Před osmdesáti lety byla pronesena asi nejcitovanější, a tím zřejmě i jaksi nejslavnější kritika moderního umění. Jejím terčem se stali umělci, kteří malují obrazy, kde „louka je modrá, nebe je zelené, mraky sírově žluté, a každý je za blbce“. Takoví umělci „produkují cosi jako odpad“, nikdo jim nerozumí a oni sami „nejsou schopni doložit právo na existenci bez nabubřelého návodu k použití“.
V Kamenných Žehrovicích, malém městě v okrese Kladno, si opravili školu, čímž se proslavili na sociálních sítích.
Nový film národní firmy Svěrák a Svěrák (otec je autorem literární předlohy) Po strništi bos byl přijat obvyklou kritikou spíše s chladem, tu i s pohrdáním.
Svět sochaře a malíře Jaroslava Róny je groteskní a tajemný. Je to svět zvláštních bytostí, organismů a záhadných bohů, elementů prošlých sopečnou činností a roky pobývajících na dně moře.
Hezký vlak Rakouských spolkových drah ÖBB odjížděl z ošklivého znojemského nádraží ve čtvrt na devět, a kdybych v něm zůstal, byl bych o půl jedenácté ve Vídni. Já si však koupil jenom zpáteční jízdenku do Hollabrunnu, kam jsem dojel o půl desáté.
Básník, esejista, kunsthistorik a asi nejznámější českomoravský kastelán Jiří Kuběna, který včera v 81 letech zemřel, byl skutečně Někdo.
V Kanadě je popírání holocaustu trestné a Zündel byl poprvé postaven před soud v roce 1985 a odsouzen k 15 měsícům, ale rozsudek byl kvůli procedurálním vadám zrušen.
Sovětská válka v Afghánistánu začala 24. prosince 1979. Osmdesát pět tisíc vojáků 40. armádního sboru bylo přepraveno buď letecky Antonovy An-22, nebo pozemními cestami a během prvních dvou dnů obsadili velká města a strategické body. O tři dny později speciální jednotky dobyly bez většího odporu prezidentský palác v Kábulu.
Je jasné, že místo Boba Dylana v dějinách světové kultury bude jinde než ve výtvarném umění. S ambicemi tohoto druhu on ostatně ani nepočítal a nepočítá. Jeho malby a kresby jsou spíš vedlejším efektem geniálního talentu (Dylan má rysy génia), jenž je ovšem tak komplexní, že se projevuje i v nich, i když jen tak jakoby náhlým a rychlým dotekem.
Stančík je vypravěč rabelaisovského typu a také Gargantuu trochu připomíná. Jeho romány Pérák, Mlýn na mumie a Andělí vejce patří k nejčtivějšímu, co v české próze v posledních letech vyšlo.
Když si člověk uvědomil, že žije v „devadesátkách“ (tak se těm letům ještě ale neříkalo, a i pak jen lidé s horším vkusem) a jak je to báječné, bylo už pozdě. Najednou skončily, dokonce se má za to, že skončily docela zřetelně: ve čpavém dýmu a za zvuku rozbitého skla při „antiglobalistických protestech“ během zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze.
Na Facebooku, což je zařízení, které slouží k tomu, aby se člověk dozvěděl, jak je na světě plném lidí beznadějně sám, se objevují v poslední době krátké filmy s Lubomírem Zaorálkem.
Pod silným zážitkem filmu Dunkerk režiséra Christophera Nolana by člověk měl sklony pořídit si (otázka je, za co a kam to pak dát) plachetnici nebo aspoň rybářský člun.
V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.
Když bylo Pavlu Kohoutovi o čtyři roky méně než dnes, jel jsem s ním z Bratislavy do Košic. To je pamětihodná událost, kterou tu Pavlu Kohoutovi připomenu a jeho příznivcům i jeho protivníkům zveřejním.
Spisovatel Jáchym Topol se stal před pár dny předmětem reakce tří nikoli nevýznamných mužů (Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl).
Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem.
Žádná jiná česká rocková skupina nemá za sebou tak podivuhodný příběh jako The Plastic People of the Universe. Možná je unikátní i ve světovém rozměru.
K radikalizaci muslimů v Evropě přispívá i to, že lidé ve třetím světě si uvědomují zločiny koloniální éry. A tyto zločiny má Západ sklony zapomínat a tvářit se, že nebyly, přitom jsou srovnatelné se zločiny nacistickými. To je ve zkratce teze z projevu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který přednesl v polovině června na konferenci Prague European Summit. Není to zajisté nová myšlenka a nepochybně na ní něco bude.
Jsou to ty desky šedé hnusné hmoty, jež si vztyčuje, pravděpodobně dobrovolně, zdejší obyvatelstvo na hranicích svých pozemků, jako by snad předpokládalo invazi loupeživých hord.
Bergman a Antonioni příslušeli k elitnímu, náročnému umění, k jejich přijetí byla nutná jistá výbava, určitá připravenost, kultivovanost kulturním zázemím, snad i lidská zralost.
Je léto – a to odjížděl Jan Werich z Kampy do Velhartic na Šumavě, kde měli Werichovi chatu či menší vilu, ale hlavně tam teče potok Ostružná, kam chodil na pstruhy. Potok, či tedy strouha Vltavy, Čertovka, teče i za vilou, v níž bydlel po zbytek roku – pokud nebyl na cestách v zahraničí, kde se, když to šlo, scházel s Voskovcem.
Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány.
Minulý týden zemřel filmový režisér Vladimír Drha. Svět filmu je rychlý a drsný, sejde z očí, sejde z mysli, což bohužel v Drhově případě bylo obzvlášť kruté: jeho poslední roky byly poznamenány rakovinou horního patra.
Byli jsme opravdu v hospodě U Sejků, které jsou v Hrusicích dvě, jedna na pití, druhá přes silnici na jídlo. Přebíhali jsme tedy z jedné do druhé, vždy si kousli tlačenky a běželi to zapít pivem do druhé. Na silnici mezi hospodami jsme si dali šluka. Tento systém se nám zdál dobře vymyšlený.
Slezák je přední český překladatel z němčiny, jeho osudovým autorem byl celý život Hermann Hesse, jehož díla Stepní vlk a Hra se skleněnými perlami patří k nejoblíbenějším knihám německé literatury.
Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte.
V horním patře Veletržního paláce v Holešovicích je možné zajít se do konce srpna podívat (výtahem vyjet) na výstavu velkoformátových černobílých fotografií japonského tanečníka a šamana Mina Tanaky.
Taky vás baví hra, jestli se třeba mohl hypoteticky setkat Komenský s Caravaggiem? – Mohl. Nebo třeba Victor Hugo s Mozartem? – Nemohl.
O Latinské čtvrti v Paříži má povědomí každý trochu kulturnější turista. Jejím centrem je univerzita Sorbonna a kdysi se tam opravdu mluvilo latinsky, neboť to byla čtvrť studentů a vůbec vzdělanců. Má Praha svou latinskou čtvrť? Hypoteticky má. Není na levém břehu jako Quartier latin, nýbrž na pravém a sídlí na v několik humanitních fakult, především filozofická a právnická.
