O Latinské čtvrti v Paříži má povědomí každý trochu kulturnější turista. Jejím centrem je univerzita Sorbonna a kdysi se tam opravdu mluvilo latinsky, neboť to byla čtvrť studentů a vůbec vzdělanců. Má Praha svou latinskou čtvrť? Hypoteticky má. Není na levém břehu jako Quartier latin, nýbrž na pravém a sídlí na v několik humanitních fakult, především filozofická a právnická.
Olbram Zoubek, který včera ve věku 91 let v Praze zemřel, vytvořil stovky, možná tisíce soch – a člověk hned pozná, že jsou od něj.
Sociální demokracie je strana spojená se zdejší historií, mentalitou a osudem jako žádná jiná. Idejí je to strana lidí, kteří si moc nevyskakují a kteří cítí, že potřebují nějakou ochranu a péči.
Stalin už z Letné dávno nehledí na Prahu a to místo patří dlouho skejťákům, hipsterům, venčitelům psů a romantikům různé orientace. Kupodivu nic, žádná informační cedule na místě nenasvědčuje tomu, že tam stál On, nejgeniálnější člověk všech dob, a to v největším provedení na světě. Vlastně je to paradoxní: Češi, kteří mají o sobě představu, že jsou zdrženlivý, skeptický a racionální národ, postavili nad městem molocha, jenž měl překonat všechny ostatní.
Sláva Vítězslava Jandáka, kdysi i ministra kultury, už taky není, co bývala. Končí ve sněmovně a jde poslouchat rádio. Stal se teď členem Rady Českého rozhlasu, kam byl zvolen v tajné volbě svými kolegy.
Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci.
V anglickém filmu Čtyři lvi se parta čtyř britských Pákistánců chystá krutě udeřit na strašnou, bezbožnou, konzumní, debilní, pakofobní, islamofobní a vůbec idiotskou bílou společnost. Jenže se nemůžou dohodnout, kam to napálit.
Když před několika měsíci přeskočily hranici Francie fotografie Emmanuela Macrona a jeho o dvacet čtyři let starší manželky Brigitte a svět se seznamoval s jejich příběhem, mnozí se zatvářili… Ach, ti Francouzi, ti labužníci, ti bonviváni, ti zvrhlíci, od koho jiného než od těch podivných erotomanů, kteří nikdy nemohou nic dělat normálně, něco takového čekat?
Z Broumova je to do Vambeřic patnáct kilometrů na východ, autem asi čtvrt hodiny. My jsme tam jeli skoro hodinu, neboť jsem Zdeňka a jeho farní škodovku navedl na druhou stranu, což se pak opakovalo ještě několikrát. On to snášel se saleziánskou trpělivostí, vědom si toho, že sub specie aeternitatis jde o prkotinu.
Ivan Trojan je dle všeho objekt univerzálních tužeb. Jeho herectví je široké jako jeho duše, která je, jak přiznává, melancholická, a zároveň z ní vyšlehává plamen vášně i šaškovství. Ideální člověk do výtahu.
Tvrzení akademika Zdeňka Nejedlého, jež pronášel skřehotavým hlasem, Řekni mi, jaký je tvůj vztah k husitské revoluci, a já ti povím, jakým jsi člověkem, platí také o Beatles.
„Dny smutku a mraky odlétnou / vysoko k hvězdám, Mléčné dráze / On, vítěz, vztyčen nad Letnou, / na věky bude pomáhati Praze.“ Vítězslavu Nezvalovi proroctví nevyšlo, za pár let po vztyčení se monumentální Stalin zase boural.
Před rokem (22. května) v 86 letech zemřel Adolf Born. První posmrtná výstava, která byla na konci dubna otevřena v pražském Museu Kampa, představuje tohoto umělce a ozdobu české společnosti, jak ho máme nejraději – a jak je to snad jedině možné.
Jiří Fajt bude za měsíc třetím rokem ve funkci ředitele Národní galerie a až na pár škarohlídů se veřejnost shoduje, že si vede dobře.
Zítra uplyne sedmdesát pět let od provedení atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho smrt zachránila národ před hrozbou, že uzavřou smlouvu se svým zotročovatelem.
Není už pravda, že na sever od hranic se pro Čecha nachází terra incognita, nepochopitelná a divná zem polská, zem šišlavých spřežek, bigotních katolíků, úskočných handlířů a směšných romantiků. Klišé nejsou nikdy úplně k zahození, ale vystačit se s nimi nedá.
Je jaro 1945, válka skončila, představte si, že se vám chce do kina.
O Antonínovi Novém jsem věděl, že byl součástí Muchova kruhu, toho už trochu mytického společenství kolem Jiřího Muchy a jeho domu na Hradčanech.
Starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký před nedávnem prohlásil, že „centrum Prahy nikdy nebude vhodné pro cyklistiku, neboť je uzpůsobené hlavně pro chodce“.
Alice Hyrmanová McElveen je žena, která kdyby napsala svůj životní příběh, bude z toho bestseller. Ona to možná ještě udělá, protože pro ni není překážek, které by nezdolala.
Jsme všichni pro humor. Prezident Miloš Zeman je pro humor nejvíc, rozsévá ho plnými dásněmi. A nejvíc miluje černý humor. Ten nejčernější. To jde na hranu. Jednou už to někdo nevydrží a praští ho palicí po hlavě.
Napsat dějiny skupiny The Plastic People Of The Universe a českého undergroundu je podobně zodpovědná práce, jako bylo kdysi sepsat Dějiny Všeruské komunistické strany – bolševiků – VKS(b).
Francouzi, o nichž se v poslední době z různých důvodů tak často mluví, jsou největší pokrytci na světě.
Osmý květen už není to, co býval, natož devátý květen. To byla sláva! Přehlídky, recitace, pionýři, šeříky, krvavé válečné filmy v televizi…
Absolvoval jsem před časem jednu debatu, kde mi učená kunsthistorička vysvětlila, v čem je největší problém současného umění. Totiž v tom, že lidé přicházejí na výstavy a očekávají, že tam najdou něco krásného. A to je v zásadním rozporu se současným uměním, které se za sto let moderny a postmoderny osvobodilo od diktátu „být krásné“.
Reduktio ad Hitlerum čili argumentace Hitlerem je způsob, jak účelově zesílit argumentaci a emotivní dopad nějakého výroku. Je to považováno za klasický rétorický faul, který se ve „slušné společnosti“ nedělá. V poslední době takových výroků zaznělo více a byly zmíněny v souvislosti s migrační krizí, respektive s problémy, jež vyvolala nebo které ji provázejí.
Tato cesta se plánovala dlouho, možná třicet let. Tak dlouho znám Zdeňka Jančaříka, což bude tím, že ho znám od studií, což těch třicet let holt už bude. Tehdy studoval germanistiku, byl takový vytáhlý, hubený, obrýlený, na první pohled vážný, ale to byl jen první pohled, když se s ním člověk seznámil, zjistil, že je s ním legrace a zajímavá řeč, i když je intelektuál.
Slovák je originální figura, letitá součást galaxie Pražská pětka, souhvězdí Sklep. Mohl to být dopravák, učitel na národní škole, topič i uklízeč.
Jan (Giovanni) Blažej (Biagio) Santini-Aichel, tvář české a moravské krajiny by bez něj vypadala jinak.
