá staletí. Od doby, kdy car Ivan Hrozný dobyl Kazaň, hlavní město Tatarů (1552), se přitom této expanzi nepostavil žádný silný nepřítel. V nekonečných dálavách Sibiře naráželi Rusové jen na menší, státně neorganizované kmeny. Teprve za Bajkalem, kde začínala zájmová sféra Číny, došlo opět k nějakému mocenskému měření sil. Ale Čína poloviny 19. století nebyla ve stavu, kdy by se mohla účinně bránit evropským armádám vybaveným lepšími zbraněmi.

Historické lekce z Terstu

Město Terst, kde se autor toho času momentálně nachází, má už příjemné středomořské klima s modrou oblohou, ale stále ještě s dostatkem vláhy na to, aby kopce kolem něj byly zelené a nehrozila jim ona klasická vyprahlost, na kterou už běžně narazíte jižněji. Také je to město, na kterém se dvacáté století notně podepsalo.

Falešné vzkříšení Sovětského svazu

„Kdo nikdy nezalitoval konce Sovětského svazu, nemá srdce. Kdo jej chce vzkřísit, nemá mozek.“ Tak pravil v únoru 2000 v New York Times tehdy-ještě-nikoliv prezident Ruské federace, Vladimir Putin. Éra Borise Jelcina právě končila a prezidentské volby, které určí jeho nástupce, se měly konat o měsíc později. Snad tak chtěl Putin uklidnit světové veřejné mínění, znejistělé odchodem prvního demokraticky zvoleného ruského prezidenta ze scény. První mírové předávání moci v čerstvých demokraciích je totiž vždycky zatěžkávací zkouškou nových institucí.

Linka do vesmíru

„Bez spojení není velení,“ říká stará vojenská moudrost, a opravdu, už Xerxes, Caesar nebo Hannibal spoléhali při koordinaci svých tažení na síť rychlých jízdních poslů. Říše Inků, která neznala koně, vybudovala dokonalý systém silnic pro rychlé běžce, kteří si co pár kilometrů předávali rozkazy z Cuzca po štafetovém způsobu. Dokázali přenést zprávy až na vzdálenost 250 km za den, což je vzhledem ke skutečnosti, že šlo opravdu jen o lidi s velmi rychlýma nohama, navíc ve složitém terénu And, dodnes naprosto fascinující.

O dlouhém čekání na metro D

Některé věci v životě se odehrají náhle, nebo aspoň rychle. Zlomíte si nohu, v kuchyni vybuchne plyn, kdesi v Číně se vynoří nový koronavirus a během pár měsíců se plní jipky o dvanáct časových pásem dál. Vesměs jsou nepříjemné, až brutální, ale aspoň dokážou mobilizovat vaše síly.

Konec zero covidu v Číně

Čína, země, odkud se virus SARS-CoV-2 rozšířil do zbytku světa, mu svého času vyhlásila válku tak důslednou, že se jí podařilo nákazy úplně zbavit. Znamenalo to zavést opatření ještě drsnější, než si s totalitní říší středu běžně spojujeme – jeden čas se například všichni cizinci přilétající do Číny museli podrobit análním testům. Ale nějakou dobu to fungovalo. Mezitím se v jiných koutech světa pilně činila evoluční biologie, slepý proces, jehož důsledkem je selekce čím dál životaschopnějších variant viru.

Digitální otisk prstu

Covidová epidemie odeznívá, na oslabenou verzi viru si pomalu zvykáme a naši pozornost dávno upoutaly jiné krize, například rakety pršící na Ukrajinu. Ale každá taková událost po sobě zanechává trvalejší stopy a jednou z těch stop v případě covidu byla další digitalizace světa. Najednou se osobní vyřizování záležitostí stalo příliš rizikovým a bylo nutno hledat jiné způsoby, jak fungovat.

Množné číslo od „krize“ je „krize“

Slavnému americkému profesorovi medicíny Johnu Hickamovi se připisuje výrok, že „pacienti mohou mít tolik nemocí, kolik se jim, ksakru, jenom zachce“. Varoval tak svoje kolegy poněkud expresivně před tím, aby se neupnuli jen na tu první diagnózu a nepřehlédli přitom něco jiného, srovnatelně důležitého. Člověk má totiž přirozenou tendenci soustředit se jen na jednu věc, jenže pak jej zase může „ze zálohy“ dostat nějaká jiná.

Chvála pružnosti ve válce a mimo ni

Německý ministr financí Christian Lindner, jinak asi nejnadějnější postava německé pravice, se prý na začátku války těžce blamoval tím, že ukrajinskému velvyslanci Melnykovi odmítl pomoc s tím, že Ukrajina za pár dní stejně nebude existovat. Přepočítal se a nebyl přitom sám; naštěstí byli k brzké pomoci ochotni jiní, například Velká Británie. Ukrajina bojuje už čtyřicátým dnem, a navíc docela úspěšně.Důvodů, proč se ukrajinský odpor nezhroutil, je povícero, ale jeden z nich jmenují skoro všichni vojenští experti, kteří analyzovali situaci.

