Tatry byly v těch lednových dnech plné lyžařů. Sněhu bylo tak akorát, to znamená, že začínal až na těch sjezdovkách, kvůli nimž jsem ale já do Tater nepřijel. K nim naopak směřoval lyžařský lid, převládalo domácí obyvatelstvo, hned po nich Poláci a samozřejmě také Češi, kterých bylo ale podstatně méně než těch prvních – aspoň mně se to tak zdálo.
Jak by se kampaň MeToo mohla vyhnout Woodymu Allenovi?
Je to zajímavá věc, která by stála za bližší zkoumání. Morava má Maryšu, Čechy Vojtu Kalibu. Na východní Moravě je zoufalá děvčica dohnána k otrávení nešťastného Vávry, východní Čechy byly svědkem rodinné tragédie, kdy zoufalství dohnalo k vraždě dobráka Kalibu.
V polovině osmdesátých let vzbudil v jinak dosti zatuchlých poměrech oficiálně vydávané literatury značnou pozornost historický román Antona Hykische Milujte královnu – byla jí Marie Terezie. Že šlo o překlad ze slovenštiny, český čtenář tehdy možná ani příliš nevnímal: slovenština ještě nebyla zcela cizí jazyk a slovenská literatura byla (pro české náfuky) tak trochu exotičtější verzí literatury české.
Například v mé bublině lidé, u nichž je celých pět let jasné, že nemohou nikdy volit toho muže, který tehdy vyhrál, s rozhodností téměř válečnou sdělují, že ho opravdu volit nebudou.
Poprvé jsem Evu Vrbkovou viděl jako šílenou a nekonečně dojemnou Viktorku ve slavné Babičce s vousatým Jiřím Pechou v hlavní roli.
Kdybychom žili v monarchii, byli bychom ušetřeni nervů, které v těchto týdnech zažíváme (debata se konala před prvním kolem voleb). Zato bychom přinejmenším jednou ročně sledovali lidové veselice, které se v monarchiích konají při příležitosti panovničiných či panovníkových narozenin, těšili bychom se na křtiny v rodině, na svatby a takové věci.
Každý má občas nějaké osobní výročí a já si shodou okolností vzpomněl, že je to v těchto dnech právě deset let, co jsem dělal docela velký rozhovor s Václavem Havlem, který pak vyšel v časopise Týden, kde jsem pomalu končil.
Jména vystudovaného sociologa Stanislava Bilera (nar. 1982) si mohl pozorovatel společenského čeření v posledních několika letech všimnout především v souvislosti se satirickou skupinou Žít Brno. Povinností členů tohoto společenství bylo pěstovat sžíravý sarkasmus vyhrocený proti zaostalosti, jejímž je Brno v jejich nesmlouvavých pohledech přímo majákem.
Asi před rokem jsem se bavil s jednou inteligentní pražskou kolegyní a vyprávěl jsem jí o svých známých z malého moravského města, voličích Miloše Zemana.
Bylo to roku 1998, v předjarní Moskvě tály ledy, zemi vládl Jelcin, divoká svoboda a bezbřehá anarchie, takže lidé nedostávali třeba půl roku výplatu, ale mohli si z továrny odnést třeba soustruh. České velvyslanectví pořádalo jakousi literární akci, na niž byli pozváni ruští bohemisté a také několik českých novinářů a literárních kritiků. Tak jsem se tam dostal i já. Byl jsem poprvé v Moskvě.
Je Miloš Zeman fantom? Je to Kostěj Nesmrtelný? Je to hradní Pérák, kterému končetiny samy dorůstají? Jezdí na kompletní transplantace do sanatoria v Transylvánii? Ne, je to smrtelník jako my, penzista s návyky z Jednoty, inženýr papučář, jenž se vyšvihl. A stejně je to unikát, výjimečný úkaz, něco, s čím nepohne ani profesor Halík, feministky nebo deset evropských think-tanků.
Tohle je jedna z posledních příležitostí, jak promluvit do boje o Hrad – a jak to případně někomu rozumnému ještě rozmluvit.
Náprstkovo muzeum otevřelo před nedávnem novou expozici věnovanou indiánům. Naše chlapecká srdce pookřála. Se spisovatelem Jáchymem Topolem, jenž je celoživotně zasažen láskou k tomuto divokému a krutému lidu, jsme si dali sraz na nádvoří. Jáchym Topol si zapálil cigaretu a spustil.
Čím si filmová Marie Terezie takovou přízeň vysloužila? Podle mé teorie by se dalo říci, že jde v jistém smyslu o pokračování nejoblíbenějšího žánru tohoto ročního období, totiž pohádek o princeznách.
Už několik týdnů skoro každý den si lze na nějakém kanále či síti pustit k obědu skupinu osmi mužů, jak sedí srovnáni v řadě a odpovídají na nějaké otázky, na které už odpověděli asi osmnáctkrát.
Těžko říct, proč právě osmička je pro české dějiny tak důležitá. Nejlogičtější vysvětlení je, že je to náhoda.
Právě před rokem se v holešovické Trafo Gallery konala výstava Život je bolestný a přináší zklamání. Pod záštitou kunsthistorika a znalce dekadence Otty M. Urbana se na ní, jako na černém sabatu, sešlo několik výtvarníků se zálibou v temných výjevech posmrtného, morbidního či okultního charakteru.
Byl to třetí vánoční den, byla puštěná malá černobílá televize a v ní večerní zprávy, ve kterých nakonec stručně ohlásili, že den předtím ve Švýcarsku umřel Charles Chaplin.
Třetí adventní neděli zemřel v jednadevadesáti letech malíř Pavel Brázda. Ještě na jaře otevíral v českokrumlovském Egon Schielle Art Centru společnou výstavu s životní souputnicí Věrou Novákovou.
Na věci lze pohlížet různě. Dokonce také pozitivně a se zdravě naivní myslí. Třeba taková prezidentská volební kampaň.
Nadávat na současnou podobu Vánoc je velmi snadné. Jsou to dny skutečně odpudivé, ale nejstrašnější na nich není to, že rozpoutají orgie žravosti a primitivního materialismu.
Praha má zvláštní vztah k Jeruzalému. V jakési zrcadlové a ideální podobě je jeruzalémské Staré Město otisknuto do podoby pražského Nového Města.
Vyžadoval plnění nesmyslných úkolů: shánění kontaktů na dalajlamu či Rolling Stones, zajišťování živého lva či dětského kolotoče i s dětmi, domáhal se odbíjení zvonů z Petrova v čas, který určí divadlo. Kdo chtěl takové šílenosti? Inu režisér Vladimír Morávek, umělecký šéf brněnského Divadla Husa na provázku.
Pokusíme se napravit chyby a posunout můj mediální obraz od „báječného hravého blázna“ k serióznímu umělci, který přemýšlí, řekl František Skála a zatvářil se neodhadnutelně.
"Více než jedenáct let žiji pod hrozbami smrti. Každý den mi to připomíná. I dnešek".
Stalo se to za oněch dob, kdy Makabejští dobyli posvátnou Chrámovou horu v Jeruzalémě, kterou několik let předtím znesvětili pohanští Syřané.
Marná sláva, nejlepší šlehačka se podává ve Vídni. Tento týden, 3. prosince, skončila v galerii Albertina výstava především grafik Pietera Brueghela, ale jen o poschodí výš je připraven jeden z největších zjevů evropského umění, Raffael Santi.
Určitě nejsme všichni, ale někteří z nás si občas představují, jaké by to bylo, kdyby vyhrála utopie a před těmi už skoro pěti lety by se stal prezidentem Karel Schwarzenberg.
Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí.
