V sousedství známé restaurace Slamník se nalézá měšťanská vila, za jejímiž vraty se otevírá možnost vstoupit do „domu sběratele umění“, což je zvláštní druh galerie – a zvláštní druh zážitku.
Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa.
Představme si na chvíli, že Miloš Zeman není jen „ruský šváb“ a „agent Kremlu“, jak si slušní lidé myslí a novinoví komentátoři všeobecně píší, ale také unavený a osamělý stařec, který nemá co ztratit, a tudíž si může dovolit říkat, co si myslí.
Ernesto Che Guevara, globální ikona revoluce, zbojník z pralesa, smutný kat s baretem.
Marcel Duchamp před sto lety zavrhl „umělé“ umění a vystavil pisoár a nazval ho Studánkou. Jiné své slavné dílo, Sušák na lahve, již ani nijak nazývat nemusel, jen ho prohlásil za umělecké dílo. Dnes lze sice vystavit jako umění obojí, jak pisoár, tak sušák, ba ještě mnoho dalšího, ale žádnou velkou díru do světa s tím už neuděláme. Umělec současnosti pochopil, že předměty, které sám nevytvořil, je třeba multiplikovat, násobit, zmnožovat, vrstvit, zvětšovat.
Oscar! Oscar! Oscar! Oscar! Volal celý sál, když skončila projekce filmu Nejlepší. Asi tisícihlavé publikum stálo a volalo, herci a režisér se na pódiu objímali a nemělo to konce. Stržen byl i jeden divák, který sice nevolal, ale kdyby, měl by jeho „Oscar“ asi mírně jiný přízvuk. Jinak se ovšem cítil s nadšením srozuměn.
Po německých volbách se v našich liberálních kruzích přehnala vlna zděšení, koho to máme za hranicemi.
Knižní rozhovor Jana Lukeše s Ivanem M. Havlem se jmenuje Právě proto, že jsem, což lze různě doplnit a interpretovat, v první řadě: „Právě proto, že jsem bratr Václava Havla.“ Z toho faktu plyne řada důsledků, se kterými se musí mladší sourozenec vyrovnávat, například že bude pro řadu lidí víc zajímavý jako bratr než jako Ivan M. Havel.
Policejní násilí v Katalánsku, hloupé a kontraproduktivní, vyvolalo na sociálních sítích přirozenou solidaritu, sjednocenou heslem (hashtagem) „Hold Katalánsku“.
Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.
Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.
V tomto diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli staří zbrojnoši. Na začátku září všichni obdrželi ocenění ministerstva národní obrany za účast ve III. odboji. Ten lze co do dramatičnosti těžko srovnat s odbojem I. a II., ovšem svou tíhu měl také. Odehrával se v časech pozdního komunismu, o jehož podstatě se vede polemika.
Jan Tříska, Květa Fialová a včera zemřela ve věku devadesáti let Zuzana Růžičková… Tři jména, tři osudy, dva herecké, jeden hudební, a samozřejmě tři životní příběhy.
„Němce jsem poznal, a dokonce jsem pro ně pracoval: je to nejnižší stupeň lidství, jaký si lze představit. Němec vyprodukuje v průměru dvojnásobek výmětů, jež vyprodukuje Francouz." Kdo toto napsal?
Mezinárodní festival Divadlo v Plzni se minulých dnech konal po pětadvacáté. Jako dávný pozorovatel jeho prvních ročníků a pak až posledních konstatuji jeho vlídný, skoro meditativní charakter.
Pavel Kohout. Největší egoman, největší dobrodruh, stalinista s lidskou tváří i demokrat, chartista, vynesenec z vlasti a sázavský zahradník.
Oblíbenou filmovou postavou diktátora Kim Čong-ila, otce toho současného Kim Čong-una, byl James Bond.
Petra Šabacha znal v Praze, natož v Dejvicích, kde kdo. Já nejsem z Dejvic ani náhodou, ale poznal jsem Šabacha ještě dřív, než mi došlo, že je to báječný spisovatel, i když že je to, pro co Hrabal zavedl slovo pábitel, mi bylo jasné hned.
tydenikTento sloupek píšu v Plzni, v hotelu kousek od náměstí Republiky – jsem tu na divadelním festivalu. Ve stínu věže katedrály sv. Bartoloměje tam stojí raně barokní mariánský sloup.
Malíř Roman Trabura má ateliér na pražském Žižkově, ale rodem i povahou je Valach.
Člověk s trochu otevřenýma očima nepochybuje, že v této zemi jsou chudí a že chudoba není nějaká abstrakce, kterou si vymýšlejí demagogové, i když těm se hodí.
Málokoho asi dojme, natož nadzvedne ze židle sdělení o demolici jednoho zchátralého domu ve městě kdesi u hranic. Ale já o tom napsat musím.
Rozhovor s francouzskou historičkou Muriel Blaive se stal záminkou k novému kolu dlouhodobé polemiky, v jakém to režimu jsme to tehdy vlastně žili. Jde samozřejmě o to, jaký ten „starý režim“ byl a jak ho nazvat, což není jen nějaký teoretický problém. Klíčové je slovo totalita.
Nakladatelství Knižní klub vypisuje už dvacet let svou Literární cenu. Soutěžit o ni může rukopis, který je anonymně zaslán do redakce a vybrán porotou. Zatím asi nejzajímavějším vítězem se v roce 2009 stala novela Bílej kůň, žlutej drak, a to především proto, že se z údajné první české spisovatelky vietnamské národnosti Lan Pham Thi krátce po vyhlášení ceny vyklubal mystifikátor a Jihočech Jan Cempírek.
Kolega Dan Kaiser píše vedle nejspíš kriticky o Německu, k čemuž bych se i v něčem přidal, ale já tady zaměřím svou pozornost na něco, co je na té zemi úžasné – a je toho pořád dost –, ale o čem se běžně jen tak nepíše.
Dne 25. února 1980 u nás pochodovaly na oslavu převzetí moci komunisty Lidové milice a v Paříži, kousek od bulváru Saint-Germain, odpoledne srazila dodávka filozofa a literárního vědce Rolanda Barthese. Náhoda?
Vypadá to jako fáma, ale asi to bude pravda. Řetězec Lidl sundal z řeckých kostelíků, které stojí na ostrově Santorini, kříž.
Svatý Augustýn pravil: Inter faeces et urinam nascimur, rodíme se mezi výkaly a močí, a Bohumil Hrabal, který měl ten výrok tak rád, to vždy doplňoval – a přesto jsme nádherní. Porod je základní, de facto nejdůležitější událostí našeho života, při níž jsme přitom naprosto odkázáni na někoho druhého.
„Nejobávanější ze všech zel, která ohrožují budoucnost Spojených států, se rodí z přítomnosti černochů na jejich půdě.“ – Ach, pozor, to nenapsal žádný rasista a supremacista, zastánce bílé dominance, ale klasik liberalismu a odpůrce otroctví, francouzský šlechtic Alexis de Tocqueville ve své slavné práci Demokracie v Americe.
Před osmdesáti lety byla pronesena asi nejcitovanější, a tím zřejmě i jaksi nejslavnější kritika moderního umění. Jejím terčem se stali umělci, kteří malují obrazy, kde „louka je modrá, nebe je zelené, mraky sírově žluté, a každý je za blbce“. Takoví umělci „produkují cosi jako odpad“, nikdo jim nerozumí a oni sami „nejsou schopni doložit právo na existenci bez nabubřelého návodu k použití“.
