Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí.
Těžko říct, jaká motivace vedla Miloše Jakeše, že se nechal dva roky natáčet ve stylu časosběrného dokumentu režisérem Pavlem Křemenem.
V Dějinách ošklivosti, té krásné sbírce bizarností a hrůz Umberta Eca, zaujme obraz italské renesanční malířky Lavinii Fontany, na němž je zobrazena mladá žena v drahocenném šatu. Její tvář však není tváří dívky, ale spíš nějakého přízraku, kombinace lidských a zvířecích rysů, především srsti, jež pokrývá její kůži jako nějaké kočce, vlčici či snad sově.
V sedmém díle Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, která nedávno konečně vyšla v českém domácím vydání, v kapitole nazvané Hranice se společnost západních liberálů pře o podprsenky.
Dvacet tisíc hlasů pro jednu xenofobní kapelu ale zase není tak moc: ve srovnání s tou stranou je to docela malé číslo. Je to však dost, aby se zviditelnila a aby se o ní psaly sloupky tohoto typu.
Právě před rokem (21. 11.) si nejen nostalgici připomínali sto let od smrti císaře Františka Josefa I. K tomu výročí vyšla v mnichovském nakladatelství C. H. Beck zbrusu nová biografie „posledního evropského monarchy staré školy“ – to o sobě řekl sám „kaiser“ v roce 1910 při rozhovoru s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem.
Slovo Bauhaus zní i v češtině dobře, byť je to nepřeložitelný novotvar: stavba-dům. Vymyslel je architekt Walter Gropius a stalo se mýtem: před snobem a estétem stačí říct „Bauhaus“, a je vzrušen. Pravda, normálnímu lidu se před očima nyní zjeví spíš pytle s cementem, pro které jezdí do stejnojmenného ráje kutilů.
Ech, Rusové jsou přece jen pašáci. A nejkrásnější na nich je ten jejich humanistický humor. A Putin je v tom mistr nad mistry.
Máme za sebou další 17. listopad. Je to svátek, který se zajímavě vyvinul.
„Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.“
Ještě pořád nebylo všechno řečeno ke kampani „metoo“. Jako každé správné hnutí za obrodu a nápravu lidstva obsahuje prvky racionální a prospěšné. Ty by šly vyjádřit starou maximou „nikdy nedělej jiným to, co ty sám nemáš rád“.
Norský úřad „Péče o dítě“, jak zní překlad slova Barnevernet, vstoupil u nás do povědomí v souvislosti s případem odebraných dětí paní Michalákové.
Facebook umožnil nesnesitelnou lehkost chovat se jako hovado. A stejně tak nesnesitelnou lehkost vyvozovat z této lehkosti ultimativní soudy o všeobecně rozšířeném hovadství.
Bylo to před pěti lety v Petrohradě na tramvajové zastávce u Finského nádraží, pod Leninovým pomníkem, kterých je v tom městě pořád ještě plno. Tenhle připomínal, že tady Lenin vystoupil 3. dubna (16. 4.) 1917 po deseti letech v exilu z vlaku, do kterého ho před týdnem posadili v Curychu Němci. V jedné kapse čepici, kterou si koupil ve Stockholmu, měla štítek a měkký okraj, takže se do té kapsy dala strčit, říkalo se jí pak „leninka“.
Tuzemská pravice utrpěla druhou porážku v řadě, nemá věrohodného kandidáta na prezidenta, proto volá na pomoc legendární postavu z minulosti.
Ke stému výročí říjnového listopadu si nejspíš neudělají ohňostroj už ani komunisté. Možná se někde večer opijí vodkou, namažou chlebíčky kaviárem, u garmošky zazpívají. Ale na velké oslavy to nevidím ani u Semelové.
Miloš Zeman je evidentně fyzicky nemocný člověk. Každé jeho vystoupení na veřejnosti je provázeno úsilím zkrotit vlastní tělo a pohnout ho k výkonu, který zdravý člověk vykoná bez nejmenší námahy a automaticky.
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.
Jak praví nejmenovaný klasik, na Moravě je sice všechno lepší, ale pokurvit si to tam lidé zvládli též.
Česká země je malebná. Tedy se to o ní říká. Ve skutečnosti člověk, jenž se vrací z ciziny ze západního směru, má chuť zavřít oči. Okamžitě nastává cosi jako změť různých ohrad, cedulí, skladišť, hangárů, bud a budek s různým podřadným zbožím. Pak následují vesnice: ty jsou z poloviny vybydlené, požehnaně ruin a polozbořenišť nebo ošklivých domů, o které se lidé přestali starat.
Gdynia je zvláštní město, jako jsou pro suchozemce zvláštní všechna města na moři a velké přístavy vůbec. Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko, pro Poláky Druhá republika, když ta První skončila na konci 18. století.
Zdeněk Urbánek byl tím, čemu Angličané říkají kouzelný člověk. Kdo měl štěstí ho ještě trochu zažít, měl pocit, že se vedle něj vždy cosi rozsvítilo.
Také Polsko má Sudety, také Polsko má rozsáhlá území, kde do konce války žili především Němci. A přece je to trochu jiný příběh než ten český.
Ne právě malá část území České republiky a Polska má podobný osud. My jim říkáme Sudety, tedy hraniční oblasti, které byly po staletí součástí českého státu. Pro Poláky to jsou „kraje znovuzískané“ na západě a severu nynějšího Polska, do roku 1945 součást Pruska, respektive Německé říše. Konec války se přes tyto převážně (někde výlučně) Němci obývané krajiny převalil jak parní válec. Výsledkem tohoto drcení byla zásadní proměna etnických, kulturních a sociálních poměrů. To platí jak pro tehdejší Československo, tak pro nově vznikající a na západ posunuté Polsko, kde osidlování Západu mělo neméně dramatický ráz.
V roce 1952 přišlo do komunistického Československa kolem dvou set Španělů, kteří o svou vlast přišli po vítězství frankistů. Byl mezi nimi i dědeček Jordiho Niubóa.
Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…
V sousedství známé restaurace Slamník se nalézá měšťanská vila, za jejímiž vraty se otevírá možnost vstoupit do „domu sběratele umění“, což je zvláštní druh galerie – a zvláštní druh zážitku.
Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa.
Představme si na chvíli, že Miloš Zeman není jen „ruský šváb“ a „agent Kremlu“, jak si slušní lidé myslí a novinoví komentátoři všeobecně píší, ale také unavený a osamělý stařec, který nemá co ztratit, a tudíž si může dovolit říkat, co si myslí.