Slídil jménem Chat Control

Když inženýr Ray Tomlinson roku 1971 odeslal první e-mail, stěží mohl očekávat, jaké monstrum přivádí na svět. Digitální textové zprávy všeho druhu nám vlezly do života způsobem, kterému už v 90. letech mohl zastaralý telegram jenom závidět. Lidé po nich domlouvají obchody a podvody, posílají si pozdravy i nadávky, informují se vzájemně o narozeních, svatbách i úmrtích, rozcházejí se nebo plánují zálety, a to všechno mnohokrát denně.

Konec zírání na vlastní pupek

Čtyřdílný román Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi považují někteří za největší literární dílo v českém jazyce. Jiné pak o to víc dráždí. Švejk, jeho specifická povaha a ještě specifičtější způsob řešení problémů prý má být symbolem všeho, co je v naší národní identitě špatně. Zúžit Švejka jenom na Švejka samotného je ale neskutečné ořezání celého díla, jehož hlavní síla je v plejádě živě vylíčených figurek, které hlavního hrdinu doprovázejí na cestě z Prahy až na ruskou frontu.

Čína a Rusko, pár, který nemá mnoho společného

S tím, jak na útočící Rusko dopadají další a další sankce, se čím dál častěji setkáváme s myšlenkou, že Rusko nyní padne do náruče Číny a ta pomůže zabránit jeho úplné porážce. Hodně se spekuluje o tom, že Číňané dokonce pošlou Rusům zbraně a vybavení coby náhradu za to, které Rusové ztratili na Ukrajině. Tyto úvahy vycházejí z myšlenky, že dvě autoritářské mocnosti znepřátelené se Západem k sobě musejí nutně najít cestu a vytvořit společný blok. Mám ale za to, že skutečnost bude jiná.

Německý princip, který v Rusku selhal

Německo po druhé světové válce, a zejména po roce 1989, je zvláštní, poněkud pacifistický stát. Předchozí pruský militarismus z něj byl vytlučen tak důkladně, že už se nejspíš nikdy nevrátí. I když za studené války byly armády obou německých států početně silné a dobře vybavené a i když nyní kancléř Scholz přidělil bundeswehru sto miliard dolarů (ta částka je daleko vyšší než celý český státní rozpočet!), , prestiž armády, uniforem, špičatých přileb a jízdních pomníků dávno zesnulých generálů nenávratně vyprchala.

Svět na pokraji zkázy

Rok 1983 byl z hlediska válečného napětí ve světě špatný rok. Brežněv, strůjce invaze do Československa, už byl mrtev, ale jeho nástupce Andropov, bývalý dlouholetý šéf tajné policie KGB, nebyl žádný liberál. Bylo mu sice jasné, že zkostnatělá sovětská ekonomika potřebuje od základů reformovat a že míra korupce a neschopnosti v nejvyšších patrech státu už přerostla únosné meze, ale uvolňování vztahů východního bloku se Západem nebylo na pořadu dne. Atomové velmoci se navzájem střežily podezřívavým okem a zbrojení pokračovalo.

S plechovou raketou ke hvězdám

Na večer 10. února 2022 se těšili všichni fanoušci vesmírného výzkumu. Elon Musk, majitel a ředitel firmy SpaceX, totiž přislíbil veřejnou prezentaci na téma „pokroky projektu Starship“. A to ne v nějaké klimatizované konferenční místnosti, ale přímo pod sestaveným exemplářem na texaské základně Boca Chica. A jak slíbil, tak se i stalo. Nedá se říci, že by Muskova řeč pod lesknoucí se raketou přinesla zcela nové poznatky. Šlo spíš o rekapitulaci aktuálního stavu, který si nadšenci dokázali dát dohromady už i z jiných zdrojů.

Ozvěny Port Arthuru

Roku 1904 vypukla válka mezi carským Ruskem a Japonskem o to, kdo bude mít rozhodující vliv v Koreji a severovýchodní Číně. Rusové do ní šli s ohromným sebevědomím. Slovo sebevědomí snad ani není namístě. Výstižnější by byl pojem arogance, což je, žel, vlastnost, která se v oněch končinách světa kolem Moskvy pěstuje ještě častěji než jinde. Pro ruské šlechtice oné doby byli Japonci jakési žluté poloopice s bambusovými oštěpy, z principu neschopné postavit se Evropanům, natožpak ruskému impériu.

Novější články Starší články